1. den v Pekingu – Cesta na hotel, Tiananmen Square a Temple of Heaven

Přistáváme kolem pul desáté ráno místního času. Na letišti hned měníme americké dolary na Juany ($100 = 575 Yuanů, přičemž z toho asi 60 činských peněz je poplatek za směnu). Adam ještě v Čechách zjišťuje, že náš hotel by měl být kousek vlakového nádraží a tam jezdí autobus přímo z letiště(za 16 Y/osobu, přičemž taxík by podle průvodce vyšel asi na 150 Y). Směrovku z haly na autobus nacházíme za chvíli. Jízdenka se dá koupit hned venku u označeného stánku.

Stánek u shuttle na letišti, víte kam jet?

Vše probíhá bez problémů a nacházíme i naši stanici autobusu. U ní zrovna stojí autobus, ale je zde menší rozruch. Do autobusu nás nepouští (vydedukujeme, že byl asi plný). Pán, co kontroluje lístky na autobus zřejmě moc angličtinou neoplývá, tudíž se nás čínsky na něco ptá. V tom si nás všimne další čekající (místní) na autobus a přetlumočí nám otázku. Po tom, co na naši odpověď, že jedeme na Railway station, nenastal žádný rozruch, věříme, že stojíme ve správné frontě. Naše zastávka je poslední na trase, takže víme, že rozhodně nás přejet nenechají. Cesta trvá asi 50 minut a rovnou ze zastávky vidíme náš hotel. Procházíme kolem místních prodavačů, kteří se nám snaží vnutit hotel, taxi nebo rikšu. Probojováváme se skrz ně a za chvíli jsme už v hotelu Harmony.

Vybalujeme věci a jdeme prozkoumat okolí a vyzkoušet místní metro. Chceme si koupit týdenní lísek na metro, ale bohužel mají jen lístky na jednu jízdu (2 Y =5,50 Kč, což s porovnání s Prahou je zadarmo).  Jedeme se podívat na Tiannamen Square (největší náměstní na světě). Raději nechceme ještě zkoušet přestup v metru, tak volíme stanici která je na naší lince, ale podle mapy by měla být kousek od náměstí. Nápisy v metru jsou v angličtině, takže si připadáme skoro jak v Praze, pouze při každém vstupu musí naše zavazadlo projít rentgenem. Vystupujeme na rušné ulici, ale náměstí nevidíme. Díky Adamově aplikaci s mapou  Pekingu na telefonu se z orientováváme a razíme správným směrem. Bohužel to není tak jednoduché jak si myslíme. Problém nastává, když chceme přejít na druhou stranu jedné ulice. Takže po asi 10 minutách a 3 přechodech a podchodech konečně dostáváme do podchodu, který vede na náměstí. Uprostřed podchodu nás zastaví fronta. Nevíme proč tam je, ale v rámci solidarity se připojujeme k místním do fronty. Policisté řadí lidi do 2 front. Nás si nikdo nevšímá, tak postupujeme směle dál. Za námi stojí malá holčička, která střídavě plácá Adama a pak Ivetu do zadku a nohou a všichni z toho mají legraci. Když se ale na nás začne tlačit dáma v letech, začíná nám být trochu těsno. Naštěstí se asi po pěti minutách dostáváme před kontrolu. Zjišťujeme, že všichni, co mají batohy stojí ve vedlejší frontě a skenují zavazadla. Všichni před námi musí roztáhnout ruce a nohy a jsou kontrolováni, zda něco nepašují. Tak Iveta automaticky taky zaujme podobný postoj, ale nikdo ji zřejmě kontrolovat nechce. Snaží se jí čínsky něco naznačit, což je celkem bez úspěchu. Poté zazní známe slovo OK a bez kontroly i s batohem procházíme na náměstí. Takže rada pro příště: dělat že ničemu nerozumíme a jít dál. Na náměstí je mraky lidí, což nevíme jestli je tím, že je sobota odpoledne nebo se zde něco slaví. Nicméně fronty u ostatních podchodů vedoucí na náměstí se čím dál víc zvětšují. Všude vlají červené vlajky a na náměstí jsou puštěny obrovské televize (jedno asi tak na šířku ve velikosti 3 kinopláten) a hraje hudba. Fotíme se u monumentů a za chvíli vyrážíme dál.  

Ještě je brzy a víme, že pokud bychom dorazili do hotelu, ihned bychom usnuli, vydáváme se na další místní pamětihodnost: Temple of Heaven (Chrám Nebes). Tentokrát už nás přestup v metru nemine, ale je to všude dobře značené takže to jde bez problémů. Přestupujeme na nějaké více vytížené metro, kde všude u šipek vyjadřujících nástup stojí hloučky lidí, tak se taky zařazujeme. Metro je zcela narvané, ale všichni před námi stihli nastoupit, takže si říkáme, že vyčkáme na další a že se tam alespoň již krásně vejdeme. To ještě ale netušíme co náš čeká. Přijíždí další metro, kde se snaží vystoupit pár lidí. Začíná boj kdo s koho.

My pod návalem davu za námi jsme zatlačeni do stále úplně narvaného metra. Nechápeme jak se to povedlo, ale za námi se do metra narvalo ještě asi dalších 20 lidi. Jestli jste si někdy mysleli, že v metru v Praze ve špičce je narváno, tak věřte, že v Pekingu se do jednoho vagonu narve 2x tolik lidi. Jestli mám najít nějaké pozitivum na této cestě metrem tak to, že nemáte šanci spadnout i pokud se nedržíte. Naštěstí po 3 stanicích se prorveme davem opět ven z metra.

Snažíme se najít cíl naší cesty – Temple of Heaven, ale dost bloudíme. Moc to tu totiž značené není. Ale zkoušíme se zařadit do davu a jít. Po chvíli opravdu narážíme na vchod chrámu, respektive zahrad. Jsme celkem unaveni, tak kupujeme jen vstup do zahrad (Y 10) a chrám si necháváme na jiný den. Park je rozlehlý a je zde opravdu rušno. Na každém rohu někdo hraje a zpívá a u skoro každé lavičky je shluk lidí (většinou starších), kteří něco hrají: karty, domino nebo kopají do hakisáku.

Ještě jsem celkem málo odvážní, takže se stravujeme McDonaldem nebo KFC, kteří jsou na každém druhém rohu. Obsluha moc anglicky většinou neumí, ale mají pro turisty připraveno obrázkové menu i s anglickými názvy, které vytahují ihned co nás spatří.