Pásy, taxi, 3..2.1 vzlet, no vzlet. Jedeme po runwayi, pořád jedeme po runwayi a už docela dost dlouho jedeme po runwayi, po nekonečně dlouhé době (alespoň mě to tak po události v Jaroslavi o cca měsíc dřív připadá) zvedáme přídové kolo a za chvíli i letadlo odlepí podvozek o země a velice ale opravdu velice pomalu se suneme výše. Snažím se zapomenout všechny poučky z pilotního kurzu o tom, že základ je co nejrychleji nabrat vyšku a říkám si, že je tu třeba hustý provoz a tak naše trajektorie je trošku plošší no. Ne nebyla, za chvíli nám kapitán povídá, že nefunguje jeden z motorů a že musíme zpět. Další dvě hodiny vypouštíme benzín (na cca 10 hodin dlouhý let, ho máme opravdu hodně) a okolo půlnoci dosedáme zpět v Johannesburgu na letiště, kolem nás asi tři hasičská auta, doufám, že se jedná o klasický postup v případě přistání po vypuštění paliva a dále to raději neřeším.
Na letišti nalézáme dva dosti ospalé pracovníky letiště, kteří nás relativně pomalu začínají lifrovat do okolních hotelů a guesthousů. Nekteří lidé mají ve dvě ráno náladu hádat se o to, že chtěji 4* hotel a ne jenom penzion, ale to je jejich boj. My se spolu s pastorem a jeho ženou (Bůh byl na naší straně :) dostáváme do jednoho z guesthousů a relativně rychle jdeme spát. Domlouváme si odvoz na osmou na letiště, kde musíme dořešit naše nové letenky.
V devět jsme na letišti a zjišťujeme, že opravdu ta nejdelší fronta, na jejímž konci stojíme je naše. Iberia měla celou noc na to něco vymyslet, ale bohužel jediné co vymyslela byla jedna pracovnice na přepážce s extra pomalým počítačem, která dostala úkol nás všechny přebookovat, jako nic moc sobota, tomu věřím.
Po cca dvou hodinách se jdu zeptat managera (eh) Iberie jestli neumí sehnat něco k pití a pomoci té nebohé ženě. Nejdřív na mě začně řvát, že už jsem asi pátej a že pití nesežene, že jsme se měli napít v hotelu (aha), ale nakonec mu asi dojde, že ho jinak někdo z davu z lynčuje. Přeci jenom apartheid skončil před pár lety, tak to asi nechce riskovat a tak se po čase objeví člověk s asi deseti plechovkami koly o které se záhy strhne boj, ale naštěstí za čas dorazí další. Kolem poledního, kdy jsme cca v půli fronty a k nebohé ženě se přidává stejně nebohý chlapík, sledujeme jak se vydávají večerní lety z Johannesburgu pryč, tu do Mnichova, tu do Paříže, doufáme, že na nás taky vyjde. Okolo třetí jsme už téměř u přepážky a tak sledujeme boj pasažérů první třídy, kteří přeci nebudou čekat frontu, dav je proti.
Jsou tři hodiny odpoledne, a dav má hlad a pocit, že by měl dostat poukázky na jídlo, manager je proti, dav tahá sudlice, kopí a vidle a tak manažer odchází do svého officu pročítat poučky o přístupu k zákazníkovi a za chvíli zbaběle posílá kolegu, který rozdává poukázky na 100R/osoba na jídlo na letišti. Jenom zaslechneme, že ho tahle sranda stála už 3000R (pití a tak) a že neví jestli mu to z centrály proplatí. Nu což. Je kolem čtvrté a naši hluční bratria slováci, kteří stojí před námi dostávají letenky do vídně s Lufthansou, takže letenky ještě jsou! Přistupuji k pokladně a hodně unavené pani, bez nějaké valné naděje na úspěch, povídám, že mám zaplacený spoj z Vídně, který už nestihnu a že bych rád rovnou do Prahy. Paní říká ok a zkouší, asi ji zastaví nějaká hnusná error hláška a říká, že to nejde, že je z Frankfurtu do Prahy v neděli ráno plno (no...), jsme unaveni a tak nebojuji, říkám ok pošli nás do Vídně. Paní zkouší a taky nejde, ptá se kolegy, který jí vysvětluje postup a světe div se, po osmi hodinách rebookingu je v paní stále dost lidskosti na to, aby přepsala Víděn na Prahu a zkusila to znovu - daří se a my máme letenku do Frankfurtu a o hodinu později až do PRAHY! Victory chce se zvolat, ale my jdeme jenom na stejk a pomalu se suneme na gate Lufthansy, kde je obrovská reklama na A380, kterou používá. Jak se ukáže, je to pro nás, vysvobození, že jak AirFrance, Lufthansa nebo Emirates operují lety do Evropy/Dubaje těmito drobky, které asi vzhledem k sezóně letí poloprázdné, tímto kazíme možnost pohodlného spánku většině původních pasažerů, kteří asi automaticky čekají volné trojlůžko, takže se jim moc nelíbíme, ale aspoň letíme.
Let sám o sobě je v pohodě, služby o třídu výš než Iberie a na čas přistáváme ve Frankfurtu. Akurátnost němců a to, že si Ivetu vyberou pro random check a Adamovi, že kontrolují dalekohled na přítomnost výbušnin (hlavou mi běží to jak děda vyprávěl kde k němu v armádě přišel) málem způsobí, že let nestihnem, ale nakonec se daří a tak letem, které má 10 pasažérů (letadlo pro 60) letíme do Prahy.
V Praze je chladné listopadové nedělní ráno a nám (pro tento výlet typicky) nedorazily kufry. Rozdíl je, že paní na přepážce říká už z dálky, že naše batohy zůstaly ve Frankfurtu, že přiletí dalším letadlem v 11 hodin a že kolem poledního bychom je měli mít doma. Takhle to má vypadat, posíláme aspoň duševně poselství do Johannesburgu a vydáváme se na cestu domů.
Doma je vše na svém místě, sprcha a za hodinu přijíždějí i kufry. Naše Africké dobrodružství tak končí a my uléháme do postelí a po cca 48 hodinách od toho co jsme opustili chatičku CoralDivers.
So long Africa.
Žádné komentáře:
Okomentovat