Odlet z Prahy máme naplánovaný na 13:30 v pátek, což je celkem pohodový čas, který nám umožní se v klidu vyspat a znovu zkontrolovat vybavení na cestu. Poučeni cestami předcházejícími, už nebereme skoro nic „navíc“ a tak se společně vejdeme do dvou příručních zavazadel (z čehož celé jedno je naše fotovýbava a noťas) a jednoho menšího kufru (na letišti potvrzená váha 12kg). Což vezme-li naše první společné putování do Austrálie, k smrti narvané batohy a příruční zavadla vs. nikdy nepoužité boty, kalhoty a trika, které jsme pak v Praze z útrob batožiny lovili, je dosti úspěch.
Cestou na letiště se Adam ještě stavuje v práci pro vytištěné letenky, obligátního twistra ve Vodičkově a hurá směr Ruzyně. Checkin jsme udělali na internetu, takže v klidu dorážíme relativně „pozdě“, v asi 12:15, batohy k odbavení (jelikož nebyla samostatná drop-off přepážka na batohy tak stojíme frontu, ale aspoň jsme si mohli sami vybrat místa) a šup na gate. Letíme nějakým airbusem na Šeremeťejovo (SVO), díky sedadel u emergency exitu máme hodně místa na nohy a cesta ubíhá celkem v pohodě.
Po dvou a půl hodinách přistáváme v Rusku a už jenom přechod z letadla do přistaveného autobusu nám vysvětluje proč spolucestující byli oblečeni v několik vrstev kožichů, ale což, za chvíli jsme v hale a pokračujeme směr transit.
Zde nás však čeká první docela velký šok a pochopení průpovídky mé milované matinky o tom jestli jsem někdy byl v Rusku. Co je celkem běžné je, že v rámci transitu na jiný spoj prostě projdete kontrolou (dle potřeby imigračním – toto se SVO neděje – nejsou tedy ani nutná transitní víza do Ruska – yey!) a pokračujete na Gate. Ne tak v našem případě. Když už nás cedule pohozená u země (pohled na ní ve mě vyvolává vzpomínky na otáčení cedulí v Rebelové) správně nasměruje do jakési bezpečnostní kontroly pro vstup na letiště, dostáváme se do chumlu lidí a strašného řevu a povyku. Po rozkoukání se zjišťujeme od kolemstojících, že prý nějaká žena nemá vízum a nikdo neví co s ní, v mezi čase jsou všichni narvaní okolo vstupu do uličky vedoucí ke kontrole, přičemž několik nervóznějších cestujících (rozuměj těm co letí letadlo za méně jak dvě hodiny) se snaží prosmýknout bokem, do toho přichází Ruská ochranka (asi 20 letý a 50 kilový klučina, který by se do své uniformy vešel 2x-3x) a žena z ochranky křičí na někoho do telefonu, mezi tím si ostatní cestující, pod vidinou delšího, čekání v klidu sednou do kukaně kde obvykle sedí zaměstnanci letiště (u některých jsou dokonce zapnuté počítače s nějakým letištním softem na checkin). No prostě, kde jinde než v Rusku. Po hodině čekání jsme uznaní jako oprávnění vstupu a vylézáme postranním vchodem do letištní haly.
Zde je to již jiná káva, Dior střídá Dolceho a vše podkresluje levná vodka (úlovek dne je 4,5l láhev Smirnoffa za 27 euro...).
Po hodině čekání nastupujeme do letadla a hurá směr Čína. Let probíhá v poklidu, akorát nefunguje inflight zábavní systém, tak se snažíme spát.
Moc to ale nejde, jelikož první tři hodiny letu trvá, než přinesou večeři a sklidí ji a za další asi 2 hodiny nás opět budí na snídani. Nakonec za 7hodin a 10 minut přistáváme do smogu Pekingu.
Žádné komentáře:
Okomentovat