Do jižního okraje (South Rim) Grand Canyonu dorážíme odpoledne. Jelikož máme zarezervovaný kemp přes net, nikam nespěcháme. Přijíždíme z východního vstupu, za nímž se hned nachází první vyhlídka Desert View u které je věž, ze které je krásně vidět kaňon i severní rim. Respektive mohl by být vidět, kdyby nebyla mlha, která se vine celým kaňonem. Projíždíme jen kolem dalších vyhlídek až do centrální části parku, kde se nachází informační centrum. Zjišťujeme si časy východu a západu slunce a zaráží nás předpověď počasí. Nejen to, že i druhý den má být oblačno, ale hlavně, že dnes v noci má být 9 °C, ale další noc už jen 3! Doufáme, že se jen přepsali.
Dojíždíme do kempu a štěstí, že máme rezervaci, jelikož je už plně obsazen. Původně jsme měli v plánu dojet do Grand Canyonu až v sobotu a být zde do pondělí. Bohužel ale rezervovatelná místa (zhruba polovina míst, ostatní jsou pro ty, co přijdou dřív) byla na sobotu již zabraná. Rozhodli jsme se tedy, že přijedeme již v pátek a zkusíme zamluvit, pokud to půjde, nerezervovatelné místo na sobotu nebo ho jít koupit brzy ráno, kdy budeme mít šanci, že uspějeme (místa se zaplňují již ráno nebo nejpozději dopoledne). Pán je v pohodě a rovnou nám dává místo na dvě noci. Kemp je celkem za rozumnou cenu ($18 za místo). Sprchy jsou hned kousek od kempu, ale placené ($2 za 4 minuty) .
Zjistili jsme, že západ slunce tu má být o něco dříve, než jsme zvyklí (myslíme si, že je to tím, že jsme nahoře nad kaňonem), tak vyrážíme na vyhlídky. Stavíme téměr u všech vyhlídek přístupných autem, ale je to vše dost podobné a nakonec přesně na čas dorážíme až zpět na Desert Wiew. Slunce je stále vysoko, i když už by dávno mělo být schované. Jdeme tedy do obchodu a zjišťujeme, že se opět měnil čas a máme ještě hodinu. To se nám již čekat nechce, takže vyrážíme pomalu zpět do kempu, abychom stihli večeři a výpravu za hvězdami.
Ráno vstáváme opět na východ slunce, tentokráté jen na vyhlídku Yavapai Point, kousek od kempu. Jsme docela rádi, že nemusíme balit stan, jelikož je hodně brzy a je strašná zima, takže ihned nasedáme do auta a začínáme topit. Po východu vaříme rychlou snídani, jelikož máme v plánu jít na kratší procházku do kaňonu. Je možnost jít přímo do kaňonu až k řece Colorado nebo jen do určité části a pak se otočit. Nejznámější je Bright Angel Trail, který je dlouhý 9,2 míle (14,8 km), což by nebylo tak strašné, kdyby to nebylo polovina cesty klesání a druhá stoupání a to zhruba s 1000 m převýšení. Navíc není doporučeno jít tuto cestu během jednoho dne a v tomhle vedru a s kempovacími věcmi se nám jít nechce. Zkusíme snad ještě někdy, ale v zimě. Volíme tedy kratší (3 mil dlouhý) South Kaibab Trail, který má převýšení pouze 347 metrů. Trasa je doporučena na dopoledne, jelikož odpoledne není na trase vůbec stín. Cesta dolů jde rychle. Fotíme se, kocháme krajinou, která už naštěstí není zahalena do včerejšího oparu. Po chvíli nás předchází slečna s obrovským bahotem, na kterém ná navázané koště. Dole sice mají být pouze suché záchody, ale tak si říkáme, že čistota asi musí být všude. Docela ji litujeme, jestli takhle musí chodit častěji. Na ceste hrozně fouká vítr. Po zhruba necelé hodině jsme v našem cíli. Výhled je pěkný, jen řeka není vůbec vidět. Dáváme oběd a po chvíli opět potkáváme slečnu s koštětem. Adamovi to nedá a ptá se, jestli jde zametat kameny. Odpoví jen, že jde vyleštit cedule, kdyby náhodou přišel Obama. Co by Obama dělal taky dole, myslíme si, takže předpokládáme, že jí taky tato práce s koštětem přijde zbytečná a žertuje. Cesta nahoru je pomalejší a stále do kopce. Každou chvíli zastavujeme, ale jsme rádi, že je cesta stále ve stínu, jelikož i když je teprve kolem 10 ráno, začíná být vedro. Asi opět po necelé hodině jsme zpět nahoře. Nakonec cesta nebyla tak strašná. Jedeme zpět do kempu, vaříme si hot dog a jdeme polední slunce přečkat do stanu.
Odpoledne vyrážíme do části parku, která je uzavřená pro osobní auta. V této části vede několik mil dlouhý Rim Trail nebo můžete jet autobusem. Jdeme tedy na zastávku, ale zaráží nás množství lidí, kteří na zastávce stojí. Doufáme, že se vejdou do prvních dvou autobusů, ale omyl. Řidič pouští jen tolik lidí, kolik je sedadel. Nasedáme až do pátého autobusu. Vystupujeme na každé z 9 zastávek a vybíráme nejlepší místo, odkud bude vidět západ slunce. Jedeme až na poslední zastávku, ale zjišťujeme, že na doporučené místo (Hopi Point) už to bohužel na západ slunce nestihneme. Takže vystupujeme na první možné (zpět už autobusy staví jen na 3 zastávkách). Po západu se snažíme namáčknout do přecpaného autobusu. Vejdeme se a řidička začne žertovat, jestli západ stál za to, že teď se musíme na sebe v autobuse lepit. Také nám poví, že zítra dopoledne má do parku přijet prezident Obama. Takže teprve teď nám dochází, že slečna s kostětem vážně musela jít dolů „jen“ kvůli prezidentovi.
Ráno máme v plánu vyjet již z parku do Las Vegas. Vyjíždíme tedy co nejdříve, abychom se vyhnuli případným uzavírkám. Již večer jsme viděli, že většina vyhlídek a parkovišt byla zavřena a hlídaná policejními auty. Cestou nás naštěstí žádné zpoždění nechytne, jen na každé možné odbočce cestou z letiště vidíme stát policejní auto a čekající publikum. Obamu bohužel nepotkáváme.
