Jihoafrická republika - návrat...nebo taky ne

Jedeme zpět směr Johannesburg, cesta je dlouhá a relativně úmorná, stavíme pro benzín a na jídlo a za cca 10 hodin přijíždíme k letišti, kde vracíme auto (kličky nechej v zapalování, peníze si sami odečteme, křičí na nás obsluha Avisu a já se děsím toho jaké škody naše písečně zapadnutí asi způsobilo) a pomalu se suneme na check in Iberie. Cestou ještě balíme kufry a pomalu jdem na gate. Krom menší eskapády s tím, že Adam zapomene na záchodcích pas, telefon a peněženku (naštěstí je ochotná obslucha měla u sebe :) nastupujeme do letadla a přemýšlíme jaké to asi bude ve Vídni a který autobus směr Praha stihneme.

Pásy, taxi, 3..2.1 vzlet, no vzlet. Jedeme po runwayi, pořád jedeme po runwayi a už docela dost dlouho jedeme po runwayi, po nekonečně dlouhé době (alespoň mě to tak po události v Jaroslavi o cca měsíc dřív připadá) zvedáme přídové kolo a za chvíli i letadlo odlepí podvozek o země a velice ale opravdu velice pomalu se suneme výše. Snažím se zapomenout všechny poučky z pilotního kurzu o tom, že základ je co nejrychleji nabrat vyšku a říkám si, že je tu třeba hustý provoz a tak naše trajektorie je trošku plošší no. Ne nebyla, za chvíli nám kapitán povídá, že nefunguje jeden z motorů a že musíme zpět. Další dvě hodiny vypouštíme benzín (na cca 10 hodin dlouhý let, ho máme opravdu hodně) a okolo půlnoci dosedáme zpět v Johannesburgu na letiště, kolem nás asi tři hasičská auta, doufám, že se jedná o klasický postup v případě přistání  po vypuštění paliva a dále to raději neřeším.

Jihoafrická republika - Sodwana bay (potápění CoralDivers) + Svahilsko + video

Kaňonů jsme si užili dost, respektive nedost, ale čas nás tlačí neúprosně dál, proto ráno balíme na durch mokrý stan a vydáváme se směr Sodwana bay. Což má být proslulá a mega krásná zátoka na východním pobřeží Jihoafrické republiky. Skáčem do auta a vyrážíme na cca osmi hodinový přejezd. Jelikož se od jiných čechů ještě v Krugerové parku dozvídáme, že do Svahilska není potřeba vízum (náš "up-to-date" průvodce hovoří jinak), tak volíme tuto "kratší" cestu přes Svahilsko (cesta přes JAR podle GPS trvá cca 12 hodin).

Potápění Jižní Afrika

Do Svahilska se dá dostat několika přechody, akorát se připravte na menší obstrukce při vstupu, krom nějakého nesmyslného poplatku 50R nás tamní oficíři nutili deklarovat dovoz všechno s cenou nad 500USD. Tak pokorně vyplňujeme celní prohlášení, se kterým si teprve jdem pro povolení ke vstupu. Po menší disputaci s ochrankou přechodu (nechápeme, že máme jít do jedněch dveří a ne do druhých) se dostáváme do Svahilska.
Mění se rychlostní limity (jenom o trochu) a vše je najednou takové víc vybydlené a méně upravené. Trošku stresující je, že nemáme ani floka místní nebo JARské měny (poslední jsme dali za vstup) a tak ani nezastavujeme - ani nás to nemrzí není se ani na co koukat. Všude jsou transparenty deklarující boj s HIV (říkají, že procento nakažených je někde mezi 40-50%) a příroda nic moc. Po několika hodinách opatrné cesty, nejsme si totiž zcela jisti, že sem s autem můžem (v AVISu byla možnost dokoupení na okolní (severní) země a o Svahilksu nebo Lesotu ani slovo). Opouštíme jižným přechodem Svahilsko a dostáváme se opět do Jihoafrické republiky, kde hned parkujeme, nakupujeme zásoby a měníme peníze.

Jihoafrická republika - Blyde river canyon

Zvěře bylo dost. Ukládáme techniku do kufrů a vyrážíme za dalšími krásami Jihoafrické republiky. Jako cíl vybíráme Dračí hory, což má být nadherná oblast plná kaňonů a nádherných výhledů na toto pohoří.

Dle průvodce vybíráme jako náš výchozí bod město Graskop, které má být turistickým centrem pro tuto oblast. Průvodce se alespoň v tomto nemýlí a po cca třech hodinách z parku doražíme na místo. Naším úkolem je nalézt ubytování. V průvodci doporučený guesthouse bohužel na dané adrese nesídlí, což nám sděluje černoch za plotem. Když mu říkám, že jsme hledali místo kde přespat, říká, že můžeme přespat u něj. V této formulaci nám to trošku zavání, ale jdeme se podívat do vnitř. Nakonec zjištujeme, že se jedná o standardní guest house, kde je i možnost kempování (dokonce už někdo tu i kempuje) cena je 70R za osobu. Vše je velmi příjemné, malá vybavená kuchyňka a i lednice pro naše použití. Internet je placený a na televizi nemáme chuť. Takže jedeme do města na skvělé palačinky (prý je tímto město proslulé) a nakoupit do Sparu. Po návratu zpět plánujeme kam zajedeme a uléháme do stanu.

Iveta a paw-paw :)

Ráno vyrážíme na místní proslulé vyhlídky. Bohužel celé údolí zahaluje velice ale opravdu velice silná mlha (častý to jev) a vůbec nic není vidět. Perličkou je, že místa, která jsou ráno vidět jsou odpoledne taky pod bílou peřinou a dosti špatně se jede.

Jihoafrická republika - Krugerův národní park

Brzy ráno vyjíždíme z hotelu a po relativně bezproblémové jízdě (mýtné dohromady 100R) se dostáváme k jedné z bran do parku. Jelikož se chceme ubytovat zhruba ve spodní polovině, první dvě brány tedy míjíme a jedeme raději po "okreskách" než parkem. Cestou to již je opravdová Afrika, spousta slamů a lidí na ulici, někteří vám chtějí prodat svou úrodu banánů nebo kukuřice přímo do auta nebo vám auto rovnou umýt, ale nikdo z nich není nikterak agresivní nebo otravný (vzpomínáme na Egypt) a pokud řeknete ne, v klidu pokračuje dál. Tak se nám to líbí!

Po chvíli se dostáváme k hlavní bráně parku. Respektive k jedné z prvních bran. Nejdříve je nutné projet jakýmsi vnějším perimetrem (závora + hlídač = pouze říkáme, že jedeme do parku) a až posléze se dostáváme k jakémusi centru kde řešíme vstup. Teď začíná zábava. Na dané bráně mají sice dvě ceny za nejlepší bránu roku (heh), ale asi díky tomu, že ostatní brány rozdupalo stádo slonů, jelikož paní jsou vyložene nepříjemné a moc poradit nechtějí. Informace o tom, kde se dá ubytovat, kde je to aktuálně nejlepší (třeba kvůli zvěři bohužel nedostáváme). Takže relativně náhodně míříme mapou na bod Satara. Paní platíme vstup a ubytování na první den a noc (544R za dva) a míříme k parku. Projíždíme branou, kde ukazujeme hlídači poukaz o zaplacení a dostáváme se do samotného parku. Po chvíli se dostáváme do první "osady", kde je obchod a centrála rangerů. Jelikož nevíme kde jsme a kam máme jet, kupujeme mapu. Člověk by čekal, že při platbě takřka 700kč/os bychom ji mohli dostat zdarma, ale což, platíme 70R za anglickou mutaci (německá stojí 55R) a vyrážíme směr náš kemp - Satara. Jako velká prasárna se mi jeví, že v dalších obchodech hlouběji v parku tatáž mapa pak stojí 55R. Ale vydělávat se holt musí. Což je pocit, který se nás drží relativně celý náš pobyt. Takový ten vtíravý pocit jako, že vás neustále někdo "ojebává". Človek je rád za všechno co vidí, ale neodjiždí s tím, že hned další dovolená musít být zase v JARu, spíš je rád, že má hotovo. Předpokládám, že podobný pocit měli turisté směřující v devadesátých letech pryč z ČR, snad jsme se poučili.