Ráno konečně dorážíme na území Aljašky (další časová zóna, takže rozdíl od domova už je -10 hodin). S paní na hranicích máme domluveno, že bude mít v pátek službu, a že nás pustí zpět na území Kanady. Tak snad si nás bude i po týdnu pamatovat. Tachometr zase přepínáme na míle a cesta najednou ubíhá o něco pomaleji. Podle plánu chceme kempovat v národním parku Denali. Volíme delší cestu přes Fairnbenks - nejsevernější bod naší cesty. V prosperktu nás zaujala fotka ropovodu a v pozadí hory. Vyrážíme tedy na místo, odkud se domníváme, že je to focené. Malinko nás to ale zaráží, protože žádné hory po cestě nevidíme. A opravdu nejsme na správném místě. Vidíme jen rouru mezi stromy u silnice. Jelikož ropovod má být dlouhý zhruba 800 mil, rozhodneme se ho celý neprozkoumávat. Cestou potkáváme městečko North Pole (Severní Pól), které evidentně těží ze svého jména a podél silnice vidíte dům Santa Clause a vánoční soby:-).
Navečer dorážíme do Denali NP (vstup do parku $20 za auto, ale my kupujeme roční pas za $80, který platí do všech státních parků po celé USA). Po cestě si raději rezervujeme místo v kempu. Ještě že tak, jelikož když dorážíme do kempu, už je tam plno. V parku se nesmí jezdit autem, ale pouze kyvadlovou autobusovou dopravou, která má navíc omezený počet míst. Zjištujeme nejlepší možnosti kempování a pobybování se po parku. Volíme nakonec nejvzdálenejší kemp u jezera (Wonder Lake), odkud má být nejlépe vidět nejvyšší hora Severní Ameriky a skoro i světa - Mt. McKinley, pokud by se počítala výška od úpatí k vrcholu a kdyby Mt. Everest nestál na Nepálské náhorní plošině:-).
V parku si buď můžete koupit jednodenní lístek na autobus do různých částí parku (od $25-50) nebo camper bus ($30), který platí po celou dobu pobytu v parku a je určen pro lidi, co chtějí spát v kempech nebo ve volné přírodě a ve kterém je místo na batoh:-). Cesta camper busem trvá do našeho kempu 6 hodin. Cestou stavíme u pár vyhlídek a při sledování zvěře (losů, koz, kojota, spousty veverek, jelena a medvědí rodinky). V parku vede několik pěších cest nebo si můžete jít kudy se vám zalíbí, ale je spíše vhodný pro několikadenní tůry, protože za pár hodin nikam moc nedojdete. V kempu nejdříve stavíme stan a vyrážíme na kratší výlet k výhledu na horu (cca 3 míle jedna cesta). Všude začínají být komáři, tak okamžitě sprejujeme, ale bohužel je to odráží jen tak prvních dvacet minut a pak se na nás nelítostně vrhají. Cesta vede močálem, lesem až k vyschlému korytu, kde stavíme jen na chvíli, protože komáři se shlukují čím dál víc. Hora bohužel skoro vidět není (výhled překrývají stromky), tak rychle pospícháme zase zpět.
Obloha se vyjasnila a nakonec nacházíme krásný výhled kousek od kempu. Druhý den vyrážíme prvním autobusem (6:30) do informačního centra, kde si chceme dát menší výlet. Je ale docela zima, tak uděláme jen pár fotek, nasnídáme se a jedeme dál. Odpoledne vyrážíme jen na kratší procházku k jezeru (už zpět u vchodu do parku), kde pozorujeme bobra, jak si nejspíše staví doupě. Vždy vypluje z pod vody u březu, nasbírá pár rákosí či větví a zase zaplouvá pod vodu. Ani mu nevadí, že ho zblízka pozorujeme.
Navečer dojíždíme do Anchorage, procházíme město (nezapomínáme na suvenýry a nabíráme letáky v infocentru). Dalším naším cílem je poloostrov Kenai, který je přístupný i autem. Začíná dost pršet a je silný vítr. Když dorážíme k městečku Portage, kde se dá jet na lodi přímo k ledovci, zjištujeme, že kvůli počaší byly všechny plavby zrušené. Jedeme tedy podél východní části poloostrova až do nejjižnějšího městečka Seward. Nejdříve se jdeme podívat do Sealive centra ($15,60 a je to poprvé, co uznali jinou než americkou studentskou kartu), kde pozorujeme vydru, která si hraje s přilbou, tuleně, pavilón mořských ptáků, včetně poblázněného Puffina a mnoho dalších ryb a mořských živočichů. Bohužel, jak jsme rychle vylítli z auta kvůli dešti, jsme nevzali foťák..:( Odpoledne jdeme zjištovat, zda v tomto počasí pojede nějaká společnost na celodenní výlet zátokou a až k ledovcům v Kenai Fjords NP. Většina společností v tomto počasí ale jezdí jen na kratší plavby zátokou. Kupujeme tedy v Major Marine Tours celodenní výlet, přičemž až ráno nám sdělí, zda se pojede opravdu až k ledovcům nebo jen do zátoky a zbytek peněz by nám vrátili. Je hrozné počasí, takže hledáme nějaký levný motel, kabinku nebo cokoliv, kde na nás nebude pršet. Vše je tu předražené nebo obsazené. Nakonec nacházíme Kate’s B&B kousek před městem. Kluci jdou zjistit situaci. Přichází asi po čtvrt hodině s tím, že teda pokoj máme (dokonce 2) za $20 na osobu. Při vstupu nás čeká malé překvapení. Vypadá to, jak když vstupujeme ze dvěří někomu přímo do kuchyně, kde je dost rušno. Zjištujeme, že všichni to jsou zaměstanci nebo majitelé. Pokojíky máme nahoře v podkroví a normálně se dá postavit jen v úzké chodbičce, kde jsou police. Jinak je to tu utulné a jelikož jsme tu jen my, tak máme kuchyň i sprchu jen pro sebe. Potkáváme tam i jednoho slováka, který je tu na brigádě. Každoročně prý pracuje v rybárně, ale letos je málo ryb.
Ráno máme připravenou snídani – ovoce, müsli, muffiny, pomerančový džus – konečně něco jiného než toast s džemem nebo čínská polévka:-). Plavba nám začíná až po jedenácté, tak vyrážíme k řece, kde by měli být vidět lososi. Doporučené místo se nám nějak nedaří najít, tak se snažíme prodrat k řece skrz křoví. Na břehu řeky nacházíme akorát jednoho okousaného lososa, který vypadá ještě docela čerstvě. Ale evidentně medvědovi už moc nechutnal, protože ho skoro celý nechal. Ale ani jednoho z tisíce lososů, co by měli plavat proti proudu, tu nenalézáme.
V přístavu se dozvídáme, že náš celodenní výlet k ledovcům byl kvůli stále špatnému počasí zrušen, takže pojedeme jen do zátoky. Chvíli po vyplutí vidíme na útesech orla, který nás donutí vylézt z krásně vyhřáté a suché kabiny. Kapitán hlásí, že z přídi je vidět vydra. Dlouhou dobu sledujeme hladinu, ale vidíme jen kusy dřeva. Po chvíli se jeden kus začne otáčet. Je to vydra! Ale moc nepózuje. Zakrývá si oči a točí se dokola. Zalézáme dovnitř a dáváme si oběd – lososa, hovězí maso, rizoto a zeleninový salát. Losos je výborný a Adam si ho dokonce i přidává! Po chvíli připlouváme k útesům, kde je plno malých vodopádů. Po cestě vidíme ostrůvek obsazený kolonií tuleňů a dokonce i ploutev velryby, kterou nám ukáže dvakrát, asi aby nás navnadila, ale pak už se neobjeví. A to ji asi půl hodiny s vypnutým motorem vyhlížíme. Jedeme tedy dál a po chvíli nám společnost dělá Orka (delfín, který je zbarven jako velryba). Kousek cesty se sveze před přídí s námi a hurá zase jinam. Následuje cesta kolem vzdáleného ledovce a svačinka. Evedentně plno spolupasažérů má mořskou nemoc, takže na nás zbývá i duhé kolo ovocného salátu a zákusků. Už kvůli úžasné pirátské kravatě si zaslouží náš potlesk a my řešíme co s načatým odpolednem.
Stále prší, tak zkoušíme, zda naše včerejší ubytování je stále volné. Znovu se ubytováváme a jdeme se znovu podívat na lososy, protože jsme prý byli na úplně špatné straně. Tentokráté správné místo nalézáme, ale lososů je tam jen pár. Po večeři jdou Adam s Antomen znovu k řece. Prý medvědi musí taky večeřet. Připravují si zbraně, fotící a únikový plán (Anton je návnada a Adam dokumentarista) a vyrážejí na průzkum. Vrací se asi po hodině, ale bez fotografického úlovku.
Druhý den ráno zase vyrážíme na cestu zpět. Přestalo pršet, tak doufáme, že plavba k ledovci dnes už proběhne. Pár mil před jezerem ale začně neskutečný slejvák. Dobíháme do přístavu, kdyby náhodou loď v tomto počasí opravdu chtěla vyplout a za hodinu s ní opravdu vyplouváme. Stále leje ale moc nefouká. Chvíli jsme schovaní v kajutě, ale za chvíli nám to nedá a jdeme se kochat na horu. Má to jednu výhodu – jsme tam jediní. Kapitán zaparkuje přímo před ledovcem a nechává nás se vyfotit se záchranným kruhem. Chvíli se ještě kocháme a pak se jdeme vysušit dolů do kajuty. Co je zajímavé, tak v Portage lake (do kterého zasahuje ledovec) nejsou žádné ryby. Voda z ledovce titiž způsobuje, že v jezeře neroste žádný plankton ani nic jiného.
Po ledovci vyrážíme zase zpět ke kanadským hranicím, jelikož je to ještě pěkný kus cesty a chceme tam být v pátek, kdy by tam měla být paní, co jsou s ní kluci domluveni (resp. se kterou mluvili po telefonu). Přespáváme ve městě Tok a ráno vyrážíme s obavou, jak to na hranicích proběhne. Dorážíme tam asi kolem půl 12 aljaškého času. Paní si bere pasy a o vízech nic neříká. Jen se diví, že Antonovi chybí razítko, že projel hranice Kanady (ostatní ho mají ještě z přechodu u Niagárských vodopádů a při druhém přejezdu hranic už jsme žádné do pasu nedostali). Po asi desetiminutovém vyptávání, kdy jedeme z domů, jestli máme letenky a proč máme různé letenky (Anton kupoval později, proto s námi neletí ani zpět stejným letadlem). No, mít stále ruský pas, tak asi neukecáme, že ho nechceme propašovat z Aljašky – zvláště, když je to co by kamenem dohodil od Ruska. Vytvoří se velká fronta,takže nás posílá na odstavný pruh a nese někam pasy. Čekáme 10, 15 minut, půl hodiny a stále se nic neděje. Po nekonečné době čekání se objevuje, vrací nám naše pasy a Antonovi sděluje, že mu chybějící razítko do pasu dala a pouští nás dál. O vízech stále ani slovo. Takže už počítáme, za co těch ušetřených $200, kdyby nás bez víz nechtěli pustit, utratíme. Jak říká jedna naše kamarádka (viď Danielo:-)), mít 200 a nemít 200 to je 400 a s tím už se dá lecos dělat:-).
Pár doplňujících informací – Benzín není na Aljašce nejlevnější, ale pořád vyjde levněji než v předraženém Yukonu a vlastně i zatím skoro celé Kanadě (Aljaška $2,9 – $3,5 za galon).
Komárů je tu stejně jako v Kanadě. V létě je tu skoro celý den vidět (my chodili spát po 12 a vstávali v 6 a tmu jsme teda rozhodně neviděli), na což si člověk rychle zvykne:-)
Moc pěkně napsaný cestopis :)
OdpovědětVymazat