Cancun, jídlo, cestování, ADO bus, Mexiko

Cancun, před pár lety ještě vesnice, nyní Hurgáda Severní Ameriky a bašta amerických turistů. O Cancunu se toho píše hodně, ještě víc v tom špatném. Ale Cancun je nakonec přesně takový jaký si jej uděláte. Ano je to město (zvlášť v Hotel zone) čístě turistické s patřičně přemrštenými cenami, ale i tady se dá najít za normální peníze a najít si na něm to pěkné.

My v Cancunu trávíme dvě noci, kdy se chceme dát hlavně dohromady po dlouhém letu a připravit se na další dobrodružství. Jelikož nás válení u vody přestane bavit zhruba podvečer po našem příletu, začínáme vymýšlet co budeme dělat. Na Yucatanu je zajímavé, že v podstatě jakýkoli organizovaný výlet stojí 100-120USD, taková pěkná americká cena, nicméně většinu typicky nabízených výletů (Chichen Itza, Tulum,...) budeme absolvovat po vlastní ose a hlavně 120 USD za osobu platit nehodláme.
Adam minule absolvovat jízdu na vodních skůtrech po zátoce, což nám připadá jako dobrý nápad si zopakovat a navíc chlapík od té stejné firmy má v hotelu stánek a tak se rozhodneme oživit turistickou ekonomiku a za 45 USD na 30 minut bookujeme stroj a lehce po poledni se vydáváme do nedalekého hotelu odkud se jezdí.

Půl hodinu tedy brázdíme oceán a hodně nás to baví. Mašina je přiměřeně silná (i na naši dvoj váhu) a půl hodině máme celkem dost a jdeme zpět do hotelu.

Pokud se chcete v Cancunu najíst máte v podstatě tři možnosti:

• vydat se do centra Cancunu
• vydat se do centra Hotel Zony (což je +- tam kde máme hotel)
• najíst se v hotelu

První a třetí možnost zavrhujeme. V hotelu jsou ceny dosti vysoké, jídlo takové evropsko-americké a do downtownu se nám nechce jezdit (znamená to buď taxi a nebo bus) a tak volíme naše okolí. Nejprve vidíme samé předražené tex-mex restaurace, ale po bedlivějším zkoumání nacházíme i něco více "lokálního" a poprvé zkoušíme místní tacos, qezes, quesadilas a další pochoutky. 

Jediný problém je s běžným nákupem. Všude po městě je sice spousta Oxxo obchodů (taková variace na naše Žabky a Tesco express), kde koupíte vodu v barelu nebo větší lahve (což je super), ale zbytek sortimentu se sužuje na sušenky a čipsy. Normální jídlo zde moc nenajdete. Ale na druhou stranu jak zmiňujeme výše i v Cancunu se dá najíst za dobré ceny (80-100 MXP pro dva). Pokud chcete nakoupit více, nezbývá než nasednout do taxi/busu a vydat se do centra nebo do přilehlého wallmartu, kde snad již pořídíte větší sortiment. My na naše dva dny vystačíme s Oxxo a restauracemi v okolí. 

Pomalu a jistě se však náš vyměřený čas v Cancunu chýlí ke konci a my musíme myslet na další část naší cesty, která směřuje na ostrov Cozumel, kde máme zařízené bydlení a potápění. Jelikož na ostrově budeme pět dnů, není rozumné si půjčovat kvůli přejezdu auto a pak ho někde nechávat na pevnině a tak volíme přejezd autobusem. 

Po celém Mexiku funguje společnost ADO, která vás bez nadsázky dostane v Mexiku kamkoli. Ceny jsou přijatelné, autobusy klimatizované a je to celé relativně "tourist friendly". 

Cestu na ADO terminál v downtown Cancunu volíme taxíkem z hotelu (170 MXP), dá se tam dostat i MHD, ale nechceme s batohy hledat kde vystupovat.

ADO terminál je malá budova o rozměrech provinčního autobusáku s několika přepážkami. Naše destinace (Playa Del Carmen) má dokonce vlastní přepážku a za 48MXP pro jednoho kupujeme lístky a sedáme do autobusu, který nás za cca 70minut vysazuje na podobném terminálu na Playe.

Cancun - koupání a hotel, Mexiko

Cancun je malé letiště, 3 pásy, žádný velký halas a za cca 20 minut jsme i s batohama v příletové hale. Naše první ubytování máme zařízeno přes hotwire v Hyatt Regency Cancun za 80 USD na noc pro dva. Na první dny po letu nechceme hrotit něco víc punkového, na druhou stranu jsou v rámci Hotel Zony i lepší hotely.

Pro cestu na hotel, máme z Prahy booknutý sdílený shuttle od firmy Bestday, který nás za 17USD dopraví z letiště do hotelu. Bestday je jeden z největší tour operátorů na Yucatanu - téměř na každé atrakci potkáváme jejich autobusy, a u letiště čekají celý den. Jelikož jsme mysleli, že nám celní záležitosti budou trvat déle než oněch 30 minut, dali jsme odjezd až na pozdější hodinu, ale naštěstí nebyl problém a BD nás odvážejí téměř dvě hodiny před původním plánem.

Náš hotel se nachází úplně na nejsevernějším cípu Hotel Zone a tedy i nejdále od letiště, nicméně za 20 minut, i se zastávkami u ostatních spolucestovatelů, jsme u bran hotelu (cestou míjíme i jiný Hyatt, kde jsou hosté hned u vchodu vítání šampaňským, asi platí víc jak 80 dolarů za noc :). 

Do hotelu dorážíme kolem poledne a máme trochu strach jestli není moc brzy, oficiální checkin je od 15, ale naštěstí je náš pokoj již připraven a tak fasujeme kartičky od pokoje a od ručníků (beach towels) a jdeme se ubytovat.

Let Praha - Cancun, Mexiko

Letenky máme opět zařízené přes bonusové míle programu OK+. Letenka Praha - Paříš (CDG) - Mexico City - Cancun a stejně zpět nás výšla na 50tisíc mil a 3800 kč poplatků s Aeromexico. V akci se dá do Cancunu dostat přímo z Frankfurtu za cenu okolo 8000 kč, takže ta úspora není taková a navíc routing celé cesty je celkem dlouhý, ale pořád je to dobrá cesta.

Nám cesta začíná klasicky cestou na letiště kam nás veze kolega a kamarád z práce. Odlet je plánován na 17:45 a my bez bázně z nějakého incidentu po cestě dojíždíme okolo čtvrté na letiště. Checkin už máme udělaný po internetu (zvlášť čekin na webu ČSA pro první let, zvlášť na stránkách Airfrance pro druhý let a zvlášť na stránkách Aeromexico pro třetí, neptejte se mě proč :), takže jenom děláme baggage dropoff a paní nás s poznámkou, že nám závidí strávení zimy v Mexiku pouští dál.

Cancun, Mexiko

Tak a zase po roce se vydáváme na cesty, probádat nové a zažít nezažité. Náš plán je ve skrze jednoduchý. Přiletět do Cancunu a pomalu objet celý Yucatán. Na cestování máme necelé tři týdny, takže by to mělo vyjít.
Cestou se chceme potápět a vidět ty hlavní "pyrožky" - slangové označení pro májské ruiny a pyramidy:)
Jaké to tedy bylo? To se dočtete dále, tak hurá do toho!

Cesta samotná pak má vypadat takto

¿Donde esta la zapateria?

No další cesta je před námi. Nebudu lhát, nevypadalo to u nás přesně takto:

Ale nakonec jsme se domluvili na Mexiku též. Opět využíváme letenky nakoupné za míle z OK+ (cca 3700 / letenka) a vybíráme cestu s Aeromexico přes Paříž.

Mexico city nás moc neláká, takže tam jenom přestoupíme a vystoupíme až v Cancunu, naší cílové destinaci. Adam už tam jednou byl, takže to pro nás nebude taková neznámá. Plán je pobýt pár dní přímo v Cancunu, pak dojet do Cozumelu (autobus), tam už máme vybraný hotýlek i s potápěčským balíčkem a po návratu zpět na pevninu si půjčit auto, projet Tulum, zatím je v plánu i Belize a pak se zpět vrátit do Mexica a horem přes Meridu se zpět vrátit do Cancunu.

Něco málo už máme rezervované, ale zatím to moc neřešíme a připravujeme se na auto cestu do Francie. Tak uvidíme kolik se nám toho povede stihnout :)

Náklady na cestování Havaj - Hawaii cena

Kolik to celé stálo? Pokud jste četli od začátku, víte, že samotné letenky na Havaj nás příšli na pár korun (1620kč/kus), kolik stál zbytek?

Hrubý výčet z naší aplikace přikládáme níže, dohromady nás to vyšlo na cca $4500. Což je samozřejmě hodně, ale zase za tři týdny na Havaji s tím, že jsme se nijak extra neochuzovali (podívejte se třeba na součet za potápění), je to docela fajn cena. Být to navíc o cenu letenky (2x20k kč), bylo by to dosti bolestnější.

Položka                  Cena (USD)

Auto BI	333
Auto Maui	284
Auto Oahu	243
Autobus Oahu	25
Batohy Big island	34
Batohy mokulele	30
Benzin	100
Hotel BI	77
Hotel HNL letiště	104
Hotel seoul	67
Hotel waikiki	188
Jídlo	280
Kemp BI 3 noci	37
Kemp Oahu 2 noci	48
Kufry oahu	34
Let Big Island	170
Let Maui	130
Let Oahu	170
Nákupy	334
Odvoz letiště	23
Pohledy+magnetka	6,5
Potapeni BI	290
Potápění Maui	270
Potápění night dive	166
Shuttle letiště waikiki	20
USS Bowfin	20
Vstup diamond head	2

Pár dní na Oahu, Honolulu: Hawaii

Teď už letem Hawaiian air se vracíme zpět na Oahu, tentokrát už jenom na tři dny, program nemáme nijak specifický a spíše si chceme užívat zbytek dovolené. Po počátečním nadšení zavrhujeme potápění - prý toho tolik u Oahu není a spíš se tedy zaměříme na relax a nějaké ty nákupy.

Naší druhou návštěvu Oahu začínáme v půjčovně na letišti, jako malé překvapení pro Ivetu máme objednané cambrio Mustanga.

Nejdřív způsobíme trošku paniky u kubánské obsluhy Avisu, když si chceme nejdřív vyzkoušet jestli se do minikuférku se svými věcmi vejdeme. Nakonec nějak ano, ale opět řešíme podobný problém jako u Jeepu na BI, kdy máme nějaké věci buď v kempu nebo na zadních sedačkách. Ale naštěstí se nic nestalo. Auto je relativně drahé a i s jednou nádrží (kterou za tři dny nespotřebujeme) vyjde na cca $220. Mustang má samozřejmě stahovací střechu a bohužel i omezovač rychlosti, ale co, stejně je to spíš na ten cruising a ne na nějaký honění po silnici.

Big Island, Hawaii: Mauna Kea, potápění

Po odjezdu z parku se pomalu suneme do Hila, cestou vidíme pár pláží, ale je relativně pošmourno takže ani nikde nazastavujeme a jedeme přímo. V Hilu tankujeme, když nás obsluha benzínky upozorní, že nemáme technickou na autu (nevím přesně jaké, ale říká, že by s tím mohli být problémy pokud by nás zastavila policie), tato technická je nalepena na zadním nárazníku (heh!) a jde relativně snadno sundat a prý se občas krade. Nuže, rozhodujeme se zariskovat a neztrácet čas cestou do půjčovny a výměnou auta a prostě když tak budeme hrát blbé turisty a snad se nějak domluvíme.

Kolem třetí hodiny dorážíme do visitors centra Mauna Kea, na vrcholu chceme vidět západ slunce a pak počkat na hvězdy, takže se úplně nehrneme být tam co nejdříve a krom toho je doporučeno tu zůstat alespoň půl hodiny na aklimatizaci. Po tom co se najíme skáčeme do Jeepa, řadíme čtyřkolku a vyrážíme na horu. Začátek cesty (asi první tři km) je šotolina a pak už zase asfalt. Cestou míjíme i dvoukolky, které bez větších problémů výjezd zvládají také. Jedno upozornění, u 99% půjčoven se na tuto cestu nevztahuje pojištění a roadside asistence, pokud tu tedy s autem něco uděláte (ať už zaviněně nebo ne) škoda jde za vámi. Neříkám, že jsem se Škodovkou na letních nejel horší trasy než je tato, ale spíš je potřeba počítat s tím, že problém může být i v jiném autě, které uvaří brzdy a hodí to do vás. 

Hawaii: Big Island, Hawaii: Přílet, kempy, Volcanoes NP, delfíni

Okolo desáté hodiny dosedáme na terminál letiště v Koně, jedná se o malý terminál s pár rákosem ohozenými chatkami sloužící jako odbavovací hala, což jak postupně zjišťujeme se ještě rovná více vybavenému letišti. Tím, že se jedná o vnitrostátní let nekoná se žádná kontrola a rovnou jdeme k pásu pro batohy.

 

Před letištěm stopujeme náš Alamo autobus, který nás po pár minutách vysazuje u půjčovny. Pozor na to, že pokud budete přilétat nějakou menší aerolinkou (Go!), která nepřistává na hlavním terminálu, ale na tzv. „commuters“, tam autobusy bězně nezajíždí, doporučoval bych zavolat přímo do půjčovny ať si pro vás přijedou, my to naštěstí řešili obráceně – z tohoto terminálu jsme odlítali – takže jsme jenom řidiči řekli, že nás tam má odvést.

V půjčovně máme na výběr z několika Jeepů, my bereme toho zářivě červného, aby bylo poznat, že jsme turisti:) Kufr a jeho nedostatky jsem již popisoval v kapitole ohledně aut, takže se jenom omezím na to, moc se do toho nevejde a jde to otevřít i pilníkem na nehty. Takže pokud plánujete někde nechávat auto déle s věcmi nehlídané, bral bych buď hard-top verzi (normální pevná střecha) nebo „normální auto“. Jeep, respektive 4x4, jsme na naší cestě úplně nezbytně nepotřebovali, při výjezdu na Mauna Kea jsme si byli jistější, ale určitě by to šlo vyjet i dvojkolkou.

Honolulu, Hawaii: ubytování, Pearl Harbour, Diamond head

Jak už jsme zmiňovali v předchozích příspěvcích, v Honolulu jsme ubytovaní v hotelu pár metrů od pláže Waikiki. Ihned z letiště se jedeme ubytovat. Taxikář nám cestou ukazuje obchody a restaurace, které máme v okolí hotelu, kde se dá najíst a nakoupit za neturistické ceny.  

Doporučuje nám jednu místní vyhlášenou restauraci na Kapahulu Avenue, kousek od Sparu. Později jsme ji zkusili, bohužel na název si nevzpomínáme, nicméně večer u ní stál naháněč, ale asi by nás dovnitř bez předchozího doporučení nedostal.  Jídlo bylo úžasné – objednali jsme si menu, kde nás zaujalo vepřové maso dušené ve špenátu ( Laulau) a lososovo-rajčatový salát. Během dne zkoušíme i známou pláž Waikiki, nicméně hlavní snahou je neusnout alespoň před osmou večerní, což se nám bohužel už ve tři odpoledne nepodaří. Taky vysvětlujte si, že nejsou tři v noci, ale tři hodiny odpoledne. No, zítra je taky den.

Jetlag se hlásí o slovo a druhý den vstáváme ještě před svítáním. V plánu je trocha válečné historie - Pearl Harbor.  Po asi hodinové cestě autobusem, který staví doslova na KAŽDÉM rohu, se kolem sedmé dostáváme na místo. Po drobném problému s batohy (i na foťák), které si musíme odložit i s pitím v šatně, se dostáváme dovnitř. Jelikož jsme tu jedni z prvních návštěvníků, bez problému získáváme zadarmový lístek na loď, která nás doveze na památník bitevní lodi Arizona. Máme ještě hodinu čas, takže si kupujeme lístek na ponorku USS Bowfin ($10). Ponorka je dosti stísněná a to uvnitř potkáváme jen asi další dva turisty a paní, co leští vše kovové, co v ponorce je. Je to zvláštní pocit, a to jsme na hladině. 

Je čas navštívit Arizonu. K památníku vás odveze loď a je zde vidět vrak námořní lodi Arizona, který leží pouze ve třináctimetrové hloubce a ze kterého stále uniká nafta. Uvnitř památníku se nachází místnost, na jejíchž zdech jsou poznamenáni padlí námořníci, kteří již nestačili z Arizony uniknout. Je jich kolem 1000. Mezitím člen námořní stráže vypráví o osudném dni, kdy šla Arizona ke dnu. Za chvíli přijíždí loď s dalšími turisty a je čas jet zpět na pevninu.  Zde ještě jdeme do muzea námořnictva, na oběd, domů a na odpolední spánek.

Další den je v plánu vyhaslý kráter sopky zvaný Diamond Head.  Je sobota a u výstupní stanice autobusu se konají farmářské trhy, které nemůžeme vynechat. Kupujeme zázvorovo-mangovou domácí limonádu, Adam k snídani místní „Loko moco“ hamburger (prý bez ochutnání nemůžete odjet, ale nás moc neoslovil), obdivujeme desítky druhů různobarevně kvetoucích orchidejí a posilněni vyrážíme ke vchodu do Kapiolani Park, kde je vstup na Diamond Head. Cesta od autobusu vede po silnici a poté dlouhým tunelem (kde se vejdou stěží 2 auta v protisměru) se dostávám dovnitř kráteru. Platíme vstupné ($1 pro pěší) a vyrážíme na okraj kráteru, kde je vyhlídka na celé Honolulu i dno kráteru. Jsme tu opět brzy ráno, takže lidí je ještě docela málo a není takové vedro. Cesta vede podzemními tunely, přes staré vojenské bunkry kde na konci tmy na vás čekají ohromující výhledy na pobřeží a maják na jedné straně a Honolulu s pláží Waikiki na straně druhé. Chvíli se kocháme, ale po chvíli tu začíná být přeplněno a vedro, takže je na čase odejít.

Na oběd dorážíme zpět do hotelu, dáváme oběd v místním bistru a odpolední spánek a asi ve tři hodiny vymýšlíme co dál. Autobusem jsme míjeli China town, takže se rozhodujeme, že zkusíme zajet tam. Víme, že tam jezdí jeden autobus, ale paní v recepci nám poradí, že můžeme i dalším číslem, které jede asi za 10 minut, takže vyrážíme. Asi po hodině jízdy, kdy se cesta evidentně stáčí pryč z města, do temně zamračených hor, se rozhodujeme vystoupit. Problém nastává ve chvíli, kdy zjišťujeme, že už nemáme drobné na cestu zpět a v autobusu se nerozměňuje. Naštěstí jde kolem paní, která prohledá celou tašku a nakonec nám rozmění, takže se do China townu dostáváme asi po dalších 20 minutách (stejným autobusem, jelikož pár zastávek po tom, co jsme vystoupily, se otočil a jel zpět). V China town zrovna skončily nějaké oslavy, takže většina stánků na ulici balí (proto autobus jel jinudy a my včas při první cestě nevystoupily správně) a obchody vypadají zavřeně.  No, výletů dnes bylo až až, takže nasedáme na další autobus a jedeme raději balit do hotelu.

Navečer vyrážíme na pláž, kde „hula girls“ tančí místní tance. Jsme po celém dni celkem unavení, takže ještě projdeme obchůdky v okolí a chystáme se jít brzy spát. Druhý den ráno v sedm totiž přelétáme na další ostrov: na Big Island. Jelikož nevíme, jak to bude dál s internetem, tak se zastavujeme dole na recepci, kde je Wifi a odesíláme pozdravy domů. Zatím se neděje nic zvláštního do doby … Než přijde majitel hotelu s tím, že u pobřeží Kanady došlo k zemětřesení, a že se na nás řítí tsunami, které by mělo „přijít“ dle odhadů cca do dvou hodin. Během chvíle se odevšud ozývá siréna. Co teď…? Auto nemáme, autobusem, který staví všude a asi bude narvaný, se asi moc daleko nedostaneme nebo taxíkem, pokud nějaký volný chytneme…  Nicméně ani nevíme KAM… Majitel hotelu říká, že buď nás bude evakuovat nahoru do vyšších pater (4. a vyšší a my spíme ve 3.) nebo že hodně lidí se vydává právě na Diamond Head… Ironie – zrovna dneska jsme tam byli a pak omylem ještě jednou v horách, když jsme přejeli zastávku v China town. Všichni jsou divně v klidu, žádná hysterie, nic… Nicméně, takhle jsme si Hawaii nepředstavovali. Adam rozhoduje, že nikam nepojedeme a že se evakuujeme ve vyšších patrech hotelu.  Iveta by nejraději utekla… Kamkoliv… Ideálně domů…

Z televize, která vysílá i z pláže (asi 20 metrů od nás) se dovídáme, že silnice jsou ucpané a že lidi stojí v kolonách v evakuačních oblastech a že ať rozhodně nezůstávají v autech a mají vyhledat vysoké budovy, kde se mají ukrýt. Takže asi nakonec bylo rozumné řešení zůstat na hotelu… Doufáme v to. Dole v hale všichni rozebírají blížící se situaci. Že prý zemětřesení bylo jen 7,2 stupňů Richterovy škály, což nic není, jelikož to, co zaplavilo Japonsko, bylo 8. Já v tom teda rozdíl nevidím, pořád je to sakra hodně. Zbývá asi půl hodina do předpokládaného zásahu pobřeží. Stěhujeme se nahoru a sledujeme televizi. Nicméně nikdo vlastně nic neví, pořád opakují 3 hodiny staré zprávy z pobřeží Aljašky a San Franciska, kde mají bójky, které sledují změnu hladiny a kde se hladina zvýšila minimálně (pár desítek centimetrů) …

Další bójky jsou až těsně před Hawaii, takže nikdo nedokáže říct, jak velkou sílu tsunami cestou nabrala. Předpokládaná výše je 3 metry… Zatím v televizi vysílají záběry z blízké pláže, kde se pár bláznů se ve vodě a pár lidí, nevím, jestli se jim dá říkat odvážlivci, čeká na dřevěném vyvýšeném molu… Na nás už je toho adrenalinu až až, takže moc nechápeme potřebu si ho ještě zvyšovat. Je doba, kdy by mělo tsunami přijít… nic se neděje… pláž je klidná … naštěstí… Je to zvláštní, jak člověk otupí a jen se dívá na záběry, které jsou natáčené pár metrů od něj… A čeká, protože nic jiného se už dělat nedá… Je tma, takže moc daleko není vidět… Jen celkem klidná hladina… Snad přišla první malá vlna, začíná se řešit, že nejvyšší je až ta třetí… Nicméně nic většího naštěstí nepřišlo. Ještě asi další dvě hodiny pro jistotu sledujeme televizi a pak vyčerpaní upadáme do bezesného spánku.