Ráno jdeme najít podle letáku společnost Liquid Lifestyles, která by měla dělat rafty. Na žádné bilboardy jsme večer nenarazili, tak zadáváme do GPS adresu, kterou měli na webu. Na zmíněné adrese je ale pouze nějaká chatka. Vysíláme Antona, aby zjistil nějaké informace, ale bez úspěchu. Jedeme tedy do informací, abychom tam zkusili alespoň zavolat. Ve městě se zrovna koná slavnost kajakářů a bazar (vypadá to jak v Gilmorkách – lidi asi vážně vezmou věci z půdy a před dome to prodávají). Při prohlídce města narážíme na společnost z letáků a doufáme, že na dnešek budou mít ješte volná místa. Slečna nám sděluje, že bohužel celodenní raft kvůli slavnosti není možný, ale zkouší zavolat guidovi, jestli má volno a vezme nás na tří hodinový raft od desíti a nakonec vážně vyrážíme. Jede s námi ještě rodinka z Holandska, kteří jedou na velkém raftu.
Ty naše vypadají spíš jako nafukovací kanoe. Nasedáme do autobusu a vezou nás na místo. Navlékáme neopreny a helmy a táhneme rafty asi 5 minut dolů k řece. Už se nedivíme, že jsme si měli vzít pevné boty. Cesta vede strmě dolů, přeš šutry a kořeny stromů a dost to klouže. Máme s sebou 2 guidy – každý jede v takové mini kanoi, do které se nedají ani natažené nohy. Než nasedneme do raftu, musíme nejdříve skočit do vody, moc se nikomu nechce, protože voda je ledová a zase takové vedro po ránu není. Nasedáme do raftu a už si myslíme, že vyrážíme. Ale omyl. Čekáme na velký raft, který vysadili kousek nad námi a tak ještě trénujeme v zátoce. Nejdříve vyskočit z raftu a zase nalézt. Iveta si chvíli myslí, že je to jen vtip, ale vážně do vody musí. Další úkol je, že si musíme převrátit raft, nepustit pádla otočit si raft a v hloubce znovu nasednout. Po první obavě, že v raftu zůstaneme zaklíněni hlavou dolů (kolena máme v raftu zapásané), vše dopadá dobře a i s pádly jsme znovu v raftu. Jen kluci se chvíli nemohou vynořit a voda je odnese do proudu, ale také nakonec vše v pohodě zvládají. Cvaknutí zkoušíme ještě asi 2x, takže už z nás jsou skoro profíci:-).
Velký raft přijíždí a tak můžeme vyrazit. Hned za zátokou jsou peřeje. Úkol zní: najet na ně předem raftu. Vše je v pohodě. Kluci se najednou začnou natáčet na peřej bokem. Adam s Ivetou se je snaží objet, ale vlna kluky hodí přímo na ně, takže Adam s Ivetou končí hlavou dolů přímo v peřejích. Naštěstí situaci mají nacvičenou, a tak bez ztráty pádla a raftu znovu převrací raft a nasedají na něj. Po nějaké době raftování máme malou zastávku k vodopádu. Rafty necháváme na kamenech a škrábeme se do kopce. Docházíme k malému vodopádu, pod kterým je né moc hluboké jezírko, do kterého všichni skákají. Voda je ledová, ale nakonec tam všichni (někteří po delším přemlouvání) skočí. Výlet pěkný, ale zpět do raftu. Voda je chvílemi klidnější, a tak se Adam rozhodne, že je čas jít do vody.. samozřejmě i s celým raftem, takže i s Ivetou... Kluci vypadají, že jim suché vesty vyhovují. Následuje tedy porada Adama a našich dvou průvodců – Dan a Robocop (přezdívka opravdu výstižná:-)) a jde se cvaknout kluky. Jelikož jsou na ně dvě lodě a Robocop, nemají šanci a hned končí ve vodě. Následuje opět pár peřejí a zase klidnější voda. Tentokráté jdou do boje jen naše dva rafty. Adam vyskakuje na raft kluků a snaží se je cvaknout. Kluci se ale drží raftu, kde už sedí jen Iveta a pak ho podle převrátí. Iveta sama chytá dvě pádla a raft a nakonec jdou do vody i kluci. Škoda jen, že na řece nebyl i nějaký menší sjízdný vodopád, ale i tak jsme si raft užili.. rozhodně víc, než kdybychom seděli na velkém raftu pro 6 a více osob a celou cestu za nás pádloval a řídil průvodce. Po 3 hodinovém celkem vyčerpávajícím raftu jsme zašli na pořádnou pizzu a hurá do USA.
Trochu jsme si zajeli, takže k hranicím to máme ještě kus cesty. K večeru dojíždíme pár mil před hraniční přechod. Zdá se nám divné, že na hranice nejsou zádné ukazatele. Zjišťujeme, že jsme dojeli k hraničnímu přechodu, který má otevřeno jen do pěti večer, což jsme bohužel propásli. Zjištujeme, že nejbližší neomezeně otevřený přechod je od nás 70 km (a bohužel opačným směrem než bychom potřebovali). Až skoro za tmy opravdu dorážíme na otevřené hranice u Oroville (už na USA straně). Paní na hranicích je zvídavá a my nakonec přiznáváme, že vezeme jablka. Bere si je s sebou dovnitř, ale po chvíli se vrací, že si ty jablka pocházející z Nového Zélandu můžeme tedy nechat:-). Zakempováváme v Oroville, kde nám správce dává dokonce osobní heslo na jeho internet. Je hrozné vedro, že se pomalu ani spát nedá.
Časně ráno vyrážíme zase na cestu až do Yellowstone NP. Užíváme si levného benzínu. V Montaně dokonce jeden z nejlevnějších ($2,59 za galon) a úplně jiné přírody – nízké keře a sucho. Jen zavlažovaná pole se zelenají. Navečer přijíždíme asi 100 mil před park. Hledáme místo ke kempování. Už je tma a GPS nás nejdříve zaveze doprostřed pole a pak do lesa, ale ani v jednom místě slibovaný kemp nenacházíme. Jedeme tedy zpět do kempu KOA (řetězec kempů po celém USA a pár i v Kanadě a uplatňujeme 10% slevový kupón, který jsme nabrali hned na začátku naší cesty v Oregonu a od té doby už nebyl nikde k sehnání), který jsme viděli po cestě a který se nám (původně) zdál dost drahý. Přijíždíme někdy po deváté večer, takže ani nemůžeme využít bazén. Tak si alespoň užíváme neplacenou a časově neomezenou sprchu.
Žádné komentáře:
Okomentovat