Naše první kroky směrují do zakázaného města. Cestu absolvujeme klasicky metrem, základ je trefit správný (nejbližší) východ. Před vchodem je typická fronta, ale naštěstí postupuje velmi rychle.
Samotnou cestou ke kasám míjíme první „rozumné“ stánky se suvenýry (rozuměj tedy takové, které neobsahují čínskou vlajku nebo vojáčka) a po krátkém dohadování a přesvědčování prodavačky, že za tuto cenu zákonitě umře hladem a HDP Číny klesne, kupujeme relativně kýčovité magnetky, ale tak aspoň nám někdo uvěří, že jsme tu byli :-)
Samotné Zakázané město je pak komplexem paláců, který byl pro běžný lid nepřístupný (buď jen pohledem) a hostil císařský dvůr. Zakázané město je pak velice rozhlehlé (obsahuje tisíce místností), pro nás jsou pak zákonitě jednotlivé budovy velice repetetivní. Náměstíčko – budova s Budhou – náměstíčko a tak dále. Spíš než budovy a architektura, která je, ruku na srdce, pro běžného Evropana, stále stejná (a po delším pobytu nebo návštěvě jiné Asijské země lehce nudná), je dechberoucí samotná rozloha celého obdélníkového komplexu.
Po necelých dvou hodinách vycházíme severní stranu Zakázaného města a rovnou pokračujeme do Jingshan parku, který se rozprostírá na kopci nad Zakázaným městem. Na samém vrcholku je pagoda, která nabízí (krom Budhy) vítaný odpočinek od větru a hlavně krásný pohled na Zakázané město a jeho majestátní rozlohu. Ráno zde musí být skutku krásny pohled se sluncem v zádi.
Po chvíli se vydáváme dále na sever, tedy z kopce dolů a pokračujeme dále do města. Cestou, v jedné z velice zvláštních a velice „lokálních“ (rozuměj bílého zde neviděli) ulic se snažíme nakoupit místní dobroty. Nejvíce se nám zamlouvají různé druhy oříšků připravené na mnoho způsobů (pražené, chucené, míchané,...) a pro Adama je pak balzámem na duši ručně vyráběné čipsy. Vše se kupuje na váhu a klasicky nikdo neumí anglicky. Po té co u jednoho obchodu pět minut stepujeme bez toho, aby se nás kdokoli všimnul (všichni se tváří, že nás nevidí) se Adam vydává do přilehlého více samoobslužného obchodu. Po chvíli zápolení s prodavačkou vítězoslavně vychází s pytlíkem čipsů, oříšku a jakéhosi arabského chleba. Po tom co Adam vyjde se ozývá z obchodu hlasitý ryk a smích. Inu není nad to dělat radost.
Zbytek odpoledne trávíme již klasickou hrou „najdi outdoor shop, kde koupíme camel-bag na zítřejší cestu na Zeď. Řečeno ve zkratce, původně tří hodinové anabáze, nenašli jsme. A tak na Zeď musíme bez camel bagu. Adam následně zpět v ČR kupuje pěkný tří litrový bag za 500 kč, máme takový pocit, že levněji bychom nějaký rozumný stejně v Číně nepořídili.
Žádné komentáře:
Okomentovat