19. 8. 2008 – 25. 8. 2008 Cairns

Nad ránem dojíždíme do našeho nejsevernějšího bodu naší výpravy, do „slunného“ letoviska Cairns. Co se týče oné slunnosti, sice má být stát Queensland nejvíc slunným místem na světě, s pěknými 330 dny kdy slunce opravdu svítí, nám se tyto dny zázračně daří minout a máme tu pod mrakem. První den v Cairsnu nalézáme kemp ($39/noc), chvíli po příjezdu ale shledáváme, že tento kemp není úplně ideální, a že určití spoluobčané (aboriginci) ho používají jako svůj stálý domov. Takže občas špína a všudy přítomní „kolegové“ koupající psi a děti v jednom umyvadle… Město je typickým přímořským letoviskem s hlavní orientací na turisty. Nalézáme zde desítky cestovních agentů, kteří Vám ochotně zabukují cestu/skok/ponor kamkoli a s kýmkoli. Adam s Ivetou si vybírají potápění a na druhý den si bukují 5-ti denní kurz k získání certifikace. Vyšlo jim to tak, že jsou v kurzu sami dva, takže mají věru individuální přístup :)



Potápění: den první a druhý
První den Adama s Ivetou, celé nervózní, vyzvedávají u kempu mikrobusem a vezou je do školy. Ve škole / obchodu s námi provedou vstupní proceduru a hned pěkně do třídy. První dva dny trávíme střídavě ve třídě a v bazénu, kde se učíme základní teorii a praxi pro zvládnutí podmínek pro certifikaci. Hned první den se dostáváme do bazénu a získáváme svoje první zkušenosti s „hlubinným“ ponorem za pomocí přístrojů. Na konci prvního dne ještě absolvujeme asociací PADI požadovaný fyzický test (uplavat 200m a vydržet 10minut šlapat vodu na místě), což po pěti hodinách v bazénu je docela záhul :), stejně tak nás první den prohlíží doktorka (oči, uši, reflexi, tlak,…), že se neutopíme. Druhý den začínáme v bazénu a učíme se náročnější dovednosti a odpoledne absolvujeme závěrečný písemný test. Naštěstí můžeme spolu komunikovat, bavit se a v případě nouze se i zeptat instruktora. Z testu má Adam 50/50 a Iveta 47/50 (super výkon na to, že ho měla v angličtině!). Zítra vyrážíme na tři dny na oceán…

Den třetí až pátý
Dnes brzo ráno vyrážíme na loď, která nás má odvést na druhou loď, kde budeme trávit naše další dve noci. První dva ponory v oceánu děláme ještě z měnší lodi, fotky vidíte níže. První ponor je čistě pro zábavu, abychom si vzikli na slanou vodu a jiné chování těla pod vodou, nakonec děláme i pár „skills“ cvičení, které jsou nutné pro zdárné složení zkoušek OWD (open water diver). Druhý ponor absolvujeme za zhruba hodinku a zkoušíme další věci. Vše jde v pohodě, dokonce i počasí nám přeje. Po vydatném obědě se přeloďujeme na druhou (větší) loď, kde budeme i bydlet. Dostáváme kajutu s číslem jedna a za chvíli mažeme hned znovu do vody, kde děláme i navigaci s kompasem (takže už ne jenom sundat masku, nandat masku,…:). To je náš poslední ponor dne, den končíme večeří a desertem se super vanilkovou zmrzlinou.
Druhý den jdeme hned na první ponor (na lodi je možné za den mít až pět ponorů), který má být náš poslední testovací a po němž bychom se měli stát potapěči. Vše jde v pohodě, ale Adam musí na několikrát dělat „skill“ CESA (controlled emergency ascent), který spočívá v nouzovém vynoření z osmi metrů na jeden nádeh. Iveta má problém jenom se sundáním a nandáním masky pod vodou (v 18m je to docela problém, dýchá se už hůř a tělo automaticky zapojuje i nos, což je celkem problém jelikož nos je ve vodě :). Nakonec kvůli tomuto a menší jistotě Ivety ve vodě Iveta nedostává OWD, ale certifikace Scuba Diver, která ji opravňuje potápět se pouze s instruktorem nebo s potápěčem s „hodností“ máster diver. Adam dostává OWD, takže se může potápět sám.
Adamův první „sólo“ (v uvozovkách jelikož se nikdy sólo potápět nesmí, vždy minimálně ve dvojici) nedopadá moc dobře, jelikož jeho společnice Charlotte má snad žábry a namísto 30minut pod vodou, na které stačí vzduch Adamovi, vydrží snad 2 hodiny. Takže menší nedorozumění a ztráta orientace Charlotte pod vodou způsobují to, že ji Adam pronásleduje na dosti rozbouřené hladině jenom „na šnorchlu“, než se mu jí podaří přesvědčit k ukončení ponoru a k tomu, že plave blbě. Poučení pro život, neplav se sobeckým člověkem, kterého neznáš a domluvte se jasně dopředu (i když ona věděla, že Adam dokončil certifikaci ten den ráno, takže věděla, že není tak zkušený).
Další ponor je ponor noční, Iveta se bojí žraloků (máme jenom žraloky „útesové“, které na člověka nejdou :) a na ponor nejde, takže jde Adam sám s instruktorem. Ponor je super, akorát ryby nejsou moc nadšené z toho, že je pod vodou honí 35 baterek, takže spíš plavou pryč, žraloky evidentně moc nebavíme, takže se jenom podívají a plavou jinam.
Třetí den absolvujeme dohromady další dva ponory, jdeme s instruktorem (Iveta sama nemůže), takže pohoda, fotíme, co jde (uvidíme jestli vyjdou fotky) a různě blbneme, je pěkné počasí takže se daří i druhý ponor – náš poslední na Velkém Barierovém útesu.
Celkově je potápění moc fajn, asi to nebudeme dělat každodenně, ale hodí se to umět, přeci jenom, i navzdory Vaškovi, ty ledovce tají :)
Zítra vyrážíme do vnitrozemí, takže asi nebude moc internetu a ani signálu, tak se nebojte!

12.8. 2008 – 15. 8. 2008 Fraser Island

Dopoledne přijíždíme na Rainbow Beach, kde si chceme půjčit nějakého džípa s pohomen na 4 kola (jinak by nás totiž na Fraser „Písečný ostrov“ nepustili). Všechno je pronajaté (asi na tom něco bude, že si to všichni rezervují předem). V poslední půjčovně nám říkají, že už mají také všechno půjčené, ale že jeden jeho známý, který má půjčovnu hned vedle se odpoledne vrátí z Fraser a tak se domlouváme a čekáme. Asi ve dvě hodiny jedeme zpět. My holky, čekáme v našem fordíkovi a kluci se jdou zeptat. Asi za čtvrt hodiny vyjíždějí s nějakým pánem v džípu a někam jedou… Zvláštně na nás mávají a ukazují, tak si z toho usuzujeme, že to asi jedou vyzkoušet…



Danny, který nám auto půjčuje je naprosto v pohodě, takže společnost ALL TRAX 4 WD HIRE můžeme jen doporučit. Jede s klukama několikrát kolem nás, pokaždé na nás zatroubí, kluci jsou vysmátí, tak usuzujeme, že je vše v pořádku a auto bude naše. Najednou se kluci objeví znovu a mávají na nás, ať rychle nastoupíme a vezmeme i foťáky… A jedeme rovnou na pláž a do písku. Pro kluky je to něco neskutečného. Pro holky to zase takový zážitek není, musíme se připoutat a skáčeme teda pěkně. Kluci se musejí samozřejmě za volantem vystřídat, takže jedeme podruhé na pláž a pak si to míříme na menší nákup a dokoupit povolení pro auto ($34 za auto, $4 os/den kemp a $96 trajekt na ostrov) a kempování na Fraseru… Naše nové autíčko je pouze třídvéřové a je to Nissan Patrol 4x4. No, moc místa v kufru není, ale budeme se tam muset s našimi věcmi nějak naskládat.
Druhý den ráno po poměrně náročném přeskládání věcí z kufru našeho Forda do Nissana vyrážíme směr benzínová pumpa natočit do džípu poslední levný benzín (1,59 vs. 2,1 na ostrově) a jedeme směr ferry na ostrov. Na trajekt najíždíme nebojácně jako první a po deseti minutách se ocitáme na ostrově v písku. Naše představa, že alespoň něco bude na ostrově vydlážděné nebo nedejbože vyasfaltované rychle berou za své (opravdu všude je jenom písek). Takže v hlubokém písku rychle zapínáme náhon na všechny čtyři a Adam vyráží vstříc své první džíp vs. písek zkušenosti. Po chvilce je to celkem v pohodě (až na Adamovo ne vždy optimální chápání funkce spojky:), ale po chvíli Adam projíždí trošku větší „louží“, která způsobí menší skok, hup a následné zhasnutí motoru (cca po 20 minutách na ostrově:), takže raději jedeme dále pomaleji, ale i tak je písek nevyzpytatelný a musí se dávat pozor na zrádné hupy a brody, které se většinou objevují až na poslední chvíli. Po zhruba 35KM se zastavujeme u prvního „městu“ Eurong, kde krom sporadicky vybaveného obchodu a dvou stojanů na benzín zhola nic není. Vyrážíme směr Lake Mackanzie, cesta je to hodně drsná, hluboký písek a koleje, ale Adam a Nissan jede, po chvíli se ale rozhodujeme otočit a vzhledem k blížícímu se přílivu, který jasně ohraničuje možnost jízdy po pláži (pro nás je zhruba od 9-14), vyrážíme dál směr rangerem doporučené místo pro stanování. Cestou míjíme vrak výletní lodi Maheno, kterou se zde Japoncům podařilo ztroskotat, Red Canyon, Eli Creek, Pinnacles a zastavujeme u Indian head, kde se Adamovi nedaří vyjet jeden přejezd přes pláž. Za volant sedá Michal a po pár pokusech raději vysedáme a Michal vyjíždí s prázdným autem na přilehlé parkoviště, kde nasedá zbytek a jedeme dál. Bohužel po několika desítkách metrů je cesta nad naše 4WD zkušenosti a zapadáme. Naštěstí hned za námi jede na výlet skupinka Australanů a jeden nám ihned přibíhá na pomoc a sedá za volant. Cestou nám vypráví, že jezdí na ostrov často rybařit (což je v podstatě hlavní činnost, kterou v tomto období lze provozovat), po cestě si povídají vysílačkou s kolegou v druhém autě (kde jede i Michal) a žertují na téma, že oni mají běžné městské auto a že teprve to naše je opravdový džíp :) Po zhruba půl hodině hodně náročné jízdy se dostáváme na místo našeho pobytu – Waddy point. Kemp je jedním slovem strašný, sprchy za peníze (dolar za tři minuty), záchody hrůza, všude pavouci, no peklo. Aby toho nebylo dost, přichází k nám taková hnusná vyschlá stará zakrslice, která nám s úsměvem sděluje, že tu nesmíme s vypůjčeným autem co dělat a že když ho tu rozmlátíme, tak se na to nevztahuje pojištění a bude stát majlant nás odtud vyprostit. Při druhém rozhovoru, na který se vydává Adam s Michalem, se navíc dozvídáme, že Danny (chlápek co nám půjčil auto) je jejich „dobrý kamarád“, a že mu v rámci našeho dobra již volali a dokonce i zkontrolovali auto, no dámy prominou, píča. Takže celý večer zkažen, jelikož toto znamená ztrátu $500 záruky za porušení podmínek. Bohužel jsme toto přehlídli (nejeli jsme tam schválně) a cesta nám nepřišla o nic horší než naše dopolední výprava k jezeru a navíc jsme čekali nějaké cedule s varováním, ale nic. Druhý den ráno se tedy hned vydáváme na cestu zpátky s vyhlídkami na ztracené peníze a navíc na reálnou šanci zapadnutí. Za volant sedá Michal a jedeme, za 20minut jsme zpátky u místa, za které jsme nesměli. Nakonec se cesta ukazuje jako naprostá pohoda a baba strašila zbytečně.
Zde se hodí dodat, že s autem začali problémy, a sice ráno nešlo nastartovat, asi stará baterka, naštěstí hned u našeho stanu kempuje znalý pár z Outbacku Austrálie a startujeme pomocí kabelů. Auto mělo za sebou skoro 400 000 KM, takže se není moc čemu divit, ale je to dost humus a u půjčeného auta by se to stát nemělo.
Druhý den se jenom vydáváme na procházku k jezeru Lake Wabbi, ale na koupání je bohužel zima, takže jedeme do druhého kempu Central Station. Název by zcela milně mohl navozovat myšlenku jakéhosi centrálního hubu ostrova, omyl. I rangeři toto místo opustili, jediné co zůstalo je plot proti dingům (divoký pes) a BBQ. Děláme jídlo a hledáme našeho „kamaráda“ z rána, který nás startoval, abychom ráno mohli odjet. Ráno se opakuje stará známá historie a auto opět nestartuje, ale bohužel náš zachránce z dřívějška spí, takže hledáme jiného a po chvíli se na nás usměje štěstí – ještě, že zde žijí vybavení lidé ochotní pomoci. Ráno se vydáváme na cestu zpět po pláži, již znalý problematiky jízdy v písku jedeme směr Lake Mackanzie, které má být nejhezčí místo ostrova, bohužel auto stále blbne a místy chcípe, takže se rozhodujeme jet zpět a auto vrátit. Po cestě zpět na ferry brodíme pár větších brodů, ale jinak v pohodě. Při cestě do půjčovny míjíme hned na pevnině zapadlé lidi v písku, to by se nám nestalo :), po vyčistění auta ho vracíme zpět věčně v pohodě majiteli, který se o telefonu s babou ani nezmíní a zálohu nám hned vrací. Takže v pohodě, ale značně pochroumaný zážitek z Fraseru nám to již nevrátí.
Celkově jsme byli z ostrova trošku zklamaní, krom vraku, nekonečných pláží (kde se nedá koupat, jelikož oceán je zde „smrtelný“) a písku a jezer, zde nic není. Toto potvrzuje i Denny, že Fraser je místo na relax, ale shodně konstatujeme, že jsme potkali na relax hezčí místa. Takže zůstává jenom jízda v písku, ale ta po chvíli omrzí.
Celkové výdaje na Fraser ve 4lidech $1000.

17. 8. 2008 – 18. 8. 2008 Arlie Beach (WhitSundays Islands)

Dnes přijíždíme na zatím jedno z nejhezčích míst Austrálie. LP ho označuje za Tahiti Austrálie místo vašich snů o ideální dovolené. Vydáváme se na obhlídku městečka, ale již při příjezdu je vidět nádherný přístav a azurové moře, při obhlídce zamlouváme na druhý den výlet lodí po přilehlých ostrovech. Cesta zahrnuje jídlo, návštěvu pláží a i šnorchlování. Na koupání moc není, ale holky se dušují, že půjdou do vody, tak uvidíme zítra:)
Kemp zabíráme rovnou na dvě noci. Kemp je nádherný, všude čisto a kuchyň je plně vybavená snad všemi spotřebiči. Holky jdou rychle vařit oběd a kluci společně staví stany, abychom ušetřili co nejvíce času a mohli se vydat do města. Po chvilce se mezi stany promenáduje varan (goanna) asi metr dlouhý. Všichni si ho fotí, on si ale nikoho nevšímá a po chvilce zmizí. Už jsme také konečně zjistili, jaké že zvířátko nám kradlo těstoviny v Husskisonu na Jervis Bay. Byl to possum a údajně je jich tu všude hodně. Další zvěř, která je na obtíž skoro v každém kempu jsou zdejší krocani, kteří jsou občas plašší, ale oni se nezdají, vybírají popelnice a jakmile je někde jídlo nebo se vaří, jsou tam jako první. A jelikož nás naštvali, protože jeden krocan pokakal Míšovi igelitku, tak kluci neváhali a nastažili past. Seděli na židličkách s připravenou vodou a návnadou. Pohazovali kolem oříšky a jakmile se objevili, ihned zaútočili a stříkali na ně vodou.



Druhý den vyrážíme na výlet (studentská cena $130), ale bohužel celý den je úplně zataženo, což znamená dvě věci a) zimu a za b) fotky jsou úplně na nic a k ničemu. Začínáme plavbou na 17KM pláž bílého písku, kde máme na 3 hodiny rozchod. Super pokud by se dalo koupat a svítilo sluníčko, v zataženém počasí s teplotou 18 °C se toho moc dělat nedá tak různě posedáváme a Iveta s Pavlou dělají v písku želvy. Poslední půl hodiny už nevíme kudy z nudy, tak vyhlašujem z legrace soutěž. Kluci jsou asi hodně znudění a tak na soutěž přistupují. Míša dělá startovní a cílovou čáru, kluci si nás křehká děvčata hází na záda a musejí se co nejrychleji dostat k cíli. Jelikož je Míša moc soutěživý a musí prostě vyhrát, rozbíhá se tak, že po pár metrech i s Pájou na zádech padá přímo do písku. Vítězí Adam s Ivet a koná se druhé kolo, které se obešlo bez pádu a pro změnu vítězí Miša s Pájou.
Po té se opět naloďujeme a dostáváme celkem ucházející oběd a přejíždíme na další lokaci, kde budeme šnorchlovat. Za dalších $6 si půjčujeme neopreny a skáčeme do vody. S neopreny to celkem jde a i pod vodou se nějaká ta rybka sem tam objeví, ale po chvíli (45minut) zmrzlí vylézáme ven a vydáváme se na cestu zpět. Na palubě panuje dosti chaos, lidi přes sebe chodí v mokrých neoprenech a střídavě se snaží nalít si kafe nebo čaj. Nic moc. Čekal jsem od této snové destinace více. Škoda, že jsme nedojeli o den dříve, kdy bylo opravdu super krásně, nebylo sice 35 °C, ale modro a koupat by se dalo, takže nakonec jsme z výletu relativně otrávení, osobně nechápu přístup společnosti, že cestu ráno nezrušila nebo nenabídla nějakou slevu na další plavbu (třeba jenom za režii). Takže resumé plavbu s Mantaray cruises (resp. Jenom Mantaray) nedoporučujeme, leták mají sice pěkný, ale to je tak vše. Věřím, že v teplu, kdy člověk uschne a celou dobu je v azurovém moři je to lepší, ale to nás bohužel minulo, takže jenom přičítáme další ne až tak podařený výlet a chystáme se do Cairns.

16. 8. 2008 Maryborough – Rockhampton

Z Fraseru odjíždíme dál směrem na sever a dorážíme do městečka Maryborough, kde kempujeme v kempu za zatím nejnižší cenu a to pro všechny 4 pouhých 21 AUD. Paní recepční počítala na prstech a po pár vteřinách došla k této směšné částce. Ráno se probouzíme ale zimou a velkým hlukem aut, protože kemp byl hned u hlavní silnice. Dokonce máme ráno namrzlou kapotu u našeho Fordíka! Nasedáme do aut a vyrážíme směr Rockhampton, město, kudy prochází obratník Kozoroha. Zastavujeme u informací a ptáme se, kdeže se ten obratník nachází. Paní si myslí, že si z ní dělame srandu, ale když vidí naše nechápavé obličeje, tak ukazuje jen před nás…Obratník Kozoroha stojí totiž dva metry od informací. Tak jsme si to úplně nepředstavovali, tak děláme fotky a jedeme dál.



Po cestě je už značně pusto, městečko nestřídá městečko a nikde nic není. Jediné co bohužel vidíme, je spousta klokanů přejetých na silnicích, tak je nám jich líto a kluci řidiči dávají velký pozor, protože Ivet a Pája neustále hlásí, že právě viděly živé klokany a někteří koukaly směrem na silnici…Snad si nevybírali auta pod která skočí…

11.8.2008 Australia ZOO Steva Irvina (Beerwah)

Hned brzy ráno vyrážíme do ZOO Steva Irvina (vstup $ 41). Jen pro připomenutí, je to takový ten trošku blázen, který lovil v buši krokodýly a hady a všemožnou nebezpečnou havěť a ty nejzlobivější kousky dovezl do zoo, aby v buši nedělali problémy.. Asi před 2 lety zemřel na bodnutí rejnokem do srdce. Hned u vchodu narážíme na sochu Steva a jeho rodiny, je chvíli po otevření, ale už je tu dost lidí. Hned u vchodu se Páju s Míšou snaží napálit s nám známým trikem: V dece zabaleným koalou, kterého si nebohý turista pohladí, v tu chvíli vylítne jen chovatelova ruka s maňáskem a druhý chlapík hned fotí vytřeštěný výraz nebohého napáleného. Nedali jsme se a míříme dál.. Máme štěstí, procházíme totiž pavilonem ptáků zrovna, když je krmení, takže všude kolem nás lítají všemožní papoušci a nějací barevní holubi a vůbec jim nevadí, že jsme jen půl metru od nich. Dále je pavilon koal, kde u stromu jsou nápisy, že tam je (respektive spí) nějaká koala. Jsou docela vysoko, takže je vidět vždycky jen nějaké šedivé klubíčko.. Dál už jsou koaly s chovatelkou, tak fotíme… Opět ale koaly jen spí… popřípadě otočí jen hlavou… Ty snad spí 25 hodin denně…:-) Nejvíc se těšíme na pavilon klokanů.. Všude kolem nás pobíhají a jsou čilí… jsme nadšení, ale nemáme pro ně krmení, které se dá bohužel koupit jen u hlavního stadionu. Je čas první show ale ještě cestou krmíme slony. A už sedíme na tribuně a čekáme na šou – nejdříve sloni, ptáci, kteří lítají všude kolem, hadi a nakonec krmení krokodýlů… Dokonce dostáváme instruktáž, co dělat, když nás kousne had… To snad ale potřebovat nebudeme… Nakupujeme klokaní jídlo (ještě si stihnu pohladit malého pískajícího čuníka, kterého krmí z lahve. Ježiš, ten je roztomilej!!) a jde se ke klokanům… Už tu ale jen tak polehávají a to je čas oběda! Asi dva k nám přiběhnout, zbytek obcházíme. Nadšeně nastavujeme ruku s nějakou sušenou kukuřicí a s čímsi namletým… vypadá to jak krmení pro morčata… Takhle blbneme asi hodinu až jsou klokani přejedení a asi úplně na větvi z jídla taky moc nejsou(tak já bych taky nebyla nadšená, kdyby mi všichni pořád dávali to samé..), tak už je polehávají a ani hlavu nezvedou, když se jim tam snažíme strčit nějaké jídlo… A hurá na další zvířata: vombati, hadi, tygr, emu, ježura, krokodýly (těch jich je tu fakt hafo-asi polovina ZOO…asi moc zlobili! Tady se ale jen tak vyhřívají na sluníčku, ještě že tak… ), aligátory, velblouda, dinga, kazuáry (emu s modrou hlavou), želvy, tasmánský čert (čekali jsme nějakého většího tvora a ono je to jak malé černé a hubené prasátko s červeným nosem..) a krmení vyder.. Zoo poměrně velká, ale dá se v pohodě projít i za odpoledne, pokud nechcete jít na všechna šou, co tu dělají. Jinak den je uplně ideální.

10. 8. 2008 Brisbane

Jsme v dalším státě Austrálie,už v našem 4 - Queenslandu. Při prohlídce města zamířujeme do City hall, kde dost starodávným výtahem jedeme nahoru do věže. Sice odtud není nic moc vidět, ale jsme tam v době, kdy zvoní zvony a je to teda dost rámus. Cestou dolů výtahem nám pán vypráví o historii a co je zvláštní, že ciferník hodin není ze skla, jak by se na první pohled zdálo, ale z opálu. Mapka v průvodci není moc přesná, takže malinko bloudíme městem, až zastavujeme u hodinářství. Adam kouká, které Omegy ještě nemá, včetně speciální olympijské edice (prý bude mít brzy narozeniny, takže kdyby někdo chtěl, takovému dárku se nebrání a málem si ani nevšimneme reklamy za nimi. Na reklamě na Olympijské hry je nadpis: Czech Lokomotiv a na nich běžící Emil Zátopek. Pomalu kolem parlamentu procházíme až na nábřeží. Narážíme na umělou lagunu, kde to vypadá jak na nějaké pláži. Písek, palmy.. Jedna část je vyhrazena pro plavce a druhá pro vodní pólo v kánoích.. No, ještě trochu větší teplo a taky bychom tam skočili.. Po obědě máme sraz s Pájou a Míšou a jedeme dál na sever. Tento den bychom mohli nazvat Adamův smolný den..:-) Při cestě z Brisbane Adam zapomněl dát na kruháči přednost, ale naštěstí se nic nestalo.. Vidíme po dlouhé době Coles, tak vyrážíme nakupovat zase nějaké zásoby. Doslova vytlačení jiným autem se zařazujeme do špatného pruhu, vedle je ještě jeden a tak věříme, že ten může pouze rovně, tak že se k němu nenápadně přidáme…ale omyl..pani vedle taky zatáčí..no, málem další bouračka na světe, ale opět se štěstím vyvázneme bez škrábance.. no..Adam vypadá ,že to byla jeho poslední hodinka..ale v obchodě zase trošku pookřeje.. Máme to kousek do kempu, tak věříme, že už je to pro dnešek všechno.. Ale není.. Pája uklízí košik dál od auta.. nasedáme a najedno Pája křičí: Jede na nás vozejk(dokonce ten náš..) uff..ale i tomu jsme se naštěstí vyhnuli a pokračujeme do bezpečí kempu. V kempu si půjčujeme klíč od ledničky, abychom zase namrazili naše boxy do ledničky.. Klíč visí na takovém obrovském přívěsku, který se ani nevejde do kapes. Paní dáváme zálohu na klíč a ještě žertujeme, že to se snad ani ztratit nedá.. Omyl!! Dá!! Jenže v lednici máme jídlo na večeři a office už je zavřená a co teď.. Máme hlad, tak se odhodláme jít vzbudit paní, aby nám dala nový klíč.. myslí, si že si děláme legraci, ale nakonec nám náhradní klíč dá.

8. 8. 2008 – 10. 8. 2008 Baron Bay

Neveselá vložka:
Dnes zažíváme opět menší trable s naším Fordem a sice začíná v něm divně klepat, což není ani trochu dobré znamení, počáteční ignorace za pomoci hlasitého rádia se stává nemožnou, takže jsme nuceni navštívit opět servis. Stavíme ve městě Ballina (40km před Byron Bay) a dovážíme auto k místnímu servismanovi. Po prvotním zděšení co to auto dělá za zvuk, se opravář dušuje, že do hodiny bude hotovo a že cena nepřesáhne $100. Relativně potěšení vyrážíme na pochůzku městem, po 5minutách a zjistění, že ve městě absolutně nic není (respektive stojíme na hodně špatné straně města, kde jsou jenom dílny a benzínky), ostatní jdou na seafood, na mě zbyly jenom hranolky, o které jsem si mega spálil patro:(. Po hodince jsme zpět v servisu a zjišťujeme, že servisman někam odběhl pro náhradní díl a zároveň se dozvídáme nový čas opravy. Abych to zkrátil, po dalších dvou hodinách jsou vyměněna dvě ložiska a přehozeny gumy ze předních na zadní. Nevím, jak dlouho toto trvá, ale „nám“ to trvalo bezmála čtyři hodiny a stálo nás to $155 bez účtu (tedy bez daně – zdravím mámu:) a vyrážíme dále…



Jak píše průvodce „Lonely Planet“ (familiárněji pouze “eLPéčko“): „God owns this land (Bůh vlastní tuto zem)“, přijíždíme do vyhlášeného letoviska do Byron Bay (opravdu byla svým objevitelem (a objevitelem skoro všeho co tu je) cpt. Cookem pojmenována podle Lorda Byrona). Nacházíme na toto letovisko relativně levný kemp ($38/noc) a večer vyrážíme se podívat do města. Městečko má dvě hlavní ulice na sebe navzájem kolmé poseté desítkami obchodů a obchůdků převážně s oblečením (kupuju si super apartní slaměný klobouček a ve svých surferských quicksilver šortkách ihned zapadám mezi zdejší surfařskou smetánku ;) a rychlým občerstvením. Hned na hlavní ulici nacházíme kino s překvapivě levným vstupným ($10) a s Michalem razíme na Batmana: Dark Knight (mega nářez!!) holky mezitím sedí zavřené v autě na parkovišti kousek od kina a na noťasu sledují Divoké kočky a Step up. Takže si každý přišel na své:). Na Austrálii jdeme spát poměrně pozdě a ráno se probouzíme do krásného slunečného dne, který začínáme vycházkou na nejvýchodnější bod Austrálie a nejsilnější Australský maják. Cesta je to moc pěkná a dokonce vidíme velrybu/y a na druhé straně delfíny, kteří v malém hejnu jen tak poklidně sedí kousek od surfařů na hladině moře, prostě idylka. Na oběd se stavujeme v městě a pokračujeme zpět do kempu a na jeho přilehlou a zcela osamocenou pláž, kde trávíme zbytek odpoledne. Na koupání je ještě relativně zima, ale dá se :), už se těšíme „výš“, kde bude ještě větší teplo.

3. 8. 2008 – 6. 8. 2008 Sydney

Kolem poledního přijíždíme do jednoho z nejznámějších měst na Zemi – do Sydney. Ubytování nacházíme, po prvotním šoku z náhlé kumulace více lidí a více aut na jednom místě, relativně snadno. Bydlíme ve čtvrti King Cross, což má být dosti divoké místo, ale ani mi to tak nepřijde. Do centra je to pár minut pěšky nebo jednu stanici metrem.
První den se samozřejmě jdeme podívat na jednu z nejvíce poznávaných budov světa (aspoň to tvrdí průvodkyně) Sydney Opera. Fotografie z různých úhlů a za různého světla vidíte kolem, a jedním slovem je pěkná. Celý první den trávíme chozením po Sydney, focením a sháněním druhého objektivu k foťáku, bohužel cena je takřka dvojnásobná oproti US, takže nakonec nekupuji.



Druhý den vyrážíme ke „Korejcům“, jelikož nám psali, že se bude měnit datum letenky, ať to dojdeme vyjednat, připraveni na chaluhy a poklony na každém rohu, jdeme k nim, ale bohužel je zrovna Bank holiday a mají zavřeno. Nevím, kde je pověstná pracovitost a 18hodin denně v práci, kterou u východních národů inzerují:). Dále kupujeme v Opeře pass, který nás opravňuje ke vstupu na pět městských atrakcí (prohlídka Opery, vyhlídková věž nad městem, akvárium, okružní plavba přístavem a výlet na most), letáky inzerují obrovské slevy, takže nás bratru těch $90 ani nemrzí:) a vyrážíme. S Ivetou jsme byli v Opeře (zítra jdu na představení, jelikož se nám nepodařilo sehnat nemluvené představení, jdu sám :( Na projížďce a na mostě. Docela pěkně, ale na lodi se docela pokazilo počasí, ale i tak projížďka dává představu o obrovské rozloze celého přístavu. Výlet na most je také fajn a dozvídáme se několik zajímavostí – jakože údajně jeden z čepů použitý v mostě (je jich tam na 6000) je celý ze zlata:) Bohužel tento den mě postihla tragédie a kvůli debilnímu rackovi jsem si utrhl zip u mé teplé fleeskové bundy, abych přežil, šel jsem si do NorthFacu koupit úplně stejnou, akorát s kovovými zipy (!!!), takže vše v pořádku. Dnes píšu blog já, jelikož Iveta píše pohledy a čekáme na to, až nám dopere pračka, což se taky neobešlo bez zádrhelů, jelikož jsme přeplnili pračku a museli prát na dvakrát:)
Australský poznatek: nemohl jsem ho napsat dříve, jelikož psaly ženy, ale na Austrálii je dost na nic, že nevěří na free bezdrátový přístup. V KFC i v MC všude je placený a navíc všichni jsou natolik gramotní, že si svoje sítě zabezpečí heslem :( Což nám nedává moc šancí být na blogu, zatím se nám podařilo najít jednu nezabezpečenou soukromou sít v Melbernu, pak byla v knihovně v Canbeře a moje nejoblíbenější free-internet café Apple store v Sydney:) A asi si koupím MacBook Air, je prostě super.
Málem bych zapomněl koupili jsme si CD od nějakého aborigince kde hraje na didžaredu (nějak tak se to píše:), stálo $10 a je to takové aborigi techno, dost síla…
Třetí den se nám konečně podaří zjistit změnu letu (jen posun odletu z Melbourne na večerní hodinu) a vyrážíme na Sydney tower. Aby se tam člověk dostal, musí projít tři patra obchoďáku. Výhled je fajn, ale místo Opery jsou vidět jen nějaké výškové budovy před ní… Při cestě do akvária se stavujeme na občerstvení – dávám si jeden z nejlepších hamburgerů jaký jsem kdy měl, Iveta si dává lasagne (bohužel když chceme o pár hodin později zopakovat návštěvu mají již zavřeno :(). V akváriu vidíme všemožnou vodní zvěř a taky Nemá, nevěřil jsem, že je opravdu takhle barevný, ale je (posuďte z fotek:). Po návštěvě akvária se pomalu vydáváme směrem k Opeře na představení 39 steps, na které jsem si koupil lístek ($64). Iveta se ve městě schází s kamarádem ze ZŠ. A okolo desáté večer docházíme na hostel, užít si naší poslední noc v posteli a v Sydney.
Sydney jako město je moc pěkné, pro turistu je zde mnoho atrakcí (ale už se začínají pomalu opakovat – stále dokola aboriginské umění a wildlife parky) a přišlo nám o něco živější než Melbourne.

6. 8. 2008 Nelson Bay, Hawks nest, Taree

Ráno vyjíždíme ze Sydney a tešíme severní teplejší počasí. Hmm, místo toho celý den prší. Míša vyčetl v průvodci, že někde poblíž Nelson Bay je zpívající most. Bohužel po příjezdu zjišťujeme, že je to na druhé straně zátoky – jenže je velká, takže je to dalších 60 kilometrů navíc. Konečně jsme v Hawks nest, kde by měl být toužený most… Je to obyčejná lávka přes řeku.. To i Barrandovský most je zajímavější… No, nic. Jedeme dál. Hledáme nějaké kemp, všechny jsou tu nějak předražené. Tak hledáme a hledáme až je zase tma. Zastavujeme u jednoho, kousek od jezera, krásné palmičky.. Idylka do té chvíle, než člověk vystoupí z auta.. Strašně to tam smrdí, že si člověk připadá jak v kravíně. Taky drahý, tak nám pani doporučuje kemp asi 4 kilometry daleko. Jedeme tedy tam, odbočku ze silnice najdeme, ale to je vše, pak už není nic.. jen silnice. Takže se vracíme zpět.. asi už aklimatizovaní, protože vůni krav už ani nevnímáme. Kemp je plný pavouků. No, fuj, vypadá to, ale že spí, tak se rychle najíme a jdeme do bezpečí stanu. Zlatý studený jih bez osminohých potvor.
7. 8. 2008 Kempsey, South west rocks(vězení)
Naše první závada na autě, která nejde spravit izolepou – nefungují ostřikovače. V opravně nám říkají, že je to „very simple“. Pro naše chlapce to moc simple není, takže zajíždíme do dalšího autoservisu. Abych jim nekřivdila… V opravně jsou na to tři chlapíci a taky jim to chvíli trvá. A je zase vše v pořádku a jedeme dál. Míša opět vyčetl v průvodci, že v městečku South west rocks je nějaké vězení. Říkáme si australská „Skála“, tak nadšeni razíme. Po příjezdu a zaplacení 5 dolarů za jednoho, toho tam opravdu k vidění moc není: muzeum se skládá ze dvou vitrínek a venku jsou 2 řady dvoupatrových cel a jinak nic. Už asi nenecháme číst Míšu průvodce :). Je krásně, tak sjíždíme asi 5 minut k zátoce, kde vaříme oběd a chlapci jdou poprvé vyzkoušet vodu.

2. 8. 2008 Canberra

Ráno vyrážíme na prohlídku hlavního města. Svítí sluníčko, ale předpověď hlásí 10 st. Začínáme (podle průvodce) u nového parlamentu, ale je něco po osmé a prohlídky začínají až od devíti. Jdeme tedy zpět k autu pro svetry, čepice a rukavice, jelikož jsme nějak podcenili ranní teplotu. Nabaleni vyrážíme na prohlídku starého parlamentu. Jsou u něj nějaké stany, říkáme si,že jsme nemuseli hledat motel, ale přespat rovnou v centru v kempu..když se podíváme pozorněji, není to kemp.. ale místní (asi bohatší-když mají stan) bezdomovci.



Ve starém parlamentu jsme první:). Prohlížíme si kanceláře ministrů a vicepremiéra, místní rádio stanici, kde si hrajeme na novináře a také senát a poslaneckou sněmovnu. (poslanecká sněmovna má zelená sedadla a senát červená:)). Snad každý ministr i sekretářka hned vedle kanceláře měli vlastní koupelnu…! Hmm, škoda, že do nového nás taky nepustili do všech prostor.. třeba bychom viděli vicepremiéra v županu:).
Odpoledne vyrážíme směr Sydney. Skoro za tmy přijíždíme k městu Wollongong, kde kempujeme. No, naše stany zde podstupují zatěžkávací zkoušku větrem.. Strašně fouká a my hned po příjezdu uleháme a doufáme, že neodletíme i se stanem.

1. 8. 2008 – Huskisson – Kiama - Canberra

Jedeme do Kiamy, kde voda tryská skrz jeskyni vzhůru někdy až do výsky 60 metrů.



Další naše zastávka je Budderoo National Park, kde jsou 50 metrů vysoké vodopády Carrington Falls. Tady začíná být už trochu deštivo a tak po krátké procházce nasedáme do auta a vyrážíme směr Canberra – asi 200 km.

Zaznamenáváme malé škody na našem Fordíku… Nejdřív chtěl Míša pootočit zrcátko a málem mu zůstalo v ruce. Nějak se vytáhlo péro a nejde to stále zandat. Jelikož máme kufr v autě narvaný až po strop věcmi, tak je už nepoužitelné vnitřní zpětné zrcátko, a tak aspoň to rozbité spravujeme izolepou. Aby naši chlapci řidiči dobře viděli.

Další menší nehoda se stala hned další den, kdy zajíždíme na benzínku a Adam se musí otočit. Míša vyskočil z auta a šel se zeptat, jestli by nám někdo nespravil naše zrcátko. Ivet skáče z auta hned po něm, aby Adamovi řekla, kam až může couvat, abychom nenabourali. Každý používáme ale jiný slovník a tak Ivet říká DOBRÝ, čímž myslí, aby Adam už dál necouval. Adam chápe dobrý jako dobrý a tak couvá dál…NÁRAZ. Vidíme z auta jen vytřeštěné oči pana opraváře. Ve finále máme jen malinko prasklé zadní pravé světlo. Opět lepíme izolepou J Světla svítí, my jsme zdraví, což je hlavní a razíme dál směr Canberra.

29.-31.7.2008 – Lakes Entrance – Jervis Bay (Princes Highway)

Je deštivo, pobřežní cesta zatím nikde.. jen pole a pasoucí se kravičky. Přejíždíme hranice státu Victorie a Nového Jižního Walesu.

První noc pod stanem spíme v malém městečku Bega, kam jsme dorazili už po třetí hodině odpoledne – ponaučeni včerejškem jsme nechtěli trávit další noc v autě. Na noc se pěkně nabalíme, ale asi jsme se nabalili málo, protože když v 7 hodin vstáváme, tak jsou 3 stupně. Radši ani nevědět, kolik bylo v noci.

Zastavujeme se v městečku Narooma, kde je pěkný přístav. Voda je tu kupodivu nádherně čistá.



Dojíždíme do Huskissonu, do zálivu Jervis Bay, kde vaříme na BBQ s místními holuby – papoušky (Asi by se divili, kdyby věděli,že u nás se prodávají min. za dvacet tisíc a tady je střílí:) Je fakt, že budíček umí udělat docela hlasitý.). A pak oběd na nádherně bílé pláži.



Nacházíme kemp, který je přímo u pláže a jsme snad jediní, kdo staví stany. Jelikož spíme hned u moře a večer začíná dost foukat, parkujeme našeho Fordíka chytře za naše stany, abychom byli alespoň trochu v zákrytu. Spát chodíme kolem 7 večer, protože jakmile tady padne tma, tak vše utichá, lidé i auta mizí z ulic a bůh ví, kde všichni jsou, ale asi také spí… Druhý den my s Adamem ráno vyrážíme na výlet lodí za velrybami. Vyjíždíme ze zátoky a za chvíli spatřujeme delfíny. Předhánějí se s naší lodí a evidentně jsme pro ně taky atrakce. Velryby bohužel nikde. Zajíždíme s lodí k útesům, kde jsou schovaní tuleni. Škoda, že nemáme větší objektiv. Cesta zpět je kolem útesů. Velryby jsme sice neviděli, ale i tak to byl skvělý výlet.



Pája s Míšou zatím vyrazili do Jervis Bay National Park, kde se procházeli po 7 různých pláží a pak zašli i do zeleně. Odpoledne jedeme do Booderee National park, kde ještě před ním narážíme na našeho prvního a asi dvoumetrového klokana. Skočí do silnice a chvílí hopká před naším autem. Snažím se ze zadních sedaček vylovit foťák. Už ho vytahuju a jakoby to věděl, skočí zpět do roští. Jedeme k Cape St. George Lighthouse – k troskám majáku, který musel být zbourán z důvodu častých nehod lodí. Pokračujeme parkem na Murrays Beach (jiné pláže než s bílým pískem tu snad ani nenajdete) a přihopká k nám další klokan, tentokrát jen malej. Sledujeme ho, drží si odstup, ale neutíká a i nám pózuje:).

Ještě než padne tma, která je tu opravdu brzy (kolem 17:00), vyndáme naše kuchyňské náčiní a k večeři se vaříme těstoviny s vajíčkem a párkem. Než všechno sníme, padá pomalu tma a tak jdem jen 50m dál umýt všechno nádobí. Trocha těstovin zůstala v hrnci, tak se shodujeme, že je necháme na ráno do polévky. U dřezu jsme všichni 4. Holky myjí a utírají nádobí, kluci fungují jako držák, abychom nedávali čisté nádobí na špinavou zem. Když se vracíme ke stanům, kluci volají, ať jsme zticha a vyndáme rychle foťák. U našeho hrnce se zbytkem těstovin pobíhá malé zvířátko (viz foto) a kradeee z hrnce naše těstoviny na ranní polévku :) Fotíme a smějeme se, ale po chvilce nás humor opouští. Míša ho nejdřív krmí, ale nějak si na nás zvykl a je tak oprsklý, že se v klidu prochází přímo u našich stanů a nohou! Chceme už jít spát, ale klukům to nedá, tak ho chtějí vyplašit a začínají ho polévat vodou! Snad to pomáhá, tak zalézáme do stanů a jdeme spát. Tato noc je zatím nejteplejší, která nás ve stanu potkala :)

28.7.2008 – Melbourne – Phillip Island – Lakes Entrance

Odjíždíme z Melbourne. Opouštíme naše vyhřáté pokojíky v hostelu s přímotopy, ještě jedeme nakupovat do Coles (něco jako naše Tesco) a vyrážíme na cestu. Jízda vlevo už nám celkem nečiní žádné problémy, místo blikání už ani moc nestíráme, místo řidiče si už taky nepleteme se spolujezdcem, takže nejvyšší čas vyrazit:). Chystáme se na Phillip Island, kde se dají spatřit koaly, lachtani a po setmění tučňáci.

Nemáme tolik času a jednotlivé vstupy nejsou zrovna nejlevnější, tak vyrážíme na prohlídku Seal rocks, kde se tříští voda o tzv. Blowhole (velrybí nozdry). Je tam krásně, podle fotek by se zdálo, že si užíváme teplíčka, ale omyl- je celkem chladno a hrozně fouká. Při cestě z ostrova si děláme naše první Barbeque (BBQ) – kluci si objednali maso, tak si ho také ugrilují. Zatím jsme nemuseli použít náš vařič, jelikož jsou tu na odpočívadlech místní BBQ na elektřinu :). Chceme zakempovat v Lakes Entrance,ale víme, že za světla už to nestihneme. Moc aut po setmění sice nejezdí, ale my jsme odvážní a klokanů se nebojíme a pokračujeme v naší cestě dál. Jakmile se objevuje větší auto, než je náš Fordík, ihned jsme v závěsu :). Po klokanech naštěstí ani vidu ani sluchu a asi v půl 10 večer dorážíme na místo. Všude je mrtvo.. Paní z kavaran kempu se diví, že chceme v téhle zimě a v noci stavět stan. Nabízí nám karavan za 100 dolaru za noc, což odmítáme a tak jedeme dál. Asi po hodině hledání nakonec stejně uleháme v našem Fordíku na jednom z místních odpočívadel.