Honolulu, Hawaii: ubytování, Pearl Harbour, Diamond head

Jak už jsme zmiňovali v předchozích příspěvcích, v Honolulu jsme ubytovaní v hotelu pár metrů od pláže Waikiki. Ihned z letiště se jedeme ubytovat. Taxikář nám cestou ukazuje obchody a restaurace, které máme v okolí hotelu, kde se dá najíst a nakoupit za neturistické ceny.  

Doporučuje nám jednu místní vyhlášenou restauraci na Kapahulu Avenue, kousek od Sparu. Později jsme ji zkusili, bohužel na název si nevzpomínáme, nicméně večer u ní stál naháněč, ale asi by nás dovnitř bez předchozího doporučení nedostal.  Jídlo bylo úžasné – objednali jsme si menu, kde nás zaujalo vepřové maso dušené ve špenátu ( Laulau) a lososovo-rajčatový salát. Během dne zkoušíme i známou pláž Waikiki, nicméně hlavní snahou je neusnout alespoň před osmou večerní, což se nám bohužel už ve tři odpoledne nepodaří. Taky vysvětlujte si, že nejsou tři v noci, ale tři hodiny odpoledne. No, zítra je taky den.

Jetlag se hlásí o slovo a druhý den vstáváme ještě před svítáním. V plánu je trocha válečné historie - Pearl Harbor.  Po asi hodinové cestě autobusem, který staví doslova na KAŽDÉM rohu, se kolem sedmé dostáváme na místo. Po drobném problému s batohy (i na foťák), které si musíme odložit i s pitím v šatně, se dostáváme dovnitř. Jelikož jsme tu jedni z prvních návštěvníků, bez problému získáváme zadarmový lístek na loď, která nás doveze na památník bitevní lodi Arizona. Máme ještě hodinu čas, takže si kupujeme lístek na ponorku USS Bowfin ($10). Ponorka je dosti stísněná a to uvnitř potkáváme jen asi další dva turisty a paní, co leští vše kovové, co v ponorce je. Je to zvláštní pocit, a to jsme na hladině. 

Je čas navštívit Arizonu. K památníku vás odveze loď a je zde vidět vrak námořní lodi Arizona, který leží pouze ve třináctimetrové hloubce a ze kterého stále uniká nafta. Uvnitř památníku se nachází místnost, na jejíchž zdech jsou poznamenáni padlí námořníci, kteří již nestačili z Arizony uniknout. Je jich kolem 1000. Mezitím člen námořní stráže vypráví o osudném dni, kdy šla Arizona ke dnu. Za chvíli přijíždí loď s dalšími turisty a je čas jet zpět na pevninu.  Zde ještě jdeme do muzea námořnictva, na oběd, domů a na odpolední spánek.

Další den je v plánu vyhaslý kráter sopky zvaný Diamond Head.  Je sobota a u výstupní stanice autobusu se konají farmářské trhy, které nemůžeme vynechat. Kupujeme zázvorovo-mangovou domácí limonádu, Adam k snídani místní „Loko moco“ hamburger (prý bez ochutnání nemůžete odjet, ale nás moc neoslovil), obdivujeme desítky druhů různobarevně kvetoucích orchidejí a posilněni vyrážíme ke vchodu do Kapiolani Park, kde je vstup na Diamond Head. Cesta od autobusu vede po silnici a poté dlouhým tunelem (kde se vejdou stěží 2 auta v protisměru) se dostávám dovnitř kráteru. Platíme vstupné ($1 pro pěší) a vyrážíme na okraj kráteru, kde je vyhlídka na celé Honolulu i dno kráteru. Jsme tu opět brzy ráno, takže lidí je ještě docela málo a není takové vedro. Cesta vede podzemními tunely, přes staré vojenské bunkry kde na konci tmy na vás čekají ohromující výhledy na pobřeží a maják na jedné straně a Honolulu s pláží Waikiki na straně druhé. Chvíli se kocháme, ale po chvíli tu začíná být přeplněno a vedro, takže je na čase odejít.

Na oběd dorážíme zpět do hotelu, dáváme oběd v místním bistru a odpolední spánek a asi ve tři hodiny vymýšlíme co dál. Autobusem jsme míjeli China town, takže se rozhodujeme, že zkusíme zajet tam. Víme, že tam jezdí jeden autobus, ale paní v recepci nám poradí, že můžeme i dalším číslem, které jede asi za 10 minut, takže vyrážíme. Asi po hodině jízdy, kdy se cesta evidentně stáčí pryč z města, do temně zamračených hor, se rozhodujeme vystoupit. Problém nastává ve chvíli, kdy zjišťujeme, že už nemáme drobné na cestu zpět a v autobusu se nerozměňuje. Naštěstí jde kolem paní, která prohledá celou tašku a nakonec nám rozmění, takže se do China townu dostáváme asi po dalších 20 minutách (stejným autobusem, jelikož pár zastávek po tom, co jsme vystoupily, se otočil a jel zpět). V China town zrovna skončily nějaké oslavy, takže většina stánků na ulici balí (proto autobus jel jinudy a my včas při první cestě nevystoupily správně) a obchody vypadají zavřeně.  No, výletů dnes bylo až až, takže nasedáme na další autobus a jedeme raději balit do hotelu.

Navečer vyrážíme na pláž, kde „hula girls“ tančí místní tance. Jsme po celém dni celkem unavení, takže ještě projdeme obchůdky v okolí a chystáme se jít brzy spát. Druhý den ráno v sedm totiž přelétáme na další ostrov: na Big Island. Jelikož nevíme, jak to bude dál s internetem, tak se zastavujeme dole na recepci, kde je Wifi a odesíláme pozdravy domů. Zatím se neděje nic zvláštního do doby … Než přijde majitel hotelu s tím, že u pobřeží Kanady došlo k zemětřesení, a že se na nás řítí tsunami, které by mělo „přijít“ dle odhadů cca do dvou hodin. Během chvíle se odevšud ozývá siréna. Co teď…? Auto nemáme, autobusem, který staví všude a asi bude narvaný, se asi moc daleko nedostaneme nebo taxíkem, pokud nějaký volný chytneme…  Nicméně ani nevíme KAM… Majitel hotelu říká, že buď nás bude evakuovat nahoru do vyšších pater (4. a vyšší a my spíme ve 3.) nebo že hodně lidí se vydává právě na Diamond Head… Ironie – zrovna dneska jsme tam byli a pak omylem ještě jednou v horách, když jsme přejeli zastávku v China town. Všichni jsou divně v klidu, žádná hysterie, nic… Nicméně, takhle jsme si Hawaii nepředstavovali. Adam rozhoduje, že nikam nepojedeme a že se evakuujeme ve vyšších patrech hotelu.  Iveta by nejraději utekla… Kamkoliv… Ideálně domů…

Z televize, která vysílá i z pláže (asi 20 metrů od nás) se dovídáme, že silnice jsou ucpané a že lidi stojí v kolonách v evakuačních oblastech a že ať rozhodně nezůstávají v autech a mají vyhledat vysoké budovy, kde se mají ukrýt. Takže asi nakonec bylo rozumné řešení zůstat na hotelu… Doufáme v to. Dole v hale všichni rozebírají blížící se situaci. Že prý zemětřesení bylo jen 7,2 stupňů Richterovy škály, což nic není, jelikož to, co zaplavilo Japonsko, bylo 8. Já v tom teda rozdíl nevidím, pořád je to sakra hodně. Zbývá asi půl hodina do předpokládaného zásahu pobřeží. Stěhujeme se nahoru a sledujeme televizi. Nicméně nikdo vlastně nic neví, pořád opakují 3 hodiny staré zprávy z pobřeží Aljašky a San Franciska, kde mají bójky, které sledují změnu hladiny a kde se hladina zvýšila minimálně (pár desítek centimetrů) …

Další bójky jsou až těsně před Hawaii, takže nikdo nedokáže říct, jak velkou sílu tsunami cestou nabrala. Předpokládaná výše je 3 metry… Zatím v televizi vysílají záběry z blízké pláže, kde se pár bláznů se ve vodě a pár lidí, nevím, jestli se jim dá říkat odvážlivci, čeká na dřevěném vyvýšeném molu… Na nás už je toho adrenalinu až až, takže moc nechápeme potřebu si ho ještě zvyšovat. Je doba, kdy by mělo tsunami přijít… nic se neděje… pláž je klidná … naštěstí… Je to zvláštní, jak člověk otupí a jen se dívá na záběry, které jsou natáčené pár metrů od něj… A čeká, protože nic jiného se už dělat nedá… Je tma, takže moc daleko není vidět… Jen celkem klidná hladina… Snad přišla první malá vlna, začíná se řešit, že nejvyšší je až ta třetí… Nicméně nic většího naštěstí nepřišlo. Ještě asi další dvě hodiny pro jistotu sledujeme televizi a pak vyčerpaní upadáme do bezesného spánku.