Jihoafrická republika - návrat...nebo taky ne

Jedeme zpět směr Johannesburg, cesta je dlouhá a relativně úmorná, stavíme pro benzín a na jídlo a za cca 10 hodin přijíždíme k letišti, kde vracíme auto (kličky nechej v zapalování, peníze si sami odečteme, křičí na nás obsluha Avisu a já se děsím toho jaké škody naše písečně zapadnutí asi způsobilo) a pomalu se suneme na check in Iberie. Cestou ještě balíme kufry a pomalu jdem na gate. Krom menší eskapády s tím, že Adam zapomene na záchodcích pas, telefon a peněženku (naštěstí je ochotná obslucha měla u sebe :) nastupujeme do letadla a přemýšlíme jaké to asi bude ve Vídni a který autobus směr Praha stihneme.

Pásy, taxi, 3..2.1 vzlet, no vzlet. Jedeme po runwayi, pořád jedeme po runwayi a už docela dost dlouho jedeme po runwayi, po nekonečně dlouhé době (alespoň mě to tak po události v Jaroslavi o cca měsíc dřív připadá) zvedáme přídové kolo a za chvíli i letadlo odlepí podvozek o země a velice ale opravdu velice pomalu se suneme výše. Snažím se zapomenout všechny poučky z pilotního kurzu o tom, že základ je co nejrychleji nabrat vyšku a říkám si, že je tu třeba hustý provoz a tak naše trajektorie je trošku plošší no. Ne nebyla, za chvíli nám kapitán povídá, že nefunguje jeden z motorů a že musíme zpět. Další dvě hodiny vypouštíme benzín (na cca 10 hodin dlouhý let, ho máme opravdu hodně) a okolo půlnoci dosedáme zpět v Johannesburgu na letiště, kolem nás asi tři hasičská auta, doufám, že se jedná o klasický postup v případě přistání  po vypuštění paliva a dále to raději neřeším.

Jihoafrická republika - Sodwana bay (potápění CoralDivers) + Svahilsko + video

Kaňonů jsme si užili dost, respektive nedost, ale čas nás tlačí neúprosně dál, proto ráno balíme na durch mokrý stan a vydáváme se směr Sodwana bay. Což má být proslulá a mega krásná zátoka na východním pobřeží Jihoafrické republiky. Skáčem do auta a vyrážíme na cca osmi hodinový přejezd. Jelikož se od jiných čechů ještě v Krugerové parku dozvídáme, že do Svahilska není potřeba vízum (náš "up-to-date" průvodce hovoří jinak), tak volíme tuto "kratší" cestu přes Svahilsko (cesta přes JAR podle GPS trvá cca 12 hodin).

Potápění Jižní Afrika

Do Svahilska se dá dostat několika přechody, akorát se připravte na menší obstrukce při vstupu, krom nějakého nesmyslného poplatku 50R nás tamní oficíři nutili deklarovat dovoz všechno s cenou nad 500USD. Tak pokorně vyplňujeme celní prohlášení, se kterým si teprve jdem pro povolení ke vstupu. Po menší disputaci s ochrankou přechodu (nechápeme, že máme jít do jedněch dveří a ne do druhých) se dostáváme do Svahilska.
Mění se rychlostní limity (jenom o trochu) a vše je najednou takové víc vybydlené a méně upravené. Trošku stresující je, že nemáme ani floka místní nebo JARské měny (poslední jsme dali za vstup) a tak ani nezastavujeme - ani nás to nemrzí není se ani na co koukat. Všude jsou transparenty deklarující boj s HIV (říkají, že procento nakažených je někde mezi 40-50%) a příroda nic moc. Po několika hodinách opatrné cesty, nejsme si totiž zcela jisti, že sem s autem můžem (v AVISu byla možnost dokoupení na okolní (severní) země a o Svahilksu nebo Lesotu ani slovo). Opouštíme jižným přechodem Svahilsko a dostáváme se opět do Jihoafrické republiky, kde hned parkujeme, nakupujeme zásoby a měníme peníze.

Jihoafrická republika - Blyde river canyon

Zvěře bylo dost. Ukládáme techniku do kufrů a vyrážíme za dalšími krásami Jihoafrické republiky. Jako cíl vybíráme Dračí hory, což má být nadherná oblast plná kaňonů a nádherných výhledů na toto pohoří.

Dle průvodce vybíráme jako náš výchozí bod město Graskop, které má být turistickým centrem pro tuto oblast. Průvodce se alespoň v tomto nemýlí a po cca třech hodinách z parku doražíme na místo. Naším úkolem je nalézt ubytování. V průvodci doporučený guesthouse bohužel na dané adrese nesídlí, což nám sděluje černoch za plotem. Když mu říkám, že jsme hledali místo kde přespat, říká, že můžeme přespat u něj. V této formulaci nám to trošku zavání, ale jdeme se podívat do vnitř. Nakonec zjištujeme, že se jedná o standardní guest house, kde je i možnost kempování (dokonce už někdo tu i kempuje) cena je 70R za osobu. Vše je velmi příjemné, malá vybavená kuchyňka a i lednice pro naše použití. Internet je placený a na televizi nemáme chuť. Takže jedeme do města na skvělé palačinky (prý je tímto město proslulé) a nakoupit do Sparu. Po návratu zpět plánujeme kam zajedeme a uléháme do stanu.

Iveta a paw-paw :)

Ráno vyrážíme na místní proslulé vyhlídky. Bohužel celé údolí zahaluje velice ale opravdu velice silná mlha (častý to jev) a vůbec nic není vidět. Perličkou je, že místa, která jsou ráno vidět jsou odpoledne taky pod bílou peřinou a dosti špatně se jede.

Jihoafrická republika - Krugerův národní park

Brzy ráno vyjíždíme z hotelu a po relativně bezproblémové jízdě (mýtné dohromady 100R) se dostáváme k jedné z bran do parku. Jelikož se chceme ubytovat zhruba ve spodní polovině, první dvě brány tedy míjíme a jedeme raději po "okreskách" než parkem. Cestou to již je opravdová Afrika, spousta slamů a lidí na ulici, někteří vám chtějí prodat svou úrodu banánů nebo kukuřice přímo do auta nebo vám auto rovnou umýt, ale nikdo z nich není nikterak agresivní nebo otravný (vzpomínáme na Egypt) a pokud řeknete ne, v klidu pokračuje dál. Tak se nám to líbí!

Po chvíli se dostáváme k hlavní bráně parku. Respektive k jedné z prvních bran. Nejdříve je nutné projet jakýmsi vnějším perimetrem (závora + hlídač = pouze říkáme, že jedeme do parku) a až posléze se dostáváme k jakémusi centru kde řešíme vstup. Teď začíná zábava. Na dané bráně mají sice dvě ceny za nejlepší bránu roku (heh), ale asi díky tomu, že ostatní brány rozdupalo stádo slonů, jelikož paní jsou vyložene nepříjemné a moc poradit nechtějí. Informace o tom, kde se dá ubytovat, kde je to aktuálně nejlepší (třeba kvůli zvěři bohužel nedostáváme). Takže relativně náhodně míříme mapou na bod Satara. Paní platíme vstup a ubytování na první den a noc (544R za dva) a míříme k parku. Projíždíme branou, kde ukazujeme hlídači poukaz o zaplacení a dostáváme se do samotného parku. Po chvíli se dostáváme do první "osady", kde je obchod a centrála rangerů. Jelikož nevíme kde jsme a kam máme jet, kupujeme mapu. Člověk by čekal, že při platbě takřka 700kč/os bychom ji mohli dostat zdarma, ale což, platíme 70R za anglickou mutaci (německá stojí 55R) a vyrážíme směr náš kemp - Satara. Jako velká prasárna se mi jeví, že v dalších obchodech hlouběji v parku tatáž mapa pak stojí 55R. Ale vydělávat se holt musí. Což je pocit, který se nás drží relativně celý náš pobyt. Takový ten vtíravý pocit jako, že vás neustále někdo "ojebává". Človek je rád za všechno co vidí, ale neodjiždí s tím, že hned další dovolená musít být zase v JARu, spíš je rád, že má hotovo. Předpokládám, že podobný pocit měli turisté směřující v devadesátých letech pryč z ČR, snad jsme se poučili.

Jihoafrická republika část první

Pokud jste četli předchozí příspěvek již víte, jak nápad vznikl a pár zakladních rad o JARu. Teď se již pojďme podívat na samotnou cestu.

JAR T-1 měsíc

Ještě než se vrhneme do náručně černého kontinentu cca měsíc před odletem nám přichází email z Orbitzu (stránka přes kterou jsme kupovali letenky) o změně itineráře. A to o změně relativně velké. Namísto původního plánu (20:00 z Prahy do Madridu a o půl noci z Madridu do Johannesburgu) máme z Prahy letět již ve 12:00 a pak si relativně dlouho počkat. Toto se nám ani trochu nechce, primárně proto, že je to dlouho:) a plánujeme být ten den ještě v práci.
Skáčeme na internet a snažíme se zjistit, co můžeme a co ne. Pozitivní zpráva je, že letenky do Johannesburgu jsou stále za dobrou cenu (9500 - 10,000 kč) a internet říká, že by se Iberia mohla pochlapit a letenku změnit. Dobíjím kredit na Skype a volám do Španělska, kde mi po pěti minutách čekání na operátora oznamují, že si to mám vyřídit s prodejcem letenek. OK. Je již podvečer a tak volám do USA Orbitzu. Operátorka mi říká, že není problém letenku zrušit a že bych měl dostat peníze zpět, ale musí to potvrdit s Iberií :), takže volá do Iberie, opět čeká 5 minut na spojení a něco řeší. Po cca 10 minutách na holdu mi oznamuje, že to není problém a letenky jsou zrušeny, peníze by měli dojít do 4 měsíců (eh), ale co - peníze nakonec dorážejí následující týden zpět na kreditku. Vzápětí po zrušení kupujeme nové letenky za původní cenu 9,500 kč s odletem o den dříve, pozitivní je, že po navrácení peněz (vlivem kurzového rozdílu koruny) dostáváme namísto zaplacených 11,5k zpět 12,5k kč což nám letenku ještě o tisícovku zlevňuje. Super, ve chvíli volna popřemýšlím o dráze měnového spekulanta.

JAR T-0

Vše je zabaleno, převáženo a snad i připraveno, a tak se lehce po páté hodině odpoledne vydáváme na Ruzyň. Jelikož již máme hotový check-in, na přepážce odevzdáváme kufry a vydáváme se na gate. Paní se nás ještě ptá, jestli do JARu nepotřebujeme víza, no doufám, že ne odpovídám, a pouští nás dále. Let probíhá v pohodě. Jediné co nás zaráží je stáří letadel, které Iberia na tyto lety nasadila a to, že v prvním letu nedostaneme ani napít (natož něco k jídlu).
Po rychlém přestupu v Madridu (měli jsme drobné zpoždění v Praze jelikož se někomu museli vyložit kufry) přistáváme druhý den ve 12:00 v Johannesburgu. Vítej Afriko.
Cestou k imigračnímu vidíme hned ve trojím provedení novinku od Airbusu A380 (shodou okolností byla poprvé před týdnem poprvé v Praze) od Lufthansy, Air France a Emiratů. Naše 340 vypadá jako nedonošený bratříček. 

Jižní Afrika 2011 - nápad

Letošní rok se urodilo. Po březnové Číně, srpnovém Skotsku se na přelomu října a listopadu vydáváme na dva týdny do Jihoafrické republiky. Základní plán je relativně jednoduchý a to je (a) vidět zvířata (b) potápět se.

Samotný nápad vzniká (v poslední době kde jinde:) na stránkách Akcniletenky.com a konkrétně po přečtení super cestopisu, který mne doslova uchvacuje a přesvědčuje, že i Afrika je vhodná pro náš styl cestování. Do té doby jsme uvažovali pouze o návštěvě Keni s cestovkou a nějakým jednodenním safari. Zpětně jsem rád, že jsme jeli sami!

Takže víme kam (Iveta zatím ne:), teď jenom jak. Po čase přichází zajímavý tarif letecké společnosti Iberia (Praha - Madrid - Johannesburg - Madrid - Vídeň) s cenou okolo 9,500 kč. Jelikož nejprve sháníme další spolucestovatele tarif nám uteče a nakonec i doprovod se nekoná. Iveta by ráda jela i tak, tudíž kupujeme nakonec letenku o něco dráž (11,5k) ale jedeme! V tomto bodě začíná naše velké dobrodružství se společností Iberia, které sehraje docela výraznou roli v našem putování. Ale zatím máme letenky a nic nenaznačuje tomu, co přijde.

Náklady z cesty do Skotska

I když je Skotsko relativně dostupná a blízka země, zcela levná není. Níže naleznete sumář našich výdajů (nejsou tam všechny:), ceny jsou uvedeny v librách a pro sedm osob (dvě auta). Dopředu prozradím, že tento devíti denní výlet nás každého vyšel na cca patnáct tisíc korun.

Půjčení aut nás vyšlo na 7,000 kč/auto se všim pojištěním. Půjčováno skrze europcar. Výhodné bylo, že s dotazy se dalo obracet přímo na českou pobočku, což bylo určitě fajn. Pobočka přímo na letišti se také hodí. Jediné na co upozorňujeme je velikost auta. Jelikož nás jelo sedm půjčili jsme dvě intermediate auta - nakonec jsme dostali Opel Insignia (kombík) a Mercedec C180. Nutno říci, že pokud bychom nedostali kombíka nebo cokoli menšího velice obtížně bychom se do aut vešli. Takže spíše náhoda než naše příprava. Nejsem si jist zdali si kombíka můžete u autopůjčovny vyžádat dopředu, ale určitě na toto pozor!

Letenka s easyjet pak vyšla na cca 2,800 kč (Praha - Londýn - Praha) i s jedním 20kg batohem do dvojice. Ano dá se dostat do Londýna i levněji, ale bohužel na náš termín a počet lidí se nám nepovedlo najít nic lepšího.

Cestování po Skotsku

Edinburgh
Další den vyrážíme na nejznámější památku celého Skotka - Edinburský hrad (vstupné £14). Za £34 je ale možné zakoupit tzv. Historic Scotland Pass, který v sobě zahrnuje vstup do většiny skotských památek. Zdá se nám to výhodné a tak kupujeme (má to i další výhodu - pasy se kupují v infocentru, tudíž se vyhýbáme dlouhé frontě u pokladen). V hradu by měli probíhat i prohlídky s průvodcem, na nikoho ale nenarážíme, takže se vydáváme prozkoumat hrad sami. Hrad je obrovský komplex několika budov a je z něj nádherný výhled do okolí. Máme zde typicky britské počasí - mrholí a mrholí. Po prohlídce hradu a malé procházce dorážíme promočeni na Calton Hill s Nelsonovým monumentem, že kterého můžeme vidět celý hrad.

Skotsko trip

Po příletu vybíráme z půjčovny auto. U Europcar máme zaplaceno dvě intermediate auta, po příchodu dostáváme Opel (Vauxhal) Insignia a (!) jako druhé Mercedes C180. Mercedes má najeto 19 (ano devatenáct) kilometrů a Opel kolem dvou tisíc. Takže nová auta. Pro jistotu máme pojištění bez spoluúčasti (což se dále ukáže jako rozumná volba :) A vyrážíme do hotelu u letiště (Holiday Inn Express), kde po druhé hodině ranní necháváme ulehnout holky a my kluci vyjíždíme pro sedmého člena naší výpravy - Kocoura. Po hodině a půl do centra Londýna nabíráme i jeho a další hodinu (už jsme se zajeli vlevo :) trávíme na cestu zpět. Suma sumárum kolem čtvrté hodiny ráno uleháme do posteli i my.

Penzion Vega - sem nikdy

Procestovali jsme toho již relativně hodně a musím zaklepat, že zatím jsme plus mínus za své peníze dostali vždy co jsme si objednali, respektive co jsme si představovali, že za danou sumu dostaneme.

Jakožto mnozí, jsme se nechali zlákat pod vidinou snadného a "levného" podívání se na místa nová a nám neznámá skrze jednu z mnoha nabídek slevového webu.

Jak neslavně to dopadlo již znovu popisovat nebudu a tak jen odkáži na web, který jsme kvůli této zkušenosti založili. "Příjemné" počtení a do Penzionu Vega nikdy nejezděte.

Naše zkušenost s ubytováním v penzionu Vega.

Že nejsme jediný ufňukaní a zhýčkaní pražáci dokládá i podobně laděný příspěvek o Penzionu Vega, http://zadny.blog.cz/1102/maslo-syr-to-je-sance-penzion-vega-uzivatelske-hodnoceni-podniku-stravovani.

Skotsko trip: plánování

Čas se s časem sešel a opět vyrážíme na cesty. Tentokráte padl výběr na relativně blízké, ale o to zajímavější území Skotska.

Jelikož nám tento výlet minulý rok šeredně nevyšel (na dvakrát zrušeny letenky) o to víc se letos těšíme. Nakonec jedeme v celých sedmi lidech, což je hodně špatný počet na cestování, ale bohužel :-)

Jelikož se nám nedaří najít levné letenky přímo do Skotska a jelikož jeden z cestovatelů t.č. bývá v Londýně, rozhodnutí na vstupní bod padá právě na Lodnýn Gatwick s tím, že do Skotska dojedeme. Letenka s EasyJetem a 60kg batožiny vychází na lehce přes 3000 kč / osoba. Což není žádná super cena, ale nechcem riskovat nákupy pro šest lidí kvůli ušetřené stovce.

Abychom se navzájem poznali vyrábíme i cestovní kartičky (z druhé strany je napsaná adresa, v jednotlivých částech jsme pak my :)

Trailery...

Jelikož jsme teď absolvovali pouze několik lokálnějších cest, které až tak nestojí za zmínku, tak jsme se rozhodli oživit blog "trailery", které aktuálně vytváříme za pomoci nového i7 Macbook Pro (předchozí chudák Macbook Air bohužel nebyl tak výkonný, aby to zvládl :) a nového digi přírustku kamerky GoPro HD Hero. Je to docela sranda, akorát ty objemy dat :) Těšíme se, až kamerku vyzkoušíme pořádně na lyžích.

iMovie (tedy Apple video SW) to má docela vychytané a jde to rychle a relativně "pěkně" samo od ruky, samozřejmě je super, že to zvládá také počítač a nezasekne se při každé náročnější operaci :) Tak bez dalších okolků do toho:

První "trailer" je z našeho raftového putování do Rakouska:



Druhý "trailer" je z naší projížďky na čtyřkolkách (zaměřeno na Ivetu):



A poslední je čistě test některých možností iMovie:



Doufám, že se Vám budou líbít. Další cestovatelský deník čekejte na přelomu srpna/září ze Skotska a o dva měsíce později z Afriky :)

Cestopis Peking - Čína 2011 dva měsíce po té

V tomto mini článku bychom chtěli v několika větách shrnout naší cestu do Pekingu, o které si můžete přečíst v předchozích příspěvcích.

Obecně jsme se v Pekingu cítili hlavně bezpečně (našli se i zdroje, které tvrdily opak), běžní čínané se spíš bělochů "bojí" nebo se stydí, pokud je někdo příliš přátelský, tak se spíš mějte na pozoru :) Z našeho pohledu je město velmi evropské, najdete zde vše od fastfoodů až po luxusní obchody. 

My jsme se snažili jít cestou poznání místní kultury a jedli a navštěvovali spíše lokální místa (samozřejmě krom "standardních" památek). Ideální k tomu jsou různé restaurace, bistra a nálevny, sic to na první pohled nemusí vypadat vábně, souznění s lokální kulturou (a neustálé pohledy od ostatních stolů) jsou sladkou odměnou.

Jako jeden z největších zážitků naší cesty, pak musíme zopakovat výlet na Zeď. Nejsme v tomto byznysu nikterak zainteresování, ale doporučujeme absolvovat nějaký více sólo výlet, ideálně i na ne-běžně přístupné části Zdi, kde vás nebude čekat tolik turistů a váš foťák dostane "co proto".

Zpětně musíme říct, že týden na Peking je akorát. Sic jsme se nedostali do žádných problémů, jiná mentalita místních je opravdu znát a po čase nám začala i trochu vadit a byli jsme rádi opět zpět v Čechách. Čína toho obsahuje dozajista mnohem víc, než svůj výstavní stánek v podobě Pekingu, ale zatím nemáme velké tužby tuto zemi dále poznávat. I přesto, že například po stránce přírodních krás, je dle mého názoru nedoceněna a velmi krásná. Cestu Aeroflotem můžeme s klidným svědomím označit jako bezproblémovou a v pohodě.

Pro každého koho láká Asie a bude mít možnost tak Peking jako určité "intro" doporučujeme, umožní vám velmi rychle, nenásilně a zároveň jednoduše a bezpečně nahlédnout do této, v pravdě, rozdílné kultury a mentality.

Štastnou cestu.

Na závěr jako vždy výběr z hroznů fotografií naší cesty

6. den – Beijing ZOO, nákupy a zpět domů

Poslední den už chceme mít odpočinkový, jelikož nás v jednu hodinu v noci čeká přesun na letiště a cesta domů. Vydáváme se tedy do místní zoo, kde největším lákadlem jsou pandy obrovské a oceánium. Chceme si koupit vstupné do všech částí najednou, ale nechtějí nám uznat naše studentské průkazy a 120 Y se nám za vstup opravdu dávat nechce. Takže kupujeme jen samotný vstup do zoo (tentokrát nám studentské isici uznají a platíme polovinu, tj. 5Y). Vstup je i k pandám (opět studentské, 5 Y). Celí natěšení pospícháme k venkovnímu pandímu pavilonu. Vidíme ale jen spící pandu. Chvílí čekáme, jestli se třeba nezvedne a nezačne dovádět, ale nic. Jdeme ještě do vnitřního pavilonu a tam se situace opakuje. Po chvíli ale máme štěstí a jedna panda dostala hlad. Zvedá se a jde k bambusu kousek od skla. Lehne si na záda a svačí. Po chvíli odchází zpět na své místo, „zamává“ a jde spát.

5. den – Temple of Heaven, Summer palace a fotoshop

Předposlední den vyrážíme opět do Temple of Heaven, jehož zahrady jsme si prošli již první den. Opět je zde plno lidí. Starší se ve skupinkách věnují místním karetním hrám, kousek od nich jsou lekce společenských tanců, jogíni, skupinky kopající do hakisáku. Je úžasné sledovat, že místní důchodci nesedí sami doma a nesledují různé seriály, ale chodí se „bavit“ do parku a je neuvěřitelné, jak jsou vitální. Platíme vstupné a vyrážíme nahoru k našemu prvnímu kulatému chrámu.

Ještě dopoledne se vydáváme dál směrem k Summer palace, který je postaven na okraji Pekingu. Summer palace je letní sídlo panovníků, ve kterém téměř polovinu zabírá jezero. Se vstupenkou si kupujeme i mapu, abychom se v rozlehlém komplexu lépe orientovali. Mapa je krásná, obrázková, ale má jednu chybu… vůbec nevíme, kde podle ní jsme, ani kam bychom se měli dostat… Vyrážíme tedy nejdříve do obchodní uličky podél řeky, kde jsme bohužel jediní a hned nás všichni lákají ke koupi suvenýrů. Dvě slečny s tradičními čínskými kostýmy se nás do nich násilím snaží obléci. Evidentně nás tu nic dobrého nečeká, tak se vracíme nahoru. Procházíme malými uličkami a rozprostírá se nám nádherný pohled na palác a jezero. Všude je tu rušno. Během sezóny se dá celé jezero projet na lodi, ale část jezera je zamrzlá, takže se jen kolem jezera procházíme.

4. den – Velká čínská zeď

Pro cestu na Velkou zeď jsme se rozhodli nevyužít standardní možnosti dojet hromadnou dopravou nebo naopak předraženým busem z hotelu na klasické opravené sekce Zdi (Badaling), kde se denně vystřídá na tisíce turistů. A vybíráme více soukromého tour operátora (https://www.greatwallhiking.com// dokonce jsme byli zmíněni v návštěvách), který za celkem vyšší cenu (nakonec 130 USD na jednoho) slibuje návštěvu neopravené i opravené sekce zdi, klidný soukromý výstup bez zastávek v suvenýr shopech a podobných turistických pastí. Ještě před odletem z Prahy se dozvídáme, že v naší výpravě budou další dva kolegové (je to podáno jako žádost jestli nám to nevadí) jelikož takto budeme čtyři a tím se i snižuje cena za jednoho tak nám to ani nevadí ☺ Vybíráme trip z Jiankou do Mutianyu, která má trvat kolem pěti hodin pochodu a další 4 hodiny na cestu (dohromady tedy celý den).

Na hotelu nás ráno vyzvedává náš průvodce a spolu s řidičem vyjíždíme na dvou hodinovou cestu ke Zdi (náš začátek je cca 70 km severně od Pekingu). Po hodině a půl absolvujeme zastávku ve vesnici (zatrne ve mě jestli toto není ona slibovaná nezastávka kvůli nákupům), nakonec absolvujeme pouze obhlídku vesnice a vítanou možnost „odskočení si“. Po dalších třiceti minutách zastavujeme pod kopcem, dostáváme vodu, tyčinku a turistické hole. Jelikož jsme byli již zásobeni z „domova“ tak si vybíráme to nejlepší a vyrážíme na cca hodinu a půl dlouhý pochod ke zdi. Jde se místy opravdu příkrým kopcem, ale postupně se nám odhaluje nádherný pohled na Zeď, jako celý týden máme štěstí na počasí a je nádherně modro, a tak závěrka foťáku dostává opět znatelně zabrat a každý výškový metr a tím pádem o 1°jiný pohled na Zeď musí být zaznamenán.

3. den – Forbidden city a Jingshan park, hledání obchodů s outdoorovým vybavením

Naše první kroky směrují do zakázaného města. Cestu absolvujeme klasicky metrem, základ je trefit správný (nejbližší) východ. Před vchodem je typická fronta, ale naštěstí postupuje velmi rychle. 

Samotnou cestou ke kasám míjíme první „rozumné“ stánky se suvenýry (rozuměj tedy takové, které neobsahují čínskou vlajku nebo vojáčka) a po krátkém dohadování a přesvědčování prodavačky, že za tuto cenu zákonitě umře hladem a HDP Číny klesne, kupujeme relativně kýčovité magnetky, ale tak aspoň nám někdo uvěří, že jsme tu byli :-)

Samotné Zakázané město je pak komplexem paláců, který byl pro běžný lid nepřístupný (buď jen pohledem) a hostil císařský dvůr. Zakázané město je pak velice rozhlehlé (obsahuje tisíce místností), pro nás jsou pak zákonitě jednotlivé budovy velice repetetivní. Náměstíčko – budova s Budhou – náměstíčko a tak dále. Spíš než budovy a architektura, která je, ruku na srdce, pro běžného Evropana, stále stejná (a po delším pobytu nebo návštěvě jiné Asijské země lehce nudná), je dechberoucí samotná rozloha celého obdélníkového komplexu.

2. den – Lama Temple a Olympijský stadion

Ráno jdeme zkusit snídani do místního bufetu kousek od našeho hotelu. Slečna u pokladny naštěstí uměla celkem slušně anglicky (menu bylo pouze v čínských znacích) a tak Adam vykomunikoval snídani: Sojové mléko, zeleninu, vajíčka a nějaký pancake – vše pro dva (Y 50). Byla nám nabídnuta i půlka kachny, ale přeci jen k snídani to není úplně to pravé. Dostali jsme číslo a šli si sednout ke stolu. Nejdříve přinesli sojové mléko s obrovskou bagetou, která chutnala jako naše kobliha, ale bez marmelády. Takže na první čínskou snídani docela úspěch. Pak začali nosit zbytek – vajíčko (nesolené) a najemno nakrájenou zeleninu, která na první pohled vypadala dobře, ale neskutečně pálila vůbec nebyla dobrá. Samozřejmě vše jíst hůlkami. Zeleninu i vajíčko jsme po prvních nezdarech zvládli hůlkami nabrat, ale bagetu jsme jedli jako Evropani (klasicky rukama). Později jsme zjistili, že ji celou namočí do mléka a pak ji ukusují, ale náš způsob nám připadal lepšíJ.

Klasická čínská snídaně, aneb narvi Evropanovi, který ti nerozumí co můžeš :)

1. den v Pekingu – Cesta na hotel, Tiananmen Square a Temple of Heaven

Přistáváme kolem pul desáté ráno místního času. Na letišti hned měníme americké dolary na Juany ($100 = 575 Yuanů, přičemž z toho asi 60 činských peněz je poplatek za směnu). Adam ještě v Čechách zjišťuje, že náš hotel by měl být kousek vlakového nádraží a tam jezdí autobus přímo z letiště(za 16 Y/osobu, přičemž taxík by podle průvodce vyšel asi na 150 Y). Směrovku z haly na autobus nacházíme za chvíli. Jízdenka se dá koupit hned venku u označeného stánku.

Stánek u shuttle na letišti, víte kam jet?

Vše probíhá bez problémů a nacházíme i naši stanici autobusu. U ní zrovna stojí autobus, ale je zde menší rozruch. Do autobusu nás nepouští (vydedukujeme, že byl asi plný). Pán, co kontroluje lístky na autobus zřejmě moc angličtinou neoplývá, tudíž se nás čínsky na něco ptá. V tom si nás všimne další čekající (místní) na autobus a přetlumočí nám otázku. Po tom, co na naši odpověď, že jedeme na Railway station, nenastal žádný rozruch, věříme, že stojíme ve správné frontě. Naše zastávka je poslední na trase, takže víme, že rozhodně nás přejet nenechají. Cesta trvá asi 50 minut a rovnou ze zastávky vidíme náš hotel. Procházíme kolem místních prodavačů, kteří se nám snaží vnutit hotel, taxi nebo rikšu. Probojováváme se skrz ně a za chvíli jsme už v hotelu Harmony.

Čína den Nula

Obavy se ukázaly realitou a v Číně je krom Facebooku blokován i blogspot (a tím pádem i náš blog). Tento příspěvek píší skrze vzdálenou plochu a VPN na PC ve škole, ale pomalý internet to činí noční můrou, proto komentář naší cesty jakožto i fotky, čekejte po návratu :-) Zatím pouze ochutnávka z letu...


Odlet z Prahy máme naplánovaný na 13:30 v pátek, což je celkem pohodový čas, který nám umožní se v klidu vyspat a znovu zkontrolovat vybavení na cestu. Poučeni cestami předcházejícími, už nebereme skoro nic „navíc“ a tak se společně vejdeme do dvou příručních zavazadel (z čehož celé jedno je naše fotovýbava a noťas) a jednoho menšího kufru (na letišti potvrzená váha 12kg). Což vezme-li naše první společné putování do Austrálie, k smrti narvané batohy a příruční zavadla vs. nikdy nepoužité boty, kalhoty a trika, které jsme pak v Praze z útrob batožiny lovili, je dosti úspěch.

Cestou na letiště se Adam ještě stavuje v práci pro vytištěné letenky, obligátního twistra ve Vodičkově a hurá směr Ruzyně. Checkin jsme udělali na internetu, takže v klidu dorážíme relativně „pozdě“, v asi 12:15, batohy k odbavení (jelikož nebyla samostatná drop-off přepážka na batohy tak stojíme frontu, ale aspoň jsme si mohli sami vybrat místa) a šup na gate. Letíme nějakým airbusem na Šeremeťejovo (SVO), díky sedadel u emergency exitu máme hodně místa na nohy a cesta ubíhá celkem v pohodě.

Předletová příprava na Peking

V současné době nám zbývá týden do odletu a díkybohu máme většinu předletových věcí již hotovu.

Co jsme tedy doposud absolvovali:

Peking - Beijing - Čína 2011

Téměř přesně po roce se k vám vracíme s informací o našem dalším cestovatelském pokusu a sice o cestě do Pekingu na začátku března. Jelikož se nám nechce podnikat větší cesta, hodláme se v hlavním městě zdržet pouze týden a vidět co se stihne a jak nás Čína osloví pro případné další a dělší návštěvy.

Celé to začalo relativně náhodně a sice chybou v rezervačním systému ABC Travel (http://www.abctravel.de/), který umožnil nákup letenky Praha - Peking (přes Moskvu) s Aeroflotem za cca 7500 kč, což je cena o zhruba  100 evropských peněz nižší než běžně. Po krátkém rozhovoru s Ivetou a dalšími dvěma dny dohadů s Německem je letenka vystavena a my se připravujeme na cestu do Asie.

V současné době sháníme hotel, zařizujeme výlet na Zeď a hlavně řešíme víza. Až toho bude víc, tak se samozřejmě ozveme dále :)

GodSpeed to us.