Na cestě k Cape Townu

Tak a jsme zase na cestě. Mění se nám hlídka, takže teď máme nově hlídku od 12-04 (v noci je to dogwatch), což trošku mění životní režim a hlavně dobu spánku :) Dny pak plynou relativně standardně a díky dobrému větru svištíme 8-10kts a daří se nám každý den ukrojit zhruba 200nm+ z celkových 1695nm, které nás dělily od břehů Afriky.

Vítr nás i přes opačnou předpověď neopouští a tak relativně stálou rychlostí 8-10kts ubíráme denně stále okolo 200nm a vypadá to, že do Cape Townu dorazíme o nějaké dva-tři dny dříve oproti původnímu plánu – tedy ve středu namísto soboty. 

Což nám trochu více času na prozkoumání města. Osobně bych to klidně oželel a dorazil až v sobotu (stále mám na město další dva dny), ale co se dá dělat – větru neporučíš. 

Jak už jsem psal, život na lodi pokračuje svým zaběhlým rytmem, občas prší, občas svítí sluníčko, ale všem už je to relativně jedno a celková nálada a očekávání se upírají směrem k břehům Afriky. Hlavní vzrůšo je pak, když se konečně vyčasí noční obloha a jeden z našich průvodců Eduardo nám ukazuje a vypráví o hvězdách. 

Máme takovýchto setkání na palubě několik a všechny jsou úžasné. Pozorovat Jižní Kříž mě snad nikdy neomrzí a když je člověk ve tři hodiny ráno na hlídce tak si dovede úplně živě představit jak magicky musel před staletími působit na tehdejší mořeplavce.

Tristan da Cunha

Ráno se probouzíme u břehů Tristanu, přímo před vesničkou Edinburgh, ve které žije cca 270 osadníků (na celém ostrově žije dohromady sedm rodin – tedy sedm různých příjmení). 

Na mole nás vítá menší uvítací delegace. Kvůli chřipkové epidemii na ostrově platí pro nás podobná omezení jako v Antarktidě – nesmíme tedy ostrovany osahávat, ani je zvedat či přenášet, abychom se nenakazili. 

Pokračujeme tedy do místního turistického centra, které je zároveň i poštou, giftshopem a možností využít internet nebo zavolat. Už z lodi máme naplánované různé aktivity. Pro mě to je prohlídka místní školy, výlet na kráter, který zde v roce 1961 vybuchl, prohlídka původního obydlí a návštěva stanice, která hlídá nukleární výbuchy v jižním Pacifiku. A pak samozřejmě místní bar. Ostrov samotný je pak hodně zelený s kontrastem černých vyvřelin. Všichni ostrované vypadají podobně (aby taky ne:) a jsou hodně milí. 

Takže si náš pobyt užíváme. Pivo v baru i suvenýry jsou celkem levné (primární měna je britská libra) a krom super pomalého internetu se dá hodně levně volat (10p / minuta), což je v přepočtu možná i méně než mnozí z nás platí v ČR za volání. Odpoledne se pomalu loučíme s ostrovem a vydáváme se zpět na loď. 

Jako před večeřové zpestření se jdeme koupat z lodi. Pár z nás tedy naskáče do vody (je celkem teplá) a plave kolem lodi. Vrcholným číslem jsou pak skoky z špičky lodi (tzv. Bowsprit), který je už docela vysoko nad hladinou a hlavně z oné sítě vypadá ještě výše. Parádní den zakončujeme briefingem s kapitánem – čeká nás 1695nm – zhruba 12 dní plavby do Cape Townu. Příští zastávka Afrika.

Na cestě...a blíž k Tristanu

Aprílový den začínáme standardně ve 4ráno na hlídce. Zjišťujeme, že předchozí hlídka toho asi moc s plachtami nedělala, jelikož měli čas na pár aprílových žertíků – otočený zvon na baru, výměna leštěnky na dřevo za vodu, stažení prostřední plachty ze stěžně a podobně :) 

Zbytek dne se nese v klasickém plachtícím režimu. Jíst.Hlídka.Spát.Znovu. 

Druhého dubna se přibližujeme na „dohled“ 300 nm k Tristanu. Bohužel nám nepřeje počasí (tedy počasí samotné je super – máme okolo 17stupňů, ale větry ne/vanou), takže jeden den strávíme zaparkovaní proti větru – tzv. Heave-too, kdy jsou plachty natočeny proti sobě a vytvářejí tak jakousi kotvu, která by nás měla +- udržet na místě. V této poloze pak čekáme na vítr směrem k Tristanu, kam bychom měli doplachtit v neděli odpoledne. 

Po celém dni v driftu (ten den „ujedeme“ pouze 22nm) přichází trochu větrů, bohužel nás záhy zase opouštějí a my musíme jet na motor. Stále jsme cca 170nm od Tristanu. 

Kapitán rozhoduje, že na původně plánovaný ostrov Nightingale se nejede a jedeme rovnou na Tristan. Tam máme domluvené nějaké aktivity (procházky a prohlídky), bohužel jakékoli větší aktivity (chtěl jsem jít na rybaření, další chtěli vystoupat na tamní vrcholek s příznačným názvem Peak) se nekonají, jelikož Tristanci slaví Velikonoce. 

Dokonce kvůli nám ani nechtějí otevřít internetovou kavárnu a máme se prý podělit o jedno PC v informačním středisku. Tak zatím moc nevím co si o tom myslet. Aktuální plán je pak dojet na Tristan v pondělí ráno a odpoledne už zase pelášit směr Cape Town. Tak uvidíme jak to půjde a jak říkáme „we will see at sea“.

Na cestě...bouřka

Tak si tak pokračujeme svou cestu k Tristanu. 

Bohužel moc nefouká tak si musíme trochu zajet za lepšími větry. Čímž ztratíme asi den a pravděpodobně tak přijedeme na Tristan až v neděli, kdy mají Velikonoce a vše bude asi zavřené. S touto vyhlídkou se budíme na další ranní hlídku. 

První hodina je celkem v pohodě, ale pak se najednou zvedá vítr. 30uzlů větru nám okamžitě začíná zalívat palubu vlnami. Nejdříve jenom spršky a pak už i celé vlny. Kapitán nařizuje sundat asi šest plachet, abychom ubrali větru na síle. Takže naše hlídka vyráží do akce. Stahujeme jednu plachtu za druhou, do čehož nás bičují vlny, které stále naráží do lodi. 

Nejde ani moc rozlišit co z toho je déšť a co z toho je mořská voda – snad jedině po chuti, ale ono to je koneckonců i jedno. Celí promočení stahujeme poslední plachtu, vítr moc neustává, ale podařilo se nám snížit rychlost na rozumnou úroveň. Stálá posádka ještě balí plachty – do čehož se mi v tomto větru na vrcholu stěžně opravdu nechce. Po třech hodinách se umoudřuje i vítr. Jak moc nám pomohl nebo nepomohl se pak dozvíme večer na pravidelném večerním briefingu s kapitánem. Tak snad jsme zase blíž cíli.

Na cestě k Tristanu

Tak už jsme zase na otevřeném moři. Relativně rychle necháváme South Georgii za sebou a vypadáváme se směr souostroví Tristan, které je aktuálně něco kolem 1400 nm vzdálené. 

Tristan a jeho hlavní ostrov Tristan de Cunha by měl být nejvíce osamělý obývaný ostrov na světe. Víme jak to s podobnými statistikami chodí, nicméně Tristanců (heh) by tam mělo být pouhých 250 a ve většině případů soběstačných. 

Nicméně nás teď čeká něco kolem 10-12dní plavby tímto směrem, abychom se vůbec dozvěděli jestli se nám tam podaří, kvůli počasí, přistát.

Život na lodi pak plyne svou, již celkem zaběhlou, rutinou hlídek, spánku, jídla přednáškách o různých tématech (loď a plachtění, fauna a flora oceánu,...) a zase spánku. Nově teď máme hlídku každý den od 04-08 (ráno i odpoledne), po prvotním zděšení to celkem jde, člověk spí od půl deváté a pak si jde lehnout zase ráno :) Ale někdy to je náročné. Čekal jsem, že touto dobou již bude poněkud větší teplo, ale pokud nesvítí slunce máme kolem 7stupňů, do čehož pokud se přidá vítr tak to není úplně ono.

Jednou večer přichází Mark (ze stále posádky), s tím, že je potřeba rozmotat plachty (tzv. unfurll – pokud se plachty nepoužívají jednak se vytáhnout k ráhnu a pak se i k němu zabalí, aby působily co nejmenším odporem. 

Aby se toto mohlo stát musí se k nim vylézt a ručně je zabalit). 

Ještě nikdy jsem to nedělal tak se domlouváme, že do toho půjdeme spolu. Máme v merku naší aktuálně nejvýše položenou plachtu – royal – na předním stěžni. Abyste se k této plachtě dostali čekají vás dvě „poschodí“ a pak ještě kus po provazovaném žebříku. 

Už druhé poschodí mě při pohledu na palubu, která se s mořem mění podle našeho kmitání asi zhruba každou třetí vteřinu, upozorňuje, že to možná nebyl nejlepší nápad jít zkoušet poprvé za větrného počasí, ale zpátky se přeci neleze. 

Dolezu nahoru a skáčeme na stěžeň. Pod ráhnem je natažené lano pro nohy, na kterém se stojí, břichem si pak lehneme na ráhno – abychom měli volné ruce a začínáme rozbalovat plachtu. Celkem to jde, i když výkyvy stěžně jsou v této výšce a větru docela masivní. Po chvilce máme hotovo a plachta může nahoru, snažím se co nejrychleji dostat dolu, u posledního poschodí vím, že už je vyhráno a celkem s radostí stojím zase na „pevné“ zemi a koukám na naší rozvinutou plachtu, jak nás žene zase o kousek rychleji směrem k cíli.

South Georgia: Grygalsky fjord + Coper bay

Večer zajíždíme poblíž Grygalskyho fjordu na jižním cípu South Georgie. Máme zde absolvovat výlet po fjordu a podívat se na něj z moře. Jelikož píšu „máme zde“, je jasné, že ne vše dopadlo dle plánu (plán „a“ jak říkají naši průvodci). 

Bohužel večer se nám nedaří udržet na kotvě a jelikož jsme zakotveni v relativně úzké zátoce dokonce částečně najíždíme na pevninu (jenom kýlem, žádné ztroskotání se naštěstí nekoná:) Takže ještě v noci se vydáváme do bezpečnějších vod a ráno se tak probouzíme v Coper bay. 

Bohužel z fjordu celou noc a i den fouká silný vítr, který nám znemožňuje návštěvu, což je na jednu stranu smůla, ale holt si ho musíme nechat ujít. 

A tak rovnou vyrážíme k původně na později plánovanému výletu do Coper bay, kam se jdeme podívat na Maraconi tučňáky. Tučňáci se zde rozhodli hnízdit v trávě, takže za nimi musíme na kopec, patnáct minut chůze do kopce (převážně po kamenech – nechápu co se jim zde tolik líbí) a dostáváme se do našich neoblíbených trsů trávy, mezi kterými tučňáci hnízdí.  Musíme se tedy držet pouze okraje kolonie, abychom na nějakého nešlápli, nejsou totiž v trávě moc vidět. 

Vidíme tak pár rodinek Macaroni tučňáků, převážně ve fázi měnění peří, takže někteří jsou vážně dost ošklivý :) Celkově se mi místo moc nelíbí, hodně bahna, špinaví tučňáci a všudy přítomná klouzavá tráva, z které člověk neustále padá do bahnitých uliček mezi jednotlivými trsy. Jako poslední místo na návštěvě South Georgie jsme si mohli zasloužit lepší místo, ale i tak se loučíme se všechnou tou zelení a životem v různých formách, kterým South Georgie doslova oplývá a vydáváme se znovu na moře vstříc Tristan da Cunha.

South Georgia: Golden Harbour / St. Andrews bay

Dneska se jedeme podívat na největší kolonii King pengiunů v South Georgii. Abychom to všechno stihli vstáváme už v šest ráno, dáváme rychlou snídani a vyrážíme na průzkum St. Andrews bay. 

Bohužel  zde není chráněné přistání a vše tedy závisí na aktuálním stavu přílivu a odlivu a náladě vln. 

Takže jsme průvodci upozorňováni, že se to taky nemusí povést, a že se každopádně bude jednat o „wet landing“, což znamená, že musíme být ready na to, že budeme po kolene a víc ve vodě. Naštěstí se nic z toho nekoná a tak relativně standardně (nicméně pořád jsou holinky povinnost, vystupuje se cca po kotníky ve vodě) přistáváme a skáčeme na pláž. Tam nás krom všudy přítomných fur sealů vítají i elephant sealové. Kteří jsou dneska jednak nějak velicí a pak víc agresivní a tak se několikrát proti sobě postaví, chrčí na sebe a buší do sebe hlavami. 

Kvůli jejich velikosti je to takové zpomalené, ale i tak je to zážitek pozorovat tak velká zvířata a jejich teritoriální „boje“. Abychom se dostali až ke kolonii musíme nejdříve přebrodit ledovcovou říčku, naštěstí není příliš při síle a tak se relativně suchou nohou brodíme na druhý břeh. Průvodci nám vyprávějí, že už zde několikrát lidi doslova přenášeli, aby se dostali na druhý břeh. To bych věru nechtěl :) 

Pak už je to k samotné kolonii jenom pár kroků. Ve chvíli, kdy se vyhoupnem na blízký kopec rozprostře se před námi zhruba půl milionu tučňáků – tak jak je u King pengiunů zvykem v různém stádiu vývoje. 

Nejvtipnější jsou odrostlejší kuřata – jsou to takové velké chlupaté koule, které se snaží chodit a neustále od rodičů (a i dalších sousedů) loudit potravu. Někdy se jim to podaří a někdy ne. Dospělí nás pak omračují svou elegancí a krásou, na gentoo tučňáky z prvních přistání v Antarktidě už nikdo ani nevzpomene. Trávíme tu několik hodin pozorováním života v kolonii a procházením okolních kopců. Scenérie s kolonií a horami v pozadí je opravdu úchvatná. Prý tu bylo natočeno několik dokumentů BBC, která si vybrala tuto lokalitu právě kvůli zdejším panorámatům. Opravdu paráda.

Odpoledne nás čeká návštěva Golden harbour, což je místo relativně podobné St. Andrews, jenom tučňáků je o něco méně. Nicméně scénář je podobný a tak fotíme a pozorujeme co jen dovolí paměťové karty a objektivy našich fotoaparátů. Je pozitivní, že jelikož je fauna tak blízko ani nechybí extrémně dlouhé objektivy – jeden z průvodců má 600mm F2.8 pro fullframe Canon, což je teda strašná bestie, ale když máte tučňáka na 30 cm ani není moc potřeba.

South Georgia: Ocean Harbour / Cobbers cove + Bayro shipwreck

Dneska nás čeká výlet k Macaroni pengiunům (ty s žlutým chmýřím na hlavách). Abychom se k nim dostali musíme nejdříve vjet do relativně úzké zátoky (Ocean harbour), napoprvé jí dokonce míjíme, ale na podruhé už jsme tam :) 

Na cestu k tučňákům se dělíme na dvě skupiny, na tu která jde a na tu která půjde lehčí úsek (bez tučňáků). 

Jdu tu víc chodící a tak nás čeká výšlap na kopec, přejít hřeben a dolu na pláž, kde je menší kolonie tučňáků. Cestou nás čeká martirium nazvané tasel grass (jsou to takové 30-40cm vysoké trsy trávy, kterými se prochází, ideálně se chodí po nich, ale když to pak uklouzne tak pád do bahna, kdy ještě riskujete, že tam bude buď tučňák nebo tuleň – kteří tudy chodí a spí, není úplně ono), takže jde cesta relativně pomalu. 

Zajímavé je, do jaké výšky potkáváme fur sealy, doprovázejí nás dobrých 20 minut stoupání, což při jejich možnostech pohybu je docela úctyhodný výkon. Po cca 40 minutách pak dosahujeme hřebenu a čeká nás podobná cesta dolu. Po chvilce nacházíme první rodinku macaroni tučňáků schovaných v trávě. Skoro tam nejsou vidět. Většina z nich mění srst (tzv. molting), takže jenom sedí a čekají. Nesmíme je v této fázi moc rušit, aby nezačali utíkat a tím nespálili cenou energii, kterou teď nemají jak dočerpat – s měnícím se peřím nemohou do vody, nechránilo by je). Po chvilce focení sestupujeme ještě pár metrů níže na pláž, kudy tučňáci chodí z vody do své kolonie. K té bohužel víc nemůžeme – je v relativně nepřístupných skalách a tak je pozorujeme zpovzdálí. Pak už nás čeká cesta zpět a šup na loď na oběd.

Odpoledne máme v plánu návštěvu Cobbers cove a jízdu na člunu okolo místního vraku velrybářské lodi Bayro (potopila se zde v roce 1911, což je shodou okolností rok, kdy byla postavena naše Europa). Na to, že je loď přes sto let ve vodě, vypadá stále celkem zachovale (až na ty zrezlá místa samozřejmě), v jednom místě se dokonce dá nahlédnout dírou dovnitř. Bayro je stejná třída jako Europa – Bark – což znamená, že má tři stěžně z toho dva mají čtvercové plachty. Je jenom o trošku delší než jsme my, a samozřejmě bez motoru a vytápění kabin. 

Po prohlídce vraku míříme na pláž, kde jsou už velmi málo znatelné zbytky velrybářské základny (občas zbytek obvodového zdiva, žádné barely ani přístroje, zde už nejsou), kterou si aktuálně plně nárokují fur sealové. A to tak, že se zde až nedá skoro chodit. V době, kdy tu jsou samci, bych tu rozhodně přistát nechtěl. Už takhle jsou některá „štěňata“ agresivní a dotíravá až dost. Nějaké odvážnější po nás vždy vystartuje a podle toho jak je statečné se pak na poslední chvíli zastaví. Ty nejvíc akční to dají až k botám, což už je člověk trochu nejistí, když vidí ty jejich vyceněné zuby. Potkáváme pak taky pár mladých elephant sealů (2-3 roky), kteří leží na pláži. 

Občas se pohnou, ale jinak nic nedělají – naštěstí – honit vás tuna živé váhy by asi nebyla legrace. Procházím se po okolních kopcích, fotím a jen tak relaxuji a užívám přírodu a krásné počasí South Georgie. Večer skáčeme do zodiaků a zpět na loď.

South Georgia: Maiviken – Grytviken

Dnes máme v plánu kratší pochod z Maivikenu do Grytvikenu. Oboje jsou to bývalé velrybářské základny. 

Pochod je podobný Schackeltonovu, jenom trochu kratší a méně výškově náročný. Procházíme mokřady a trsy trávy. V pozadí máme skoro třítisícové vrcholky místních hor. Prvních několik desítek výškových metrů nás provázejí naši oblíbení fur sealové. Cestou pak vidíme albatrosy, skuas a různé druhy petrelů. 

Asi za dvě hodiny máme před sebou nově zrekonstruovanou a nově postavenou základnu Grytviken.

Grytviken, jakožto i celá South Georgia je ve správě Velké Británie a pro vstup na toto území musíme formálně absolvovat imigrační procedury – naštěstí je za nás dělá kapitán, ale snad budeme mít v pasu pěkná razítka. Na ostrovech jsou relativně přísná pravidla ohledně zanesení hlodavců (těch se zvlášť hodně snaží zbavit) či nových rostlin. Takže nás na loď přijeli jednak poučit a druhak zkontrolovat, že děláme všechno jak se má a patří.

Samotná zátoka má pak dvě části – původní velrybářskou osadu Grytviken, kde jsou k vidění zbytky původních staveb a vybavení, spolu s muzeem a giftshopem. A pak King Edward Point, což je už nově postavená základna pro Britské výzkumníky.

Odpoledne se vracíme na základnu a absolvujeme dvě prohlídky okolí spolu s průvodcem na základně. V rámci tohoto výletu navštěvujeme i hrob Shackeltona, který je zde pochován, dokonce si symbolicky připíjíme whiskey – bohužel to není tak Shackeltonova, kterou mám v placatce, ale Johny Walker, ale i tak je symbolika milá a na místě. Následně trávíme pár chvil v pěkném muzeu a giftshopu.

Večer máme na lodi grilovačku a je pozváno i pár lidí ze základny. Spousta masa a piva, to se nám po měsíci na moři líbí, tak si to všichni řádně užíváme. Noc si navíc prodlužuju hlídkou kotvy a ve dvě ráno jdu na kutě. Parádní den.