Peru: Inca trail, Camino Inca aneb pešky na Machu Picchu

A je to tu! Highlight naší cesty, 43 km pěšky na Machu Picchu, čtyři dny a tři noci na cestě.

Pro toho kdo neví o co jde, krátký úvod.

Na Machu Pichhu, což je pro většinu turistů a návštěvníků Peru jeden ze středobodů cesty se dá dostat dvěma způsoby. Ten první, který jsme my neabsolvovali, je vlakem. Podle nabídek cestovních kanceláří a různých agentur (které najdete - či ony si vás najdou ) se dá cesta zvládnout za jeden den.

Cesta pak vypadá, že brzy ráno vyrazíte do Poroy (20 minut autobusem, nebo taxíkem), kde naskočíte do vlaku (vlaků je několik typů s cenami od 70USD až po 600 USD a jezdí různě přes den), který vás za cca tři hodiny doveze do Aquas Caliantes - což je nevelké městečko přímo pod MP. V Aquas pak opět naskočíte do autobusu (10USD obousměrné), který vás vyveze až k bráně MP a po prohlídce zase odveze dolu. Tuto cestu můžete absolvovat i po svých, ale je to dost makačka (což říkáme jenom na základě pěší cesty dolu:) Můj osobní tip je, že na MP pak strávíte tak maximálně dvě hodiny a musíte už zase zpět. Za jeden den se to stihnout dá, nicméně jste všude s maximálním davem ostatních, kteří absolvují stejnou trasu ve stejnou dobu.
Umírněnější varianta je, do Aquas Caliantes dojet předvečer, v některém z místních hotelů přespat a ráno se vydat na MP na otevíračku a pak jet buď večer zpět nebo si dát další den v Aquas a do Cuzca jet až další den ráno. Všechny varianty lze zakoupit jako zájezd od cestovky, nebo si jej poskládat sami. Dejte si jenom pozor na jednu věc, počet lístků na MP je vládou omezen a dle ročního období je nutné si lístky (zájezd) zajistit dopředu. Pokud jedete s cestovkou řeší toto samozřejmě ona, pokud plánujete vlastní ose tak lístky kupují na http://www.machupicchu.gob.pe. Vstupenky pak nejsou přenosné a ani zrušitelné.

Nicméně výše uvedené nebyla naše představa cesty na Machu Picchu. Chtěli jsme to zkusit po svých po takzvaném Inca Trailu. Inca trail je, stejně jako vstup na MP, vládně regulován a krom maximálního počtu osob, které na něj každý den mohou vkročit (2000 - ano dva tisíce, škarohlídi trvdí, že je to procházka Václavákem - tak na půl, jednak záleží na ročním období a pak také na agentuře, se kterou jdete - nicméně jiná možnost nejde a bohužel atraktivita MP je obrovská a s lidmi se budete muset chtě nechtě smířit) je nutné cestu absolvovat s licencovanou agenturou - nemůžete jít sami. Peruánská vláda se tímto snaží podpořit zaměstnanost v relativně chudém horském regionu a tak je například povinné mít sebou nosiče a průvodce. Celá karavana má pak průvodce, kuchaře, pomocníka kuchaře a nosiče. Pro naší 11ti člennou skupinku to znamenalo 16 dalších lidí, kteří se o nás starali. Ano je to masňácký způsob treku a pokud jste zvyklí na týdenní tůry po Švédsku, kde si všechno nesete na zádech a celou dobu nepotkáte ani živáčka tak toto bude šok, ale nejde to jinak.

Pro naší cestu si vybíráme agenturu SaSTravel (více o našem štěstí s bookingem v jednom starším příspěvku) a volíme rozšířenou možnost, která ke klasickém čtyřdennímu (tři noci) treku přidává ještě jednu noc v Aquas Caliantes s druhou návštěvou MP pátý den, ještě navíc si přidáváme výstup na Huaynapicchu, což je hora, kterou znáte z typických pohledicových fotografií - je to ta přímo za MP :) I na tento výstup je potřeba mít povolení (prodává se 200 na den), abyste v jeden ze dvou termínů (sedm nebo deset ráno) mohli vyrazit. Cena celého treku pak byla cca 750 USD na jednoho. Cena je to extrémní, ale zpětně nemohu říct, že by to za to nestálo a raději bych jel za 300 USD vlakem na jeden den.

Po večerní úvodní schůzce, kde se seznamujeme s ostatními cestovateli a našimi průvodci se ráno budíme (no spíš přestaneme ležet) a po rychlé snídani jdeme čekat před hotel, kde nás mají vyzvednout. Po půlhodině čekání a marné snahy se kamkoli dovolat se v lehké panice loučíme s MP a přemýšlíme co budeme v Cuzcu těch dalších sedm dní, které nám zbývají do odletu dělat. Najednou vidíme, jak se k nám začíná blížit skupina Peruánců, nejdříve je mylně beru za zloděje, kteří nás chtějí napadnout a okrást a tak vcelku hrdinně vystavuju Ivetu první vlně nárazu a sám se logicky schovávám za krosnu. Naštěstí se ukazuje, že se jedná o nosiče z naší agentury, kteří nám chtějí pomoc se zavazadly do autobusu. Ukliďnuji novomanželku, že to bylo přeci jasné celou a dobu a že jsem si za krosnou jenom zavazoval tkaničku a bylo to celou dobu pod kontrolou a jdeme do autobusu. Jinak prý zaspal řidič. Podobná situace se pak opakuje i u dalších hotelů, kde vyzvedáváme zbytek výletníků. Asi hodinu cesty za Cuzcem zastavujeme v jedné vesničce, kde máme snídani. Ta se sestává z různých kaší a mého nového nepřítele čaje z koky. Nejsem čajová osoba, to přiznám, ale zlatej zázvorovej čaj. Na této zastávce máme pak možnost nakoupit případné chybějící zásoby (sušenky, voda, igelitové pytle na věci a další). My máme všeho asi tunu už z Prahy takže nic nekupujeme. Iveta jenom trvá na lístcích z koky a nějakých koka bombónech, tak trošku protočíme kola místní ekonomiky a jedeme dál. Po další hodině projedeme O`Tambo a jedeme k checkpointu a hlavnímu vstupu na tuto část Inca trailu.

Tam už na nás čeká zbytek naší výpravy, nosiči a kuchaři. Koukáme na 150 cm vysoké peruánce ve věku 18-65 let trochu podezřívavě. Z nějakého důvodu goretexovou membránu v botách vyměňují za žabky či tenisky a typický windstopper za svetr. Asi jiný tým říkáme si. (Zde jenom poznámku SasTravel si zakládá na tom, že se o své nosiče a průvodce stará, údajně mají rotační program, kdy na každou cestu jdou chlapi z jiné vesnice tak aby se prostřídali a dostávají potřebné vybavení (oblečení, spacáky). Nicméně, někteří i tak jdou raději v sandálech).
My máme půjčené od agentury nad rámec treku (a ceny) ještě spacáky, nechtělo se nám celou dobu tahat svoje a tak fasujeme péřové asi tříkilové spacáky, které podle mě zahřejí i v teplotách na odvrácené straně Měsíce, ale co, novoženuška je spokojená, že jí nebude "až" taková zima (ale zima ji bude to ne že ne). Jelikož jsme moc neuměli odhadnout naší fyzičku v této nadmořské výšce a také kvůli tomu, že fotobaťoh zabral celou jednu krosnu, máme zaplaceného ještě dalšího nosiče, kterému můžeme dát 9 kilo našich věcí.  Původní nápad vydávat Ivetu za jednoho z nošičů (je podobně vysoká a podobný tmavý typ) bohužel padá, jelikož se Iveta bojí jít do kroužku nošičů a zapadnout mezi ně se slovy, že se vrátila z druhé strany And a je příbuzný náčelníka vesnice. A tak balíme spacáky, karimatky a nějaké extra oblečení našemu nosiči. Nám se tak na zádech hřeje každému asi devět kilo naší výbavy (jak už jsem psal jedno z toho je jenom foťák a jeho vybavení). Ještě před samotným checkpointem se fotíme u povinné cedule všech Inca trailistů, po razítku do pasu vyrážíme na cestu.

První den by měl být zahřívací a měl by nás zvyknout na tempo dne a nadmořskou výšku (začínáme na cca 2500 mnm). Po prvních deseti metrech ztrácím gumový nástavec, který kryje hrot mých trekingových holí, to bude paráda říkám si, jelikož je na cestě povinný - abyste zbytečně nenarušovali trail, a doufám, že mě nikdo nebude kontrolovat moje hroty. Na nejbližší zastávce ho pak zkusím ukrást Ivetě, ale bohužel nepasuje. Cesta je celkem pohodlná, vidíme první rujny a užíváme si pochod. Naši nosiči nás asi po 20 minutách přebíhají a téměř sprintem mizí v dáli.

Po chvíli nám začíná pršet a tak se nám jde trošku hůř. Iveta se snaží transformovat do podoby batohu pro nosiče s vizí, že ji odnesnou dál na zádech, ale naneštěstí je prozrazena a tak musí po svých.

Po pár hodinách pochodu dorážíme na náš první oběd. Nosiči tu mezi tím postavili jídelní stan (no dobře menší hangár), stan pro batohy (ještě prší) a kuchyň. V rámci jídelního stanu máme stoly, židličky, lampu a vše co byste na typickém treku nehledali. Dostáváme tříchodové menu a vyrážíme dále do kopců. Dnes poprvé a naposledy spíme v soukromém kempu, což se mimojiné pozná tak, že tam jsme sami, je tam sprcha a normální - neturecký záchod. Dále už ne. Cestou do kempu nás opět nosiči předbíhají (po té co všechno zabalili) a v době když dorazíme do kempu je už opět vše postavené a připravené. Největší borci prý zvládnou celý Inca trail za čtyři hodiny (bez nákladu samozřejmě), takže jim musíme připadat jako velcí hlemýždi.

Kemp

Jídelní stan

Druhý den se budíme do pěkného dne. Čeká nás nejnáročnější část treku a sice přechod přes takzvaný Dead woman`s pass. Tedy sedlo ve výšce 4200 mnm, kam si to nejdříve musíme vyšlapat (z 3300mnm, kde byl náš dnešní kemp). Cesta je celkem v pohodě a jak jsme se jí báli tak nám celkem příjemně utíká. Jako na potvoru začíná asi 10 minut po vrcholem pršet a přichází mlha, takže z fotek toho moc není, ale i tak si to užíváme na plno.

na vrcholu

O co lépe se nám šlo nahoru a to náročnější to je dolu. Celou cestu jsou takzvané inca schody, což je označení pro jakýkoli umělý stupeň s převýšením pět centimetrů až půl metru. Jsme rádi za naše hůlky, které dostávají při sestupu (spíše seběhu) dost zabrat. Prší nám celou cestu do kempu (další dvě hodiny) a tak nám tato cesta dává co proto. Ale máme před sebou poslední noc a pak už Machu Picchu!

Třetí den ráno stále prší, oblékáme se do mokrých věcí a jdeme na údajně nejkrásnější část cesty s úžasnými výhledy. Bohužel všude v kopcích je mlha a my vidíme jen pár metrů kolem sebe, jinak samé bílé nic. Teda abych nekřivdil. Občas se nám i na pár sekund mlha rozestoupí a když je člověk v tu chvíli na správném místě, vidí krásné výhledy do údolí. Cestou potkáváme ruiny, které kdysi sloužily pro odpočinek poutníkům. Navečer se začíná dělat krásně, tak doufáme, že do do Machu Picchu vydrží. 

Čtvrtý den vstáváme okolo třetí hodiny ráno a po snídani jdeme čekat na výstupní checkpoint. Ten otevírá v šest ráno, do té doby čekáme v řadě. Checkpointem se loučíme s Inca trailem a vydáváme se směrem k Sun gate, což je původní vstupní místo k městu Machu Picchu. Na vrcholek nad údolí dorážíme okolo osmé ráno. Jsme unavení, špinaví (říkal jsem vám, že každé ráno do stanu jsme dostali umyvadlo s teplou vodou na omytí, ne? no nic...), ale spokojení. Vidíme Machu Picchu a světe div se bez mraků. Od spolucestovatelů z Uros víme, že oni měli celou MP v mlze a trošku jim to zkazilo ten výsledný dojem. Tak se fotíme, odpočíváme a posloucháme průvodce jak povídají o tom co nás čeká. 

K samotné Machu Picchu je to dalších 30 minut z kopce. Pokud byste jeli klasicky vlakem tak se k Sun gate také můžete dostat - po svých. Cestou dolu už nám to jde velmi rychle, míjíme "vlakové turisty", kteří si na nás ukazují, že to jsou asi ti co šli inca trail, se světáckým nadhledem jim kyneme a odpovídáme jak je to ještě daleko k oné Sun gate. A pak už to tu je. Klasický pohlednicový spot, tlačenice a fronta a doufání v co nejméně ostatních turistů v záběru a o to méně hodin retuše ve photoshopu.

Po tom co se vyfotíme musíme ještě před hlavní vchod, kde dáváme batohy do úschovny a konečně použijeme své vstupenky (u Sun gate nikdo nevybírá:) a jdeme absolvovat prohlídku Machu Picchu. Všichni jsme dost zmožení a tak výklad ani moc nevnímáme. Navíc se udělalo docela horko a je vlhko a tak spíše sedíme ve stínu a snažíme se neusnout. Jedna partička z naší výpravy se vydává na výlet na Huayna picchu, což jim teda hodně nezávidíme. Okolo druhé hodiny odpoledne s vidinou toho, že budeme na Machu i další den vyrážíme směrem dolu na oběd - nejedeme autobusem, ale pešky, cesta nám trvá asi půl hodiny. V hotelu nás už čekají ostatní a tak si užíváme sprchu, čisté oblečení a internet. Městečko procházíme jenom zběžně. Krom vlakové zastávky, hotelů a trhu tu moc není. Večeříme a jdeme spát. Ráno nás čeká druhý výlet na Machu a výstup na Huyanu.

Po snídani si jdeme stoupnout do už relativně dlouhé fronty na první autobusy nahoru (můžete jít pěšky, ale nedoporučuji, sic je cena 10 USD za jednoho pekelná, ta cesta nahoru opravdu nestojí za to jít jí pešky). A tak jsme okolo osmé ráno na Machu Picchu. Tím, že už jsme tu byli jdeme - spíš utíkáme - na pohlednicový spot, který většina turistů jdoucí po šipkách dosáhne až jako poslední a tak se nám daří relativně nezalidněné fotky (okej nějaká retuš tam je).

Počasí už máme trošku horší, je mlha a asi bude pršet. Procházíme tak okolí a pomalu jdeme k checkpointu na Huyanu. Cesta nahoru nám trvá asi hodinku a bez batohu je to celkem balada a tak relativně bez námahy předbíháme většinu ostatních. Nahoře máme asi 5 minut jakéhosi výhledu a pak už jenom mlíko a mlhu.

Jeden z nejlepších výhledů

Jsme rádi, že nám počasí vyšlo alespoň první den. Ještě jednou procházíme Machu Picchu, ale začíná pršet a není moc vidět. Tak se opět vydáváme (autobusem, prší už hodně) do hotelu. Jdeme na oběd, píšeme pohledy a okolo páté vyrážíme vlakem zpět do Cuzca, kde jsme kolem deváté večer.

Druhý den už se loučíme z Cuzcem a okolo 11 ráno letíme zpět směr Lima, kde po jedné večeři a krátké procházce balíme na cestu zpět přes oceán.

Tak to bylo naše Peru a Inca Trail. Přemýšlel jsem zdali bych volil stejně, pokud vezmu v potaz všechny náklady a aspekty cesty a musím říct, že ano. Ta úleva a zadostiučinění z toho, když se vyhrabete k Sungate je obrovská a myslím, že cesta vlakem a autobusem až k bráně, tři povinné fotky a zpět, nemůže být ono. Ano, je to strašná cena, která u nás převýšila téměř 2x cenu letenky z Evropy, ale i tak to za to stálo. Machu Picchu je magické místo a je fajn si ho vychutnat v rámci možností "méně" turisticky. Pokud budete mít tuto možnost (tedy finance a čas) jděte do toho. Cestu s námi šli lidi podobně staří jako my a i jedna rodina (13, 15, 40+) a v pohodě to zvládli. Ano cesta umí být hodně plná, ale i tak si jí užijete. Pokud pojedete mimo hlavní sezónu bude to ještě lepší.

Ještě pár motivačních fotek:

Celá galerie z Peru