Ráno vyrážíme do muzea, kde v rámci prohlídky můžeme nakouknout i do domečků vykutaných ve skále. Ve skále je i většina obchodů a díky tomu můžou místní obyvatelé vydržet teploty okolo 50 °C. Nakupujeme opálky a jedeme směr Port Augusta. Cestou narážíme na plno solných jezer, které z dálky vypadají jako plné vody. Stavíme u jednoho z nich (Lake Hart) ale jsou tam jen vysušené krystalky soli.
Dneska se nám stala jedna velmi nepříjemná a smutná událost. Když zastavujeme na benzínce doplnit palivo, tak zjistíme, že nám asi nějakou dobu stíral zadní stěrač (nevidíme na něj kvůli přeplněnému kufru). No, a na zadním stěrači jsme měli umístěnou naši českou vlaječku, která s námi ujela přes 10 000 km, a která se nám po cestě někde vytrousila. Tak jsme z toho byli nešťastní. Sice jsme měli původně 2 vlajky, ale tu druhou jsme věnovali Vlastíkovi, tak snad ji alespoň on doveze v pořádku do Tasmánie.
4. 9. 2008
3. 9. 2008 Směr jih – Coober Pedy
Ráno se chceme rozloučit s Vlastíkem a Jožkou (manželka), ale zrovna dorazil náhradní díl a tak Vlastík odběhl do autoservisu. Loučíme se tedy jen s Jožkou a vyrážíme na cestu. Přejíždíme další hranice, tentokrát South Australia. Asi 30 km před Coober Pedy zajíždíme na The Breakways. Jedná se o chráněnou oblast, kde se dřív těžily opály. Je odtamtud celkem pěkný výhled. Dorážíme konečně do Coober Pedy – „města opálů“. Jedná se opravdu o malinké město, kde je spousta aboriginců. Kromě 2 muzeí a snad 30 obchodů s opály tam opravdu nic není. Zacházíme na pizzu, a dáváme si do dvojice jednu large velikost… je opravdu veliká, že se nám si jen stěží podaří sníst.
1. – 2. 9. 2008 Uluru (Ayers Rock) a Kata Tjuta (Olgas)
Ráno vyrážíme pozorovat východ slunce. Je trochu pod mrakem, ale občas sluníčko vysvitne. Západ se nám ale líbí víc, možná za jasného počasí je to lepší… Chceme jít na Uluru, ale je kvůli větru zavřená, tak děláme okružní 9,4 km dlouhou procházku kolem. Na spoustě místech se nesmí fotit-aboriginské ženské a mužské tajnosti. Moc nechápeme proč, jelikož tam jsou jen občas díry ve skále. Odpoledne je climb otevřený, tak se Pája s Míšou pokoušejí jít nahoru. Ale po menších závratích to vzdávají. Adam s Ivet jdou mezitím na písečnou dunu, ze které se vyklube jen písečná cestička odkud je videt na Uluru. Podruhé jdeme na západ slunce, tentokráté s malinkými mráčky nad horou, které slunce zbarví do růžova.
Druhý den je zataženo a výstup na horu je zavřený, takže se o druhý výstup nemůžeme pokusit. Dopoledne tedy trávíme v kempu, návštěva u Vlastíka se malinko protahuje, takže na další horu – Kata Tjutu (Olgas)-jedná se o mnoho skal, které původně tvořili monolit, ale nyní jsou odděleny různě širokými roklemi. Dorážíme až kolem třetí. Vybíráme si 7,4 km dlouhou trasu nazvanou Valley of the winds..a jak název napovídá je tam opravdu větrno. Začíná poprchávat a párkrát i zahřmí a tak to celkem prolítneme. Škoda, že bylo zataženo, ale i tak to bylo rozhodně záživnější procházka než kolem Uluru, kde chodíte jen kolem jednoho šutru dokola a ještě by se nemělo fotit:-).
Večer jdou Pája s Míšou na večeri do BBQ baru. Kde si člověk koupí maso a sám si ho ugriluje. Nalákalo je menu, které je z beefa, klokana, emu a krokodýla. Nakonec se sice jedná o párek z emu a hovězího a na špejly napíchané kousky z klokana a krokodýla. Navíc je k tomu salátový bar, kde je i ovoce, kukuřice a něco jako naše zemlbába. Míša si ještě jako zákusek dává obrovský T-Bone steak, který vypadá jako z Toma a Jeryho:-). Výborný!
Druhý den je zataženo a výstup na horu je zavřený, takže se o druhý výstup nemůžeme pokusit. Dopoledne tedy trávíme v kempu, návštěva u Vlastíka se malinko protahuje, takže na další horu – Kata Tjutu (Olgas)-jedná se o mnoho skal, které původně tvořili monolit, ale nyní jsou odděleny různě širokými roklemi. Dorážíme až kolem třetí. Vybíráme si 7,4 km dlouhou trasu nazvanou Valley of the winds..a jak název napovídá je tam opravdu větrno. Začíná poprchávat a párkrát i zahřmí a tak to celkem prolítneme. Škoda, že bylo zataženo, ale i tak to bylo rozhodně záživnější procházka než kolem Uluru, kde chodíte jen kolem jednoho šutru dokola a ještě by se nemělo fotit:-).
Večer jdou Pája s Míšou na večeri do BBQ baru. Kde si člověk koupí maso a sám si ho ugriluje. Nalákalo je menu, které je z beefa, klokana, emu a krokodýla. Nakonec se sice jedná o párek z emu a hovězího a na špejly napíchané kousky z klokana a krokodýla. Navíc je k tomu salátový bar, kde je i ovoce, kukuřice a něco jako naše zemlbába. Míša si ještě jako zákusek dává obrovský T-Bone steak, který vypadá jako z Toma a Jeryho:-). Výborný!
31. 8. Kings Canyon (Watarrka National Park)
Ráno za slunečného počasí vyrážíme do Kings Kaňonu, kde se vydáváme na 7,2 km dlouho procházku. Nejdříve musíme zdolat stoupání a pak už se jde po vršku kaňonu. Občas jsou nějaké mostíky, jezírko, a Adam vyčetl v průvodci o tajném místě, kam už se z Čech strašně těší. Zrovna se tam ale nesmí, kvůli regeneraci krajiny. Počkáme, až odejde ranger, který se tam zrovna nachomýtl a Adam jde prozkoumat terén. Pár metrů po pravém břehu jezírka se nám otevřel pohled přímo z prostřed kaňonu. No, vážně to stálo za to!
Odpoledne už vyrážíme směr posvátné hoře kmene Anangu, k Uluru (Ayers Rock). První hora, kterou už asi ze 100 km od cíle vidíme, vypadá dost podobně, ale jedná se o Mt. Conner. Zakempováváme v kempu a jedeme do národního parku($ 25/osoba na 3 dny) podívat se na západ slunce k Uluru, je nádherně jasná obloha a hora je opravdu krásně oranžová(i když né uplně tak sytě jako na pohledech).. Kluci nás holky berou na ramena, abychom měli lepší výhled a mohli fotit:-). Tak asi pul hodiny fotíme jednu fotku za druhou.. No, snad se nám ty fotky podaří nějak protřídit… (zatím máme 100 fotek jen při západu…) V kempu potkáváme Čecha- Vlastíka Škvařila, který emigroval do Austálie a nyní bydlí v Tasmánii. Je to běžec, který právě běží ze západu na východ přes celou Austrálii (cca 5600 km za 100 dní) a chce tím vydělat peníze na pomoc proti rakovině. Momentálně se mu porouchalo auto a tak musí počkat, až mu přivezou náhradní díl. A toto se stalo kamenem úrazu. Náhradní díl nikde nemají a když už se ho podaří v několik sehnat, tak se někde na cestě ztratí a dopravní společnost neví kde je, jestli ho poslali do Alice Springs, nebo do Townswillu a jestli autem nebo vlakem.. Nj, to je to věčné australské: „No worries..“ Ještě za ním při našem pobytu párkrát zajdeme a vypráví nám různé historky z cest (ukazuje foto) a s Aboriginals (a evidentně na ně mají stejný názor, jaký jsme si stihli udělat my…).
Odpoledne už vyrážíme směr posvátné hoře kmene Anangu, k Uluru (Ayers Rock). První hora, kterou už asi ze 100 km od cíle vidíme, vypadá dost podobně, ale jedná se o Mt. Conner. Zakempováváme v kempu a jedeme do národního parku($ 25/osoba na 3 dny) podívat se na západ slunce k Uluru, je nádherně jasná obloha a hora je opravdu krásně oranžová(i když né uplně tak sytě jako na pohledech).. Kluci nás holky berou na ramena, abychom měli lepší výhled a mohli fotit:-). Tak asi pul hodiny fotíme jednu fotku za druhou.. No, snad se nám ty fotky podaří nějak protřídit… (zatím máme 100 fotek jen při západu…) V kempu potkáváme Čecha- Vlastíka Škvařila, který emigroval do Austálie a nyní bydlí v Tasmánii. Je to běžec, který právě běží ze západu na východ přes celou Austrálii (cca 5600 km za 100 dní) a chce tím vydělat peníze na pomoc proti rakovině. Momentálně se mu porouchalo auto a tak musí počkat, až mu přivezou náhradní díl. A toto se stalo kamenem úrazu. Náhradní díl nikde nemají a když už se ho podaří v několik sehnat, tak se někde na cestě ztratí a dopravní společnost neví kde je, jestli ho poslali do Alice Springs, nebo do Townswillu a jestli autem nebo vlakem.. Nj, to je to věčné australské: „No worries..“ Ještě za ním při našem pobytu párkrát zajdeme a vypráví nám různé historky z cest (ukazuje foto) a s Aboriginals (a evidentně na ně mají stejný názor, jaký jsme si stihli udělat my…).
29. – 30. 8. 2008 Devils Marbles (Ďáblovy kuličky) – Alice Springs
Hned po ránu dorážíme k Ďáblovým kuličkám (asi 100 km za Tennant Creek). Počasí nám přeje a máme úplně modrou oblohu. Většina z nich má opravdu tvar kuličky (no, spíše vajíčka). Jsou fakt nádherný, tak se prodíráme kam se dá a fotíme… Dost prolézání a hurá do Alice Springs.
Co nás z letáků zaujalo, The School Of The Air, což je rádiová škola pro děti od 4-12let. Jelikož není možné, aby všude byly školy nebo aby děti dojížděli nějakých 500 km do nejbližšího většího města, funguje tu jakási škola na dálku. Zrovna jsme přišli na konec jedné hodiny- malování. Škoda, mohli jsme vidět výuku naživo, ale tak alespoň koukáme na film, kde nám popisují , jak to vlastně funguje. Každý student má doma vybavený počítač s tiskárnou a faxem a vidí učitele jako v televizi. Učitel ví jen, že je žák přihlášený. Studenti si můžou hlásit, psát si mezi sebou, posílat si soubory.. Vlastně to funguje něco jako icq nebo skype. (I s možností dělat, že tam člověk je, i když není:-) ). Vlastně nám to nepřišlo ani nějaké zvláštní, ale při představě, že kdysi nebyla žádná web kamera ani internet a učilo se jen po telefonním sluchátku, je to dost síla. Nedokážu si představit, jak takhle vyučovali výtvarnou výchovu nebo dokonce tělocvik. Jednou za rok mají děti setkání, aby vůbec věděli jak jejich spolužáci vypadají… (vstup $6,50/student).
V Alici je základna Royal Flying Doctor Servise (RFDS) – Královská letecká lékařská služba. (vstup $7/student). V muzeu nám pouštějí film, který zachycuje fungování „létajících doktorů“ a jejich vznik. Dokonce je tam maketa letadla a trenažér, kde jsme si vyzkoušeli pilotování…no, né každému se podařilo v pořádku přistát…
Druhý den ráno vyráží Adam a Ivet do Desert Parku, které přibližuje rozličná přirozená prostředí Severního teritoria – les, pouštní potoky, písečné duny. Voliéry s ptáky a také krmení dravců. V jedné části vypráví ranger a životě Aboriginals, nástrojích ze dřeva. Co je zajímavé je jak se stěhovali. Po svých předcích zdědili území o rozloze 130x70 km. Žili jen na kousku, když už tam vše snědli, spálili půdu, aby se v trávě neusazovala voda a mohlo se vše obnovit a šli zase o kus dál. Když se po roce zase vrátili na to první území, bylo tam zase vše: voda, zvířata, atd. Také bylo zajímavé, že už od narození věděli, z jakého kmene si můžou vybírat manžela. No, tak asi moc na výběr by stejně neměli, když jiný kmen byl za dalších 200 km… (Vstup $20, studenti $14, a po slevě z brožurky z informací $7).
Mezitím Pája s Míšou procházejí město. Z vyhlídky Anzac Hill je vidět na celé město. Zrovna začíná svátek Assa Abloy Henley On Todd Regatta, kdy městem procházejí Piráti a Vikingové na lodích a soutěží na vyschlé řece.
Večer přijíždíme do Kings Canyon Resort. Začíná pršet, paní co nám přišla poradit, abychom postavili stany na místě, kde nejméně fouká se raduje, prý už tu nepršelo od listopadu… Klidně to mohlo ještě dva dny počkat..ale co se dá dělat..
Co nás z letáků zaujalo, The School Of The Air, což je rádiová škola pro děti od 4-12let. Jelikož není možné, aby všude byly školy nebo aby děti dojížděli nějakých 500 km do nejbližšího většího města, funguje tu jakási škola na dálku. Zrovna jsme přišli na konec jedné hodiny- malování. Škoda, mohli jsme vidět výuku naživo, ale tak alespoň koukáme na film, kde nám popisují , jak to vlastně funguje. Každý student má doma vybavený počítač s tiskárnou a faxem a vidí učitele jako v televizi. Učitel ví jen, že je žák přihlášený. Studenti si můžou hlásit, psát si mezi sebou, posílat si soubory.. Vlastně to funguje něco jako icq nebo skype. (I s možností dělat, že tam člověk je, i když není:-) ). Vlastně nám to nepřišlo ani nějaké zvláštní, ale při představě, že kdysi nebyla žádná web kamera ani internet a učilo se jen po telefonním sluchátku, je to dost síla. Nedokážu si představit, jak takhle vyučovali výtvarnou výchovu nebo dokonce tělocvik. Jednou za rok mají děti setkání, aby vůbec věděli jak jejich spolužáci vypadají… (vstup $6,50/student).
V Alici je základna Royal Flying Doctor Servise (RFDS) – Královská letecká lékařská služba. (vstup $7/student). V muzeu nám pouštějí film, který zachycuje fungování „létajících doktorů“ a jejich vznik. Dokonce je tam maketa letadla a trenažér, kde jsme si vyzkoušeli pilotování…no, né každému se podařilo v pořádku přistát…
Druhý den ráno vyráží Adam a Ivet do Desert Parku, které přibližuje rozličná přirozená prostředí Severního teritoria – les, pouštní potoky, písečné duny. Voliéry s ptáky a také krmení dravců. V jedné části vypráví ranger a životě Aboriginals, nástrojích ze dřeva. Co je zajímavé je jak se stěhovali. Po svých předcích zdědili území o rozloze 130x70 km. Žili jen na kousku, když už tam vše snědli, spálili půdu, aby se v trávě neusazovala voda a mohlo se vše obnovit a šli zase o kus dál. Když se po roce zase vrátili na to první území, bylo tam zase vše: voda, zvířata, atd. Také bylo zajímavé, že už od narození věděli, z jakého kmene si můžou vybírat manžela. No, tak asi moc na výběr by stejně neměli, když jiný kmen byl za dalších 200 km… (Vstup $20, studenti $14, a po slevě z brožurky z informací $7).
Mezitím Pája s Míšou procházejí město. Z vyhlídky Anzac Hill je vidět na celé město. Zrovna začíná svátek Assa Abloy Henley On Todd Regatta, kdy městem procházejí Piráti a Vikingové na lodích a soutěží na vyschlé řece.
Večer přijíždíme do Kings Canyon Resort. Začíná pršet, paní co nám přišla poradit, abychom postavili stany na místě, kde nejméně fouká se raduje, prý už tu nepršelo od listopadu… Klidně to mohlo ještě dva dny počkat..ale co se dá dělat..
26. – 28. 8. 2008 Cairns – Townsville – Charters Towers – Mount Isa – Tennant Creek („Outback“)
Ráno vyrážíme s Cairns zpět do Townsville a pak do vnitrozemí. Mělo by to být nejrychlejší, ale jelikož jsou na cestě samé Road worky, tak věčně stavíme. Z pětiminutové výměny stěračů se stane asi hodinová záležitost, ale nakonec je vše v pořádku a můžeme jet dále. Všude jsou jen samé třtinové lány, které občas (opravdu jen občas) střídají banánovníky. Zakempováváme v Charters towers, kdy se jdeme ráno podívat na Towers hill na východ slunce.
Začíná být vedro, což by bylo fajn, kdybychom nebyli asi 1000 mil od jakékoliv vody a hlavně nám fungovala v autě klimatizace (asi nějak došla náplň a nechce se nám ji kupovat). Připadáme si jak v sauně, odrážíme kobylky a jedeme vstříc rudému centru. Po cestě potkáváme road trainy (obrovské náklaďáky až s třemi návěsy) doprovázené policejními auty. Jelikož zabírají oba pruhy, musíme vždy sjet na krajnici a čekat (a fotit:-)). Bohužel toho cestou moc k vidění není, takže jen jedeme a jedeme. Přejíždíme hranice Northern Territory, kde je nejvyšší dovolená rychlost 130 km (škoda, původně byla neomezená a dokonce od té doby co zavedly limit je více nehod, tak snad to zase zruší). I když ono to stejně asi moc lidí nedodržuje...:-) Dojíždíme do městečka Three Ways (Tři cesty) a jak název napovídá opravdu tam není nic jiného než křižovatka a tři cesty (do Darwinu, Alice Springs a Townsvillu). V průvodci jsme vyčetli, že by tu měl být monument Winstona Churchilla (to jsme si nemohli nechat ujít, když ho máme před školou), ale ani na informacích o tom nic nevěděli. Tak jsme se zajeli alespoň podívat na památník Johna Flynna, zakladatele Flying doctors (létajících doktorů).
My vybíráme směr Alice Springs a náš dnešní cíl je Tennant Creek. Cestou odbočujeme na Telegraph Station. Je to jedna z dochovaných telegrafních stanic, která slouží jako historická expozice. Budovy jsou zavřené a tak alespoň nakukujeme dovnitř. Je vedro a dočítáme se, že kousek od města je přehrada, kde se dá vykoupat a možnost piknikové posezení za zpěvu ptáků. Průvodce ale zapomněl dodat, že v období sucha je téměř vyschlá… Začíná se zatahovat a tak ještě jedeme k The Pebbles – ďáblovy kameny. Měla by to být obdoba známých Ďáblových kuliček. Za slunce by měly mít naoranžovělou barvu a cestovní kanceláře tam turisty vozí na západ slunce. Je to pěkné, ale jelikož je pod mrakem, vypadá to jen jak tmavé, poházené šutry přes sebe.. ale i tak fotíme…:-).
Stala se nám nepříjemná věc. V autě byl nesnesitelně cítit benzín. Mysleli jsme, že je to z nádrže, ale benzín neubýval, takže jsme pátrali po jiném zdroji. Po třech dnech jsme ho našli. Byl to vypůjčený strejdův umělohmotný kanystr na benzín. Jelikož v autě bylo strašné vedro, plast asi povolil a skoro polovina benzínu unikla z kanystru přes koberec a dřevo až k rezervě. (Už doceňujeme smysl kovového kanystru). Zbytek benzínu jsme tedy dolili do nádrže a studujeme, jestli jsou všude po cestě benzínky, abychom někde nezůstali viset. Větráme kufr a doufáme, že až do Melbourne nějak dorazíme:-).
V Tennant Creeku žije početnější skupinka Aboriginals. Mají tu vlastní muzeum a galerii kreseb, do kterého se chceme podívat, ale už v 15 hodin mají zavřeno, přičemž mají mít do pěti.. V místní knihovně se dovídáme, že zavírají zhruba odpoledne… ve dvanáct… No, asi se jim moc pracovat nechce. Postupně z nás vyprchává ideální představa o původním obyvatelstvu Austrálie. Nejsou to ti zarostlí dědečkové a babičky, co by se s námi rádi podělili o jejich kulturu, ukázali nám něco z jejich umění a mezitím děti vyráběli bumerangy. Potkáváme je jen opilí sedět na ulici. V této oblasti (vlastně všude v okolí Aboriginalského území) se prodává speciálně upravovaný benzín (OPAL), který není cítit. Co se tak dozvídáme, není totiž nijak neobvyklé, že se vám vkrádají do aut a kradou normální benzín, aby ho pak mohli čuchat. Musí tu být docela výnosný černý obchod s benzínem. Dokonce ani alkohol se tu nedá běžně koupit a tak při placení kempu vždy dostáváme poukázku na nákup lihovin. No, představovali jsme si je malinko jinak, vlastně úplně jinak. Ono je to těžké, když vláda jim dává peníze. Když si představíte, že jejich způsob života byl jít 15 kilometrů ulovit nějakého klokana, dotáhnout ho zpět, opracovat ho a zase jít ulovit něco dalšího, nebo sbírat bobule, housenky. Co mají teď na práci, když neumí nic jiného a když si můžou vše koupit v obchodě…
Začíná být vedro, což by bylo fajn, kdybychom nebyli asi 1000 mil od jakékoliv vody a hlavně nám fungovala v autě klimatizace (asi nějak došla náplň a nechce se nám ji kupovat). Připadáme si jak v sauně, odrážíme kobylky a jedeme vstříc rudému centru. Po cestě potkáváme road trainy (obrovské náklaďáky až s třemi návěsy) doprovázené policejními auty. Jelikož zabírají oba pruhy, musíme vždy sjet na krajnici a čekat (a fotit:-)). Bohužel toho cestou moc k vidění není, takže jen jedeme a jedeme. Přejíždíme hranice Northern Territory, kde je nejvyšší dovolená rychlost 130 km (škoda, původně byla neomezená a dokonce od té doby co zavedly limit je více nehod, tak snad to zase zruší). I když ono to stejně asi moc lidí nedodržuje...:-) Dojíždíme do městečka Three Ways (Tři cesty) a jak název napovídá opravdu tam není nic jiného než křižovatka a tři cesty (do Darwinu, Alice Springs a Townsvillu). V průvodci jsme vyčetli, že by tu měl být monument Winstona Churchilla (to jsme si nemohli nechat ujít, když ho máme před školou), ale ani na informacích o tom nic nevěděli. Tak jsme se zajeli alespoň podívat na památník Johna Flynna, zakladatele Flying doctors (létajících doktorů).
My vybíráme směr Alice Springs a náš dnešní cíl je Tennant Creek. Cestou odbočujeme na Telegraph Station. Je to jedna z dochovaných telegrafních stanic, která slouží jako historická expozice. Budovy jsou zavřené a tak alespoň nakukujeme dovnitř. Je vedro a dočítáme se, že kousek od města je přehrada, kde se dá vykoupat a možnost piknikové posezení za zpěvu ptáků. Průvodce ale zapomněl dodat, že v období sucha je téměř vyschlá… Začíná se zatahovat a tak ještě jedeme k The Pebbles – ďáblovy kameny. Měla by to být obdoba známých Ďáblových kuliček. Za slunce by měly mít naoranžovělou barvu a cestovní kanceláře tam turisty vozí na západ slunce. Je to pěkné, ale jelikož je pod mrakem, vypadá to jen jak tmavé, poházené šutry přes sebe.. ale i tak fotíme…:-).
Stala se nám nepříjemná věc. V autě byl nesnesitelně cítit benzín. Mysleli jsme, že je to z nádrže, ale benzín neubýval, takže jsme pátrali po jiném zdroji. Po třech dnech jsme ho našli. Byl to vypůjčený strejdův umělohmotný kanystr na benzín. Jelikož v autě bylo strašné vedro, plast asi povolil a skoro polovina benzínu unikla z kanystru přes koberec a dřevo až k rezervě. (Už doceňujeme smysl kovového kanystru). Zbytek benzínu jsme tedy dolili do nádrže a studujeme, jestli jsou všude po cestě benzínky, abychom někde nezůstali viset. Větráme kufr a doufáme, že až do Melbourne nějak dorazíme:-).
V Tennant Creeku žije početnější skupinka Aboriginals. Mají tu vlastní muzeum a galerii kreseb, do kterého se chceme podívat, ale už v 15 hodin mají zavřeno, přičemž mají mít do pěti.. V místní knihovně se dovídáme, že zavírají zhruba odpoledne… ve dvanáct… No, asi se jim moc pracovat nechce. Postupně z nás vyprchává ideální představa o původním obyvatelstvu Austrálie. Nejsou to ti zarostlí dědečkové a babičky, co by se s námi rádi podělili o jejich kulturu, ukázali nám něco z jejich umění a mezitím děti vyráběli bumerangy. Potkáváme je jen opilí sedět na ulici. V této oblasti (vlastně všude v okolí Aboriginalského území) se prodává speciálně upravovaný benzín (OPAL), který není cítit. Co se tak dozvídáme, není totiž nijak neobvyklé, že se vám vkrádají do aut a kradou normální benzín, aby ho pak mohli čuchat. Musí tu být docela výnosný černý obchod s benzínem. Dokonce ani alkohol se tu nedá běžně koupit a tak při placení kempu vždy dostáváme poukázku na nákup lihovin. No, představovali jsme si je malinko jinak, vlastně úplně jinak. Ono je to těžké, když vláda jim dává peníze. Když si představíte, že jejich způsob života byl jít 15 kilometrů ulovit nějakého klokana, dotáhnout ho zpět, opracovat ho a zase jít ulovit něco dalšího, nebo sbírat bobule, housenky. Co mají teď na práci, když neumí nic jiného a když si můžou vše koupit v obchodě…
26. 8. 2008
19. 8. 2008 – 25. 8. 2008 Cairns
Nad ránem dojíždíme do našeho nejsevernějšího bodu naší výpravy, do „slunného“ letoviska Cairns. Co se týče oné slunnosti, sice má být stát Queensland nejvíc slunným místem na světě, s pěknými 330 dny kdy slunce opravdu svítí, nám se tyto dny zázračně daří minout a máme tu pod mrakem. První den v Cairsnu nalézáme kemp ($39/noc), chvíli po příjezdu ale shledáváme, že tento kemp není úplně ideální, a že určití spoluobčané (aboriginci) ho používají jako svůj stálý domov. Takže občas špína a všudy přítomní „kolegové“ koupající psi a děti v jednom umyvadle… Město je typickým přímořským letoviskem s hlavní orientací na turisty. Nalézáme zde desítky cestovních agentů, kteří Vám ochotně zabukují cestu/skok/ponor kamkoli a s kýmkoli. Adam s Ivetou si vybírají potápění a na druhý den si bukují 5-ti denní kurz k získání certifikace. Vyšlo jim to tak, že jsou v kurzu sami dva, takže mají věru individuální přístup :)
Potápění: den první a druhý
První den Adama s Ivetou, celé nervózní, vyzvedávají u kempu mikrobusem a vezou je do školy. Ve škole / obchodu s námi provedou vstupní proceduru a hned pěkně do třídy. První dva dny trávíme střídavě ve třídě a v bazénu, kde se učíme základní teorii a praxi pro zvládnutí podmínek pro certifikaci. Hned první den se dostáváme do bazénu a získáváme svoje první zkušenosti s „hlubinným“ ponorem za pomocí přístrojů. Na konci prvního dne ještě absolvujeme asociací PADI požadovaný fyzický test (uplavat 200m a vydržet 10minut šlapat vodu na místě), což po pěti hodinách v bazénu je docela záhul :), stejně tak nás první den prohlíží doktorka (oči, uši, reflexi, tlak,…), že se neutopíme. Druhý den začínáme v bazénu a učíme se náročnější dovednosti a odpoledne absolvujeme závěrečný písemný test. Naštěstí můžeme spolu komunikovat, bavit se a v případě nouze se i zeptat instruktora. Z testu má Adam 50/50 a Iveta 47/50 (super výkon na to, že ho měla v angličtině!). Zítra vyrážíme na tři dny na oceán…
Den třetí až pátý
Dnes brzo ráno vyrážíme na loď, která nás má odvést na druhou loď, kde budeme trávit naše další dve noci. První dva ponory v oceánu děláme ještě z měnší lodi, fotky vidíte níže. První ponor je čistě pro zábavu, abychom si vzikli na slanou vodu a jiné chování těla pod vodou, nakonec děláme i pár „skills“ cvičení, které jsou nutné pro zdárné složení zkoušek OWD (open water diver). Druhý ponor absolvujeme za zhruba hodinku a zkoušíme další věci. Vše jde v pohodě, dokonce i počasí nám přeje. Po vydatném obědě se přeloďujeme na druhou (větší) loď, kde budeme i bydlet. Dostáváme kajutu s číslem jedna a za chvíli mažeme hned znovu do vody, kde děláme i navigaci s kompasem (takže už ne jenom sundat masku, nandat masku,…:). To je náš poslední ponor dne, den končíme večeří a desertem se super vanilkovou zmrzlinou.
Druhý den jdeme hned na první ponor (na lodi je možné za den mít až pět ponorů), který má být náš poslední testovací a po němž bychom se měli stát potapěči. Vše jde v pohodě, ale Adam musí na několikrát dělat „skill“ CESA (controlled emergency ascent), který spočívá v nouzovém vynoření z osmi metrů na jeden nádeh. Iveta má problém jenom se sundáním a nandáním masky pod vodou (v 18m je to docela problém, dýchá se už hůř a tělo automaticky zapojuje i nos, což je celkem problém jelikož nos je ve vodě :). Nakonec kvůli tomuto a menší jistotě Ivety ve vodě Iveta nedostává OWD, ale certifikace Scuba Diver, která ji opravňuje potápět se pouze s instruktorem nebo s potápěčem s „hodností“ máster diver. Adam dostává OWD, takže se může potápět sám.
Adamův první „sólo“ (v uvozovkách jelikož se nikdy sólo potápět nesmí, vždy minimálně ve dvojici) nedopadá moc dobře, jelikož jeho společnice Charlotte má snad žábry a namísto 30minut pod vodou, na které stačí vzduch Adamovi, vydrží snad 2 hodiny. Takže menší nedorozumění a ztráta orientace Charlotte pod vodou způsobují to, že ji Adam pronásleduje na dosti rozbouřené hladině jenom „na šnorchlu“, než se mu jí podaří přesvědčit k ukončení ponoru a k tomu, že plave blbě. Poučení pro život, neplav se sobeckým člověkem, kterého neznáš a domluvte se jasně dopředu (i když ona věděla, že Adam dokončil certifikaci ten den ráno, takže věděla, že není tak zkušený).
Další ponor je ponor noční, Iveta se bojí žraloků (máme jenom žraloky „útesové“, které na člověka nejdou :) a na ponor nejde, takže jde Adam sám s instruktorem. Ponor je super, akorát ryby nejsou moc nadšené z toho, že je pod vodou honí 35 baterek, takže spíš plavou pryč, žraloky evidentně moc nebavíme, takže se jenom podívají a plavou jinam.
Třetí den absolvujeme dohromady další dva ponory, jdeme s instruktorem (Iveta sama nemůže), takže pohoda, fotíme, co jde (uvidíme jestli vyjdou fotky) a různě blbneme, je pěkné počasí takže se daří i druhý ponor – náš poslední na Velkém Barierovém útesu.
Celkově je potápění moc fajn, asi to nebudeme dělat každodenně, ale hodí se to umět, přeci jenom, i navzdory Vaškovi, ty ledovce tají :)
Zítra vyrážíme do vnitrozemí, takže asi nebude moc internetu a ani signálu, tak se nebojte!
Potápění: den první a druhý
První den Adama s Ivetou, celé nervózní, vyzvedávají u kempu mikrobusem a vezou je do školy. Ve škole / obchodu s námi provedou vstupní proceduru a hned pěkně do třídy. První dva dny trávíme střídavě ve třídě a v bazénu, kde se učíme základní teorii a praxi pro zvládnutí podmínek pro certifikaci. Hned první den se dostáváme do bazénu a získáváme svoje první zkušenosti s „hlubinným“ ponorem za pomocí přístrojů. Na konci prvního dne ještě absolvujeme asociací PADI požadovaný fyzický test (uplavat 200m a vydržet 10minut šlapat vodu na místě), což po pěti hodinách v bazénu je docela záhul :), stejně tak nás první den prohlíží doktorka (oči, uši, reflexi, tlak,…), že se neutopíme. Druhý den začínáme v bazénu a učíme se náročnější dovednosti a odpoledne absolvujeme závěrečný písemný test. Naštěstí můžeme spolu komunikovat, bavit se a v případě nouze se i zeptat instruktora. Z testu má Adam 50/50 a Iveta 47/50 (super výkon na to, že ho měla v angličtině!). Zítra vyrážíme na tři dny na oceán…
Den třetí až pátý
Dnes brzo ráno vyrážíme na loď, která nás má odvést na druhou loď, kde budeme trávit naše další dve noci. První dva ponory v oceánu děláme ještě z měnší lodi, fotky vidíte níže. První ponor je čistě pro zábavu, abychom si vzikli na slanou vodu a jiné chování těla pod vodou, nakonec děláme i pár „skills“ cvičení, které jsou nutné pro zdárné složení zkoušek OWD (open water diver). Druhý ponor absolvujeme za zhruba hodinku a zkoušíme další věci. Vše jde v pohodě, dokonce i počasí nám přeje. Po vydatném obědě se přeloďujeme na druhou (větší) loď, kde budeme i bydlet. Dostáváme kajutu s číslem jedna a za chvíli mažeme hned znovu do vody, kde děláme i navigaci s kompasem (takže už ne jenom sundat masku, nandat masku,…:). To je náš poslední ponor dne, den končíme večeří a desertem se super vanilkovou zmrzlinou.
Druhý den jdeme hned na první ponor (na lodi je možné za den mít až pět ponorů), který má být náš poslední testovací a po němž bychom se měli stát potapěči. Vše jde v pohodě, ale Adam musí na několikrát dělat „skill“ CESA (controlled emergency ascent), který spočívá v nouzovém vynoření z osmi metrů na jeden nádeh. Iveta má problém jenom se sundáním a nandáním masky pod vodou (v 18m je to docela problém, dýchá se už hůř a tělo automaticky zapojuje i nos, což je celkem problém jelikož nos je ve vodě :). Nakonec kvůli tomuto a menší jistotě Ivety ve vodě Iveta nedostává OWD, ale certifikace Scuba Diver, která ji opravňuje potápět se pouze s instruktorem nebo s potápěčem s „hodností“ máster diver. Adam dostává OWD, takže se může potápět sám.
Adamův první „sólo“ (v uvozovkách jelikož se nikdy sólo potápět nesmí, vždy minimálně ve dvojici) nedopadá moc dobře, jelikož jeho společnice Charlotte má snad žábry a namísto 30minut pod vodou, na které stačí vzduch Adamovi, vydrží snad 2 hodiny. Takže menší nedorozumění a ztráta orientace Charlotte pod vodou způsobují to, že ji Adam pronásleduje na dosti rozbouřené hladině jenom „na šnorchlu“, než se mu jí podaří přesvědčit k ukončení ponoru a k tomu, že plave blbě. Poučení pro život, neplav se sobeckým člověkem, kterého neznáš a domluvte se jasně dopředu (i když ona věděla, že Adam dokončil certifikaci ten den ráno, takže věděla, že není tak zkušený).
Další ponor je ponor noční, Iveta se bojí žraloků (máme jenom žraloky „útesové“, které na člověka nejdou :) a na ponor nejde, takže jde Adam sám s instruktorem. Ponor je super, akorát ryby nejsou moc nadšené z toho, že je pod vodou honí 35 baterek, takže spíš plavou pryč, žraloky evidentně moc nebavíme, takže se jenom podívají a plavou jinam.
Třetí den absolvujeme dohromady další dva ponory, jdeme s instruktorem (Iveta sama nemůže), takže pohoda, fotíme, co jde (uvidíme jestli vyjdou fotky) a různě blbneme, je pěkné počasí takže se daří i druhý ponor – náš poslední na Velkém Barierovém útesu.
Celkově je potápění moc fajn, asi to nebudeme dělat každodenně, ale hodí se to umět, přeci jenom, i navzdory Vaškovi, ty ledovce tají :)
Zítra vyrážíme do vnitrozemí, takže asi nebude moc internetu a ani signálu, tak se nebojte!
20. 8. 2008
12.8. 2008 – 15. 8. 2008 Fraser Island
Dopoledne přijíždíme na Rainbow Beach, kde si chceme půjčit nějakého džípa s pohomen na 4 kola (jinak by nás totiž na Fraser „Písečný ostrov“ nepustili). Všechno je pronajaté (asi na tom něco bude, že si to všichni rezervují předem). V poslední půjčovně nám říkají, že už mají také všechno půjčené, ale že jeden jeho známý, který má půjčovnu hned vedle se odpoledne vrátí z Fraser a tak se domlouváme a čekáme. Asi ve dvě hodiny jedeme zpět. My holky, čekáme v našem fordíkovi a kluci se jdou zeptat. Asi za čtvrt hodiny vyjíždějí s nějakým pánem v džípu a někam jedou… Zvláštně na nás mávají a ukazují, tak si z toho usuzujeme, že to asi jedou vyzkoušet…
Danny, který nám auto půjčuje je naprosto v pohodě, takže společnost ALL TRAX 4 WD HIRE můžeme jen doporučit. Jede s klukama několikrát kolem nás, pokaždé na nás zatroubí, kluci jsou vysmátí, tak usuzujeme, že je vše v pořádku a auto bude naše. Najednou se kluci objeví znovu a mávají na nás, ať rychle nastoupíme a vezmeme i foťáky… A jedeme rovnou na pláž a do písku. Pro kluky je to něco neskutečného. Pro holky to zase takový zážitek není, musíme se připoutat a skáčeme teda pěkně. Kluci se musejí samozřejmě za volantem vystřídat, takže jedeme podruhé na pláž a pak si to míříme na menší nákup a dokoupit povolení pro auto ($34 za auto, $4 os/den kemp a $96 trajekt na ostrov) a kempování na Fraseru… Naše nové autíčko je pouze třídvéřové a je to Nissan Patrol 4x4. No, moc místa v kufru není, ale budeme se tam muset s našimi věcmi nějak naskládat.
Druhý den ráno po poměrně náročném přeskládání věcí z kufru našeho Forda do Nissana vyrážíme směr benzínová pumpa natočit do džípu poslední levný benzín (1,59 vs. 2,1 na ostrově) a jedeme směr ferry na ostrov. Na trajekt najíždíme nebojácně jako první a po deseti minutách se ocitáme na ostrově v písku. Naše představa, že alespoň něco bude na ostrově vydlážděné nebo nedejbože vyasfaltované rychle berou za své (opravdu všude je jenom písek). Takže v hlubokém písku rychle zapínáme náhon na všechny čtyři a Adam vyráží vstříc své první džíp vs. písek zkušenosti. Po chvilce je to celkem v pohodě (až na Adamovo ne vždy optimální chápání funkce spojky:), ale po chvíli Adam projíždí trošku větší „louží“, která způsobí menší skok, hup a následné zhasnutí motoru (cca po 20 minutách na ostrově:), takže raději jedeme dále pomaleji, ale i tak je písek nevyzpytatelný a musí se dávat pozor na zrádné hupy a brody, které se většinou objevují až na poslední chvíli. Po zhruba 35KM se zastavujeme u prvního „městu“ Eurong, kde krom sporadicky vybaveného obchodu a dvou stojanů na benzín zhola nic není. Vyrážíme směr Lake Mackanzie, cesta je to hodně drsná, hluboký písek a koleje, ale Adam a Nissan jede, po chvíli se ale rozhodujeme otočit a vzhledem k blížícímu se přílivu, který jasně ohraničuje možnost jízdy po pláži (pro nás je zhruba od 9-14), vyrážíme dál směr rangerem doporučené místo pro stanování. Cestou míjíme vrak výletní lodi Maheno, kterou se zde Japoncům podařilo ztroskotat, Red Canyon, Eli Creek, Pinnacles a zastavujeme u Indian head, kde se Adamovi nedaří vyjet jeden přejezd přes pláž. Za volant sedá Michal a po pár pokusech raději vysedáme a Michal vyjíždí s prázdným autem na přilehlé parkoviště, kde nasedá zbytek a jedeme dál. Bohužel po několika desítkách metrů je cesta nad naše 4WD zkušenosti a zapadáme. Naštěstí hned za námi jede na výlet skupinka Australanů a jeden nám ihned přibíhá na pomoc a sedá za volant. Cestou nám vypráví, že jezdí na ostrov často rybařit (což je v podstatě hlavní činnost, kterou v tomto období lze provozovat), po cestě si povídají vysílačkou s kolegou v druhém autě (kde jede i Michal) a žertují na téma, že oni mají běžné městské auto a že teprve to naše je opravdový džíp :) Po zhruba půl hodině hodně náročné jízdy se dostáváme na místo našeho pobytu – Waddy point. Kemp je jedním slovem strašný, sprchy za peníze (dolar za tři minuty), záchody hrůza, všude pavouci, no peklo. Aby toho nebylo dost, přichází k nám taková hnusná vyschlá stará zakrslice, která nám s úsměvem sděluje, že tu nesmíme s vypůjčeným autem co dělat a že když ho tu rozmlátíme, tak se na to nevztahuje pojištění a bude stát majlant nás odtud vyprostit. Při druhém rozhovoru, na který se vydává Adam s Michalem, se navíc dozvídáme, že Danny (chlápek co nám půjčil auto) je jejich „dobrý kamarád“, a že mu v rámci našeho dobra již volali a dokonce i zkontrolovali auto, no dámy prominou, píča. Takže celý večer zkažen, jelikož toto znamená ztrátu $500 záruky za porušení podmínek. Bohužel jsme toto přehlídli (nejeli jsme tam schválně) a cesta nám nepřišla o nic horší než naše dopolední výprava k jezeru a navíc jsme čekali nějaké cedule s varováním, ale nic. Druhý den ráno se tedy hned vydáváme na cestu zpátky s vyhlídkami na ztracené peníze a navíc na reálnou šanci zapadnutí. Za volant sedá Michal a jedeme, za 20minut jsme zpátky u místa, za které jsme nesměli. Nakonec se cesta ukazuje jako naprostá pohoda a baba strašila zbytečně.
Zde se hodí dodat, že s autem začali problémy, a sice ráno nešlo nastartovat, asi stará baterka, naštěstí hned u našeho stanu kempuje znalý pár z Outbacku Austrálie a startujeme pomocí kabelů. Auto mělo za sebou skoro 400 000 KM, takže se není moc čemu divit, ale je to dost humus a u půjčeného auta by se to stát nemělo.
Druhý den se jenom vydáváme na procházku k jezeru Lake Wabbi, ale na koupání je bohužel zima, takže jedeme do druhého kempu Central Station. Název by zcela milně mohl navozovat myšlenku jakéhosi centrálního hubu ostrova, omyl. I rangeři toto místo opustili, jediné co zůstalo je plot proti dingům (divoký pes) a BBQ. Děláme jídlo a hledáme našeho „kamaráda“ z rána, který nás startoval, abychom ráno mohli odjet. Ráno se opakuje stará známá historie a auto opět nestartuje, ale bohužel náš zachránce z dřívějška spí, takže hledáme jiného a po chvíli se na nás usměje štěstí – ještě, že zde žijí vybavení lidé ochotní pomoci. Ráno se vydáváme na cestu zpět po pláži, již znalý problematiky jízdy v písku jedeme směr Lake Mackanzie, které má být nejhezčí místo ostrova, bohužel auto stále blbne a místy chcípe, takže se rozhodujeme jet zpět a auto vrátit. Po cestě zpět na ferry brodíme pár větších brodů, ale jinak v pohodě. Při cestě do půjčovny míjíme hned na pevnině zapadlé lidi v písku, to by se nám nestalo :), po vyčistění auta ho vracíme zpět věčně v pohodě majiteli, který se o telefonu s babou ani nezmíní a zálohu nám hned vrací. Takže v pohodě, ale značně pochroumaný zážitek z Fraseru nám to již nevrátí.
Celkově jsme byli z ostrova trošku zklamaní, krom vraku, nekonečných pláží (kde se nedá koupat, jelikož oceán je zde „smrtelný“) a písku a jezer, zde nic není. Toto potvrzuje i Denny, že Fraser je místo na relax, ale shodně konstatujeme, že jsme potkali na relax hezčí místa. Takže zůstává jenom jízda v písku, ale ta po chvíli omrzí.
Celkové výdaje na Fraser ve 4lidech $1000.
Danny, který nám auto půjčuje je naprosto v pohodě, takže společnost ALL TRAX 4 WD HIRE můžeme jen doporučit. Jede s klukama několikrát kolem nás, pokaždé na nás zatroubí, kluci jsou vysmátí, tak usuzujeme, že je vše v pořádku a auto bude naše. Najednou se kluci objeví znovu a mávají na nás, ať rychle nastoupíme a vezmeme i foťáky… A jedeme rovnou na pláž a do písku. Pro kluky je to něco neskutečného. Pro holky to zase takový zážitek není, musíme se připoutat a skáčeme teda pěkně. Kluci se musejí samozřejmě za volantem vystřídat, takže jedeme podruhé na pláž a pak si to míříme na menší nákup a dokoupit povolení pro auto ($34 za auto, $4 os/den kemp a $96 trajekt na ostrov) a kempování na Fraseru… Naše nové autíčko je pouze třídvéřové a je to Nissan Patrol 4x4. No, moc místa v kufru není, ale budeme se tam muset s našimi věcmi nějak naskládat.
Druhý den ráno po poměrně náročném přeskládání věcí z kufru našeho Forda do Nissana vyrážíme směr benzínová pumpa natočit do džípu poslední levný benzín (1,59 vs. 2,1 na ostrově) a jedeme směr ferry na ostrov. Na trajekt najíždíme nebojácně jako první a po deseti minutách se ocitáme na ostrově v písku. Naše představa, že alespoň něco bude na ostrově vydlážděné nebo nedejbože vyasfaltované rychle berou za své (opravdu všude je jenom písek). Takže v hlubokém písku rychle zapínáme náhon na všechny čtyři a Adam vyráží vstříc své první džíp vs. písek zkušenosti. Po chvilce je to celkem v pohodě (až na Adamovo ne vždy optimální chápání funkce spojky:), ale po chvíli Adam projíždí trošku větší „louží“, která způsobí menší skok, hup a následné zhasnutí motoru (cca po 20 minutách na ostrově:), takže raději jedeme dále pomaleji, ale i tak je písek nevyzpytatelný a musí se dávat pozor na zrádné hupy a brody, které se většinou objevují až na poslední chvíli. Po zhruba 35KM se zastavujeme u prvního „městu“ Eurong, kde krom sporadicky vybaveného obchodu a dvou stojanů na benzín zhola nic není. Vyrážíme směr Lake Mackanzie, cesta je to hodně drsná, hluboký písek a koleje, ale Adam a Nissan jede, po chvíli se ale rozhodujeme otočit a vzhledem k blížícímu se přílivu, který jasně ohraničuje možnost jízdy po pláži (pro nás je zhruba od 9-14), vyrážíme dál směr rangerem doporučené místo pro stanování. Cestou míjíme vrak výletní lodi Maheno, kterou se zde Japoncům podařilo ztroskotat, Red Canyon, Eli Creek, Pinnacles a zastavujeme u Indian head, kde se Adamovi nedaří vyjet jeden přejezd přes pláž. Za volant sedá Michal a po pár pokusech raději vysedáme a Michal vyjíždí s prázdným autem na přilehlé parkoviště, kde nasedá zbytek a jedeme dál. Bohužel po několika desítkách metrů je cesta nad naše 4WD zkušenosti a zapadáme. Naštěstí hned za námi jede na výlet skupinka Australanů a jeden nám ihned přibíhá na pomoc a sedá za volant. Cestou nám vypráví, že jezdí na ostrov často rybařit (což je v podstatě hlavní činnost, kterou v tomto období lze provozovat), po cestě si povídají vysílačkou s kolegou v druhém autě (kde jede i Michal) a žertují na téma, že oni mají běžné městské auto a že teprve to naše je opravdový džíp :) Po zhruba půl hodině hodně náročné jízdy se dostáváme na místo našeho pobytu – Waddy point. Kemp je jedním slovem strašný, sprchy za peníze (dolar za tři minuty), záchody hrůza, všude pavouci, no peklo. Aby toho nebylo dost, přichází k nám taková hnusná vyschlá stará zakrslice, která nám s úsměvem sděluje, že tu nesmíme s vypůjčeným autem co dělat a že když ho tu rozmlátíme, tak se na to nevztahuje pojištění a bude stát majlant nás odtud vyprostit. Při druhém rozhovoru, na který se vydává Adam s Michalem, se navíc dozvídáme, že Danny (chlápek co nám půjčil auto) je jejich „dobrý kamarád“, a že mu v rámci našeho dobra již volali a dokonce i zkontrolovali auto, no dámy prominou, píča. Takže celý večer zkažen, jelikož toto znamená ztrátu $500 záruky za porušení podmínek. Bohužel jsme toto přehlídli (nejeli jsme tam schválně) a cesta nám nepřišla o nic horší než naše dopolední výprava k jezeru a navíc jsme čekali nějaké cedule s varováním, ale nic. Druhý den ráno se tedy hned vydáváme na cestu zpátky s vyhlídkami na ztracené peníze a navíc na reálnou šanci zapadnutí. Za volant sedá Michal a jedeme, za 20minut jsme zpátky u místa, za které jsme nesměli. Nakonec se cesta ukazuje jako naprostá pohoda a baba strašila zbytečně.
Zde se hodí dodat, že s autem začali problémy, a sice ráno nešlo nastartovat, asi stará baterka, naštěstí hned u našeho stanu kempuje znalý pár z Outbacku Austrálie a startujeme pomocí kabelů. Auto mělo za sebou skoro 400 000 KM, takže se není moc čemu divit, ale je to dost humus a u půjčeného auta by se to stát nemělo.
Druhý den se jenom vydáváme na procházku k jezeru Lake Wabbi, ale na koupání je bohužel zima, takže jedeme do druhého kempu Central Station. Název by zcela milně mohl navozovat myšlenku jakéhosi centrálního hubu ostrova, omyl. I rangeři toto místo opustili, jediné co zůstalo je plot proti dingům (divoký pes) a BBQ. Děláme jídlo a hledáme našeho „kamaráda“ z rána, který nás startoval, abychom ráno mohli odjet. Ráno se opakuje stará známá historie a auto opět nestartuje, ale bohužel náš zachránce z dřívějška spí, takže hledáme jiného a po chvíli se na nás usměje štěstí – ještě, že zde žijí vybavení lidé ochotní pomoci. Ráno se vydáváme na cestu zpět po pláži, již znalý problematiky jízdy v písku jedeme směr Lake Mackanzie, které má být nejhezčí místo ostrova, bohužel auto stále blbne a místy chcípe, takže se rozhodujeme jet zpět a auto vrátit. Po cestě zpět na ferry brodíme pár větších brodů, ale jinak v pohodě. Při cestě do půjčovny míjíme hned na pevnině zapadlé lidi v písku, to by se nám nestalo :), po vyčistění auta ho vracíme zpět věčně v pohodě majiteli, který se o telefonu s babou ani nezmíní a zálohu nám hned vrací. Takže v pohodě, ale značně pochroumaný zážitek z Fraseru nám to již nevrátí.
Celkově jsme byli z ostrova trošku zklamaní, krom vraku, nekonečných pláží (kde se nedá koupat, jelikož oceán je zde „smrtelný“) a písku a jezer, zde nic není. Toto potvrzuje i Denny, že Fraser je místo na relax, ale shodně konstatujeme, že jsme potkali na relax hezčí místa. Takže zůstává jenom jízda v písku, ale ta po chvíli omrzí.
Celkové výdaje na Fraser ve 4lidech $1000.
17. 8. 2008 – 18. 8. 2008 Arlie Beach (WhitSundays Islands)
Dnes přijíždíme na zatím jedno z nejhezčích míst Austrálie. LP ho označuje za Tahiti Austrálie místo vašich snů o ideální dovolené. Vydáváme se na obhlídku městečka, ale již při příjezdu je vidět nádherný přístav a azurové moře, při obhlídce zamlouváme na druhý den výlet lodí po přilehlých ostrovech. Cesta zahrnuje jídlo, návštěvu pláží a i šnorchlování. Na koupání moc není, ale holky se dušují, že půjdou do vody, tak uvidíme zítra:)
Kemp zabíráme rovnou na dvě noci. Kemp je nádherný, všude čisto a kuchyň je plně vybavená snad všemi spotřebiči. Holky jdou rychle vařit oběd a kluci společně staví stany, abychom ušetřili co nejvíce času a mohli se vydat do města. Po chvilce se mezi stany promenáduje varan (goanna) asi metr dlouhý. Všichni si ho fotí, on si ale nikoho nevšímá a po chvilce zmizí. Už jsme také konečně zjistili, jaké že zvířátko nám kradlo těstoviny v Husskisonu na Jervis Bay. Byl to possum a údajně je jich tu všude hodně. Další zvěř, která je na obtíž skoro v každém kempu jsou zdejší krocani, kteří jsou občas plašší, ale oni se nezdají, vybírají popelnice a jakmile je někde jídlo nebo se vaří, jsou tam jako první. A jelikož nás naštvali, protože jeden krocan pokakal Míšovi igelitku, tak kluci neváhali a nastažili past. Seděli na židličkách s připravenou vodou a návnadou. Pohazovali kolem oříšky a jakmile se objevili, ihned zaútočili a stříkali na ně vodou.
Druhý den vyrážíme na výlet (studentská cena $130), ale bohužel celý den je úplně zataženo, což znamená dvě věci a) zimu a za b) fotky jsou úplně na nic a k ničemu. Začínáme plavbou na 17KM pláž bílého písku, kde máme na 3 hodiny rozchod. Super pokud by se dalo koupat a svítilo sluníčko, v zataženém počasí s teplotou 18 °C se toho moc dělat nedá tak různě posedáváme a Iveta s Pavlou dělají v písku želvy. Poslední půl hodiny už nevíme kudy z nudy, tak vyhlašujem z legrace soutěž. Kluci jsou asi hodně znudění a tak na soutěž přistupují. Míša dělá startovní a cílovou čáru, kluci si nás křehká děvčata hází na záda a musejí se co nejrychleji dostat k cíli. Jelikož je Míša moc soutěživý a musí prostě vyhrát, rozbíhá se tak, že po pár metrech i s Pájou na zádech padá přímo do písku. Vítězí Adam s Ivet a koná se druhé kolo, které se obešlo bez pádu a pro změnu vítězí Miša s Pájou.
Po té se opět naloďujeme a dostáváme celkem ucházející oběd a přejíždíme na další lokaci, kde budeme šnorchlovat. Za dalších $6 si půjčujeme neopreny a skáčeme do vody. S neopreny to celkem jde a i pod vodou se nějaká ta rybka sem tam objeví, ale po chvíli (45minut) zmrzlí vylézáme ven a vydáváme se na cestu zpět. Na palubě panuje dosti chaos, lidi přes sebe chodí v mokrých neoprenech a střídavě se snaží nalít si kafe nebo čaj. Nic moc. Čekal jsem od této snové destinace více. Škoda, že jsme nedojeli o den dříve, kdy bylo opravdu super krásně, nebylo sice 35 °C, ale modro a koupat by se dalo, takže nakonec jsme z výletu relativně otrávení, osobně nechápu přístup společnosti, že cestu ráno nezrušila nebo nenabídla nějakou slevu na další plavbu (třeba jenom za režii). Takže resumé plavbu s Mantaray cruises (resp. Jenom Mantaray) nedoporučujeme, leták mají sice pěkný, ale to je tak vše. Věřím, že v teplu, kdy člověk uschne a celou dobu je v azurovém moři je to lepší, ale to nás bohužel minulo, takže jenom přičítáme další ne až tak podařený výlet a chystáme se do Cairns.
Kemp zabíráme rovnou na dvě noci. Kemp je nádherný, všude čisto a kuchyň je plně vybavená snad všemi spotřebiči. Holky jdou rychle vařit oběd a kluci společně staví stany, abychom ušetřili co nejvíce času a mohli se vydat do města. Po chvilce se mezi stany promenáduje varan (goanna) asi metr dlouhý. Všichni si ho fotí, on si ale nikoho nevšímá a po chvilce zmizí. Už jsme také konečně zjistili, jaké že zvířátko nám kradlo těstoviny v Husskisonu na Jervis Bay. Byl to possum a údajně je jich tu všude hodně. Další zvěř, která je na obtíž skoro v každém kempu jsou zdejší krocani, kteří jsou občas plašší, ale oni se nezdají, vybírají popelnice a jakmile je někde jídlo nebo se vaří, jsou tam jako první. A jelikož nás naštvali, protože jeden krocan pokakal Míšovi igelitku, tak kluci neváhali a nastažili past. Seděli na židličkách s připravenou vodou a návnadou. Pohazovali kolem oříšky a jakmile se objevili, ihned zaútočili a stříkali na ně vodou.
Druhý den vyrážíme na výlet (studentská cena $130), ale bohužel celý den je úplně zataženo, což znamená dvě věci a) zimu a za b) fotky jsou úplně na nic a k ničemu. Začínáme plavbou na 17KM pláž bílého písku, kde máme na 3 hodiny rozchod. Super pokud by se dalo koupat a svítilo sluníčko, v zataženém počasí s teplotou 18 °C se toho moc dělat nedá tak různě posedáváme a Iveta s Pavlou dělají v písku želvy. Poslední půl hodiny už nevíme kudy z nudy, tak vyhlašujem z legrace soutěž. Kluci jsou asi hodně znudění a tak na soutěž přistupují. Míša dělá startovní a cílovou čáru, kluci si nás křehká děvčata hází na záda a musejí se co nejrychleji dostat k cíli. Jelikož je Míša moc soutěživý a musí prostě vyhrát, rozbíhá se tak, že po pár metrech i s Pájou na zádech padá přímo do písku. Vítězí Adam s Ivet a koná se druhé kolo, které se obešlo bez pádu a pro změnu vítězí Miša s Pájou.
Po té se opět naloďujeme a dostáváme celkem ucházející oběd a přejíždíme na další lokaci, kde budeme šnorchlovat. Za dalších $6 si půjčujeme neopreny a skáčeme do vody. S neopreny to celkem jde a i pod vodou se nějaká ta rybka sem tam objeví, ale po chvíli (45minut) zmrzlí vylézáme ven a vydáváme se na cestu zpět. Na palubě panuje dosti chaos, lidi přes sebe chodí v mokrých neoprenech a střídavě se snaží nalít si kafe nebo čaj. Nic moc. Čekal jsem od této snové destinace více. Škoda, že jsme nedojeli o den dříve, kdy bylo opravdu super krásně, nebylo sice 35 °C, ale modro a koupat by se dalo, takže nakonec jsme z výletu relativně otrávení, osobně nechápu přístup společnosti, že cestu ráno nezrušila nebo nenabídla nějakou slevu na další plavbu (třeba jenom za režii). Takže resumé plavbu s Mantaray cruises (resp. Jenom Mantaray) nedoporučujeme, leták mají sice pěkný, ale to je tak vše. Věřím, že v teplu, kdy člověk uschne a celou dobu je v azurovém moři je to lepší, ale to nás bohužel minulo, takže jenom přičítáme další ne až tak podařený výlet a chystáme se do Cairns.
16. 8. 2008 Maryborough – Rockhampton
Z Fraseru odjíždíme dál směrem na sever a dorážíme do městečka Maryborough, kde kempujeme v kempu za zatím nejnižší cenu a to pro všechny 4 pouhých 21 AUD. Paní recepční počítala na prstech a po pár vteřinách došla k této směšné částce. Ráno se probouzíme ale zimou a velkým hlukem aut, protože kemp byl hned u hlavní silnice. Dokonce máme ráno namrzlou kapotu u našeho Fordíka! Nasedáme do aut a vyrážíme směr Rockhampton, město, kudy prochází obratník Kozoroha. Zastavujeme u informací a ptáme se, kdeže se ten obratník nachází. Paní si myslí, že si z ní dělame srandu, ale když vidí naše nechápavé obličeje, tak ukazuje jen před nás…Obratník Kozoroha stojí totiž dva metry od informací. Tak jsme si to úplně nepředstavovali, tak děláme fotky a jedeme dál.
Po cestě je už značně pusto, městečko nestřídá městečko a nikde nic není. Jediné co bohužel vidíme, je spousta klokanů přejetých na silnicích, tak je nám jich líto a kluci řidiči dávají velký pozor, protože Ivet a Pája neustále hlásí, že právě viděly živé klokany a někteří koukaly směrem na silnici…Snad si nevybírali auta pod která skočí…
Po cestě je už značně pusto, městečko nestřídá městečko a nikde nic není. Jediné co bohužel vidíme, je spousta klokanů přejetých na silnicích, tak je nám jich líto a kluci řidiči dávají velký pozor, protože Ivet a Pája neustále hlásí, že právě viděly živé klokany a někteří koukaly směrem na silnici…Snad si nevybírali auta pod která skočí…
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
Mohlo by se vám líbit...
