4. 9. 2008 Coober Pedy a dál na jih

Ráno vyrážíme do muzea, kde v rámci prohlídky můžeme nakouknout i do domečků vykutaných ve skále. Ve skále je i většina obchodů a díky tomu můžou místní obyvatelé vydržet teploty okolo 50 °C. Nakupujeme opálky a jedeme směr Port Augusta. Cestou narážíme na plno solných jezer, které z dálky vypadají jako plné vody. Stavíme u jednoho z nich (Lake Hart) ale jsou tam jen vysušené krystalky soli.
Dneska se nám stala jedna velmi nepříjemná a smutná událost. Když zastavujeme na benzínce doplnit palivo, tak zjistíme, že nám asi nějakou dobu stíral zadní stěrač (nevidíme na něj kvůli přeplněnému kufru). No, a na zadním stěrači jsme měli umístěnou naši českou vlaječku, která s námi ujela přes 10 000 km, a která se nám po cestě někde vytrousila. Tak jsme z toho byli nešťastní. Sice jsme měli původně 2 vlajky, ale tu druhou jsme věnovali Vlastíkovi, tak snad ji alespoň on doveze v pořádku do Tasmánie.

3. 9. 2008 Směr jih – Coober Pedy

Ráno se chceme rozloučit s Vlastíkem a Jožkou (manželka), ale zrovna dorazil náhradní díl a tak Vlastík odběhl do autoservisu. Loučíme se tedy jen s Jožkou a vyrážíme na cestu. Přejíždíme další hranice, tentokrát South Australia. Asi 30 km před Coober Pedy zajíždíme na The Breakways. Jedná se o chráněnou oblast, kde se dřív těžily opály. Je odtamtud celkem pěkný výhled. Dorážíme konečně do Coober Pedy – „města opálů“. Jedná se opravdu o malinké město, kde je spousta aboriginců. Kromě 2 muzeí a snad 30 obchodů s opály tam opravdu nic není. Zacházíme na pizzu, a dáváme si do dvojice jednu large velikost… je opravdu veliká, že se nám si jen stěží podaří sníst.

1. – 2. 9. 2008 Uluru (Ayers Rock) a Kata Tjuta (Olgas)

Ráno vyrážíme pozorovat východ slunce. Je trochu pod mrakem, ale občas sluníčko vysvitne. Západ se nám ale líbí víc, možná za jasného počasí je to lepší… Chceme jít na Uluru, ale je kvůli větru zavřená, tak děláme okružní 9,4 km dlouhou procházku kolem. Na spoustě místech se nesmí fotit-aboriginské ženské a mužské tajnosti. Moc nechápeme proč, jelikož tam jsou jen občas díry ve skále. Odpoledne je climb otevřený, tak se Pája s Míšou pokoušejí jít nahoru. Ale po menších závratích to vzdávají. Adam s Ivet jdou mezitím na písečnou dunu, ze které se vyklube jen písečná cestička odkud je videt na Uluru. Podruhé jdeme na západ slunce, tentokráté s malinkými mráčky nad horou, které slunce zbarví do růžova.



Druhý den je zataženo a výstup na horu je zavřený, takže se o druhý výstup nemůžeme pokusit. Dopoledne tedy trávíme v kempu, návštěva u Vlastíka se malinko protahuje, takže na další horu – Kata Tjutu (Olgas)-jedná se o mnoho skal, které původně tvořili monolit, ale nyní jsou odděleny různě širokými roklemi. Dorážíme až kolem třetí. Vybíráme si 7,4 km dlouhou trasu nazvanou Valley of the winds..a jak název napovídá je tam opravdu větrno. Začíná poprchávat a párkrát i zahřmí a tak to celkem prolítneme. Škoda, že bylo zataženo, ale i tak to bylo rozhodně záživnější procházka než kolem Uluru, kde chodíte jen kolem jednoho šutru dokola a ještě by se nemělo fotit:-).
Večer jdou Pája s Míšou na večeri do BBQ baru. Kde si člověk koupí maso a sám si ho ugriluje. Nalákalo je menu, které je z beefa, klokana, emu a krokodýla. Nakonec se sice jedná o párek z emu a hovězího a na špejly napíchané kousky z klokana a krokodýla. Navíc je k tomu salátový bar, kde je i ovoce, kukuřice a něco jako naše zemlbába. Míša si ještě jako zákusek dává obrovský T-Bone steak, který vypadá jako z Toma a Jeryho:-). Výborný!

31. 8. Kings Canyon (Watarrka National Park)

Ráno za slunečného počasí vyrážíme do Kings Kaňonu, kde se vydáváme na 7,2 km dlouho procházku. Nejdříve musíme zdolat stoupání a pak už se jde po vršku kaňonu. Občas jsou nějaké mostíky, jezírko, a Adam vyčetl v průvodci o tajném místě, kam už se z Čech strašně těší. Zrovna se tam ale nesmí, kvůli regeneraci krajiny. Počkáme, až odejde ranger, který se tam zrovna nachomýtl a Adam jde prozkoumat terén. Pár metrů po pravém břehu jezírka se nám otevřel pohled přímo z prostřed kaňonu. No, vážně to stálo za to!



Odpoledne už vyrážíme směr posvátné hoře kmene Anangu, k Uluru (Ayers Rock). První hora, kterou už asi ze 100 km od cíle vidíme, vypadá dost podobně, ale jedná se o Mt. Conner. Zakempováváme v kempu a jedeme do národního parku($ 25/osoba na 3 dny) podívat se na západ slunce k Uluru, je nádherně jasná obloha a hora je opravdu krásně oranžová(i když né uplně tak sytě jako na pohledech).. Kluci nás holky berou na ramena, abychom měli lepší výhled a mohli fotit:-). Tak asi pul hodiny fotíme jednu fotku za druhou.. No, snad se nám ty fotky podaří nějak protřídit… (zatím máme 100 fotek jen při západu…) V kempu potkáváme Čecha- Vlastíka Škvařila, který emigroval do Austálie a nyní bydlí v Tasmánii. Je to běžec, který právě běží ze západu na východ přes celou Austrálii (cca 5600 km za 100 dní) a chce tím vydělat peníze na pomoc proti rakovině. Momentálně se mu porouchalo auto a tak musí počkat, až mu přivezou náhradní díl. A toto se stalo kamenem úrazu. Náhradní díl nikde nemají a když už se ho podaří v několik sehnat, tak se někde na cestě ztratí a dopravní společnost neví kde je, jestli ho poslali do Alice Springs, nebo do Townswillu a jestli autem nebo vlakem.. Nj, to je to věčné australské: „No worries..“ Ještě za ním při našem pobytu párkrát zajdeme a vypráví nám různé historky z cest (ukazuje foto) a s Aboriginals (a evidentně na ně mají stejný názor, jaký jsme si stihli udělat my…).

29. – 30. 8. 2008 Devils Marbles (Ďáblovy kuličky) – Alice Springs

Hned po ránu dorážíme k Ďáblovým kuličkám (asi 100 km za Tennant Creek). Počasí nám přeje a máme úplně modrou oblohu. Většina z nich má opravdu tvar kuličky (no, spíše vajíčka). Jsou fakt nádherný, tak se prodíráme kam se dá a fotíme… Dost prolézání a hurá do Alice Springs.



Co nás z letáků zaujalo, The School Of The Air, což je rádiová škola pro děti od 4-12let. Jelikož není možné, aby všude byly školy nebo aby děti dojížděli nějakých 500 km do nejbližšího většího města, funguje tu jakási škola na dálku. Zrovna jsme přišli na konec jedné hodiny- malování. Škoda, mohli jsme vidět výuku naživo, ale tak alespoň koukáme na film, kde nám popisují , jak to vlastně funguje. Každý student má doma vybavený počítač s tiskárnou a faxem a vidí učitele jako v televizi. Učitel ví jen, že je žák přihlášený. Studenti si můžou hlásit, psát si mezi sebou, posílat si soubory.. Vlastně to funguje něco jako icq nebo skype. (I s možností dělat, že tam člověk je, i když není:-) ). Vlastně nám to nepřišlo ani nějaké zvláštní, ale při představě, že kdysi nebyla žádná web kamera ani internet a učilo se jen po telefonním sluchátku, je to dost síla. Nedokážu si představit, jak takhle vyučovali výtvarnou výchovu nebo dokonce tělocvik. Jednou za rok mají děti setkání, aby vůbec věděli jak jejich spolužáci vypadají… (vstup $6,50/student).
V Alici je základna Royal Flying Doctor Servise (RFDS) – Královská letecká lékařská služba. (vstup $7/student). V muzeu nám pouštějí film, který zachycuje fungování „létajících doktorů“ a jejich vznik. Dokonce je tam maketa letadla a trenažér, kde jsme si vyzkoušeli pilotování…no, né každému se podařilo v pořádku přistát…
Druhý den ráno vyráží Adam a Ivet do Desert Parku, které přibližuje rozličná přirozená prostředí Severního teritoria – les, pouštní potoky, písečné duny. Voliéry s ptáky a také krmení dravců. V jedné části vypráví ranger a životě Aboriginals, nástrojích ze dřeva. Co je zajímavé je jak se stěhovali. Po svých předcích zdědili území o rozloze 130x70 km. Žili jen na kousku, když už tam vše snědli, spálili půdu, aby se v trávě neusazovala voda a mohlo se vše obnovit a šli zase o kus dál. Když se po roce zase vrátili na to první území, bylo tam zase vše: voda, zvířata, atd. Také bylo zajímavé, že už od narození věděli, z jakého kmene si můžou vybírat manžela. No, tak asi moc na výběr by stejně neměli, když jiný kmen byl za dalších 200 km… (Vstup $20, studenti $14, a po slevě z brožurky z informací $7).
Mezitím Pája s Míšou procházejí město. Z vyhlídky Anzac Hill je vidět na celé město. Zrovna začíná svátek Assa Abloy Henley On Todd Regatta, kdy městem procházejí Piráti a Vikingové na lodích a soutěží na vyschlé řece.
Večer přijíždíme do Kings Canyon Resort. Začíná pršet, paní co nám přišla poradit, abychom postavili stany na místě, kde nejméně fouká se raduje, prý už tu nepršelo od listopadu… Klidně to mohlo ještě dva dny počkat..ale co se dá dělat..

26. – 28. 8. 2008 Cairns – Townsville – Charters Towers – Mount Isa – Tennant Creek („Outback“)

Ráno vyrážíme s Cairns zpět do Townsville a pak do vnitrozemí. Mělo by to být nejrychlejší, ale jelikož jsou na cestě samé Road worky, tak věčně stavíme. Z pětiminutové výměny stěračů se stane asi hodinová záležitost, ale nakonec je vše v pořádku a můžeme jet dále. Všude jsou jen samé třtinové lány, které občas (opravdu jen občas) střídají banánovníky. Zakempováváme v Charters towers, kdy se jdeme ráno podívat na Towers hill na východ slunce.
Začíná být vedro, což by bylo fajn, kdybychom nebyli asi 1000 mil od jakékoliv vody a hlavně nám fungovala v autě klimatizace (asi nějak došla náplň a nechce se nám ji kupovat). Připadáme si jak v sauně, odrážíme kobylky a jedeme vstříc rudému centru. Po cestě potkáváme road trainy (obrovské náklaďáky až s třemi návěsy) doprovázené policejními auty. Jelikož zabírají oba pruhy, musíme vždy sjet na krajnici a čekat (a fotit:-)). Bohužel toho cestou moc k vidění není, takže jen jedeme a jedeme. Přejíždíme hranice Northern Territory, kde je nejvyšší dovolená rychlost 130 km (škoda, původně byla neomezená a dokonce od té doby co zavedly limit je více nehod, tak snad to zase zruší). I když ono to stejně asi moc lidí nedodržuje...:-) Dojíždíme do městečka Three Ways (Tři cesty) a jak název napovídá opravdu tam není nic jiného než křižovatka a tři cesty (do Darwinu, Alice Springs a Townsvillu). V průvodci jsme vyčetli, že by tu měl být monument Winstona Churchilla (to jsme si nemohli nechat ujít, když ho máme před školou), ale ani na informacích o tom nic nevěděli. Tak jsme se zajeli alespoň podívat na památník Johna Flynna, zakladatele Flying doctors (létajících doktorů).



My vybíráme směr Alice Springs a náš dnešní cíl je Tennant Creek. Cestou odbočujeme na Telegraph Station. Je to jedna z dochovaných telegrafních stanic, která slouží jako historická expozice. Budovy jsou zavřené a tak alespoň nakukujeme dovnitř. Je vedro a dočítáme se, že kousek od města je přehrada, kde se dá vykoupat a možnost piknikové posezení za zpěvu ptáků. Průvodce ale zapomněl dodat, že v období sucha je téměř vyschlá… Začíná se zatahovat a tak ještě jedeme k The Pebbles – ďáblovy kameny. Měla by to být obdoba známých Ďáblových kuliček. Za slunce by měly mít naoranžovělou barvu a cestovní kanceláře tam turisty vozí na západ slunce. Je to pěkné, ale jelikož je pod mrakem, vypadá to jen jak tmavé, poházené šutry přes sebe.. ale i tak fotíme…:-).
Stala se nám nepříjemná věc. V autě byl nesnesitelně cítit benzín. Mysleli jsme, že je to z nádrže, ale benzín neubýval, takže jsme pátrali po jiném zdroji. Po třech dnech jsme ho našli. Byl to vypůjčený strejdův umělohmotný kanystr na benzín. Jelikož v autě bylo strašné vedro, plast asi povolil a skoro polovina benzínu unikla z kanystru přes koberec a dřevo až k rezervě. (Už doceňujeme smysl kovového kanystru). Zbytek benzínu jsme tedy dolili do nádrže a studujeme, jestli jsou všude po cestě benzínky, abychom někde nezůstali viset. Větráme kufr a doufáme, že až do Melbourne nějak dorazíme:-).
V Tennant Creeku žije početnější skupinka Aboriginals. Mají tu vlastní muzeum a galerii kreseb, do kterého se chceme podívat, ale už v 15 hodin mají zavřeno, přičemž mají mít do pěti.. V místní knihovně se dovídáme, že zavírají zhruba odpoledne… ve dvanáct… No, asi se jim moc pracovat nechce. Postupně z nás vyprchává ideální představa o původním obyvatelstvu Austrálie. Nejsou to ti zarostlí dědečkové a babičky, co by se s námi rádi podělili o jejich kulturu, ukázali nám něco z jejich umění a mezitím děti vyráběli bumerangy. Potkáváme je jen opilí sedět na ulici. V této oblasti (vlastně všude v okolí Aboriginalského území) se prodává speciálně upravovaný benzín (OPAL), který není cítit. Co se tak dozvídáme, není totiž nijak neobvyklé, že se vám vkrádají do aut a kradou normální benzín, aby ho pak mohli čuchat. Musí tu být docela výnosný černý obchod s benzínem. Dokonce ani alkohol se tu nedá běžně koupit a tak při placení kempu vždy dostáváme poukázku na nákup lihovin. No, představovali jsme si je malinko jinak, vlastně úplně jinak. Ono je to těžké, když vláda jim dává peníze. Když si představíte, že jejich způsob života byl jít 15 kilometrů ulovit nějakého klokana, dotáhnout ho zpět, opracovat ho a zase jít ulovit něco dalšího, nebo sbírat bobule, housenky. Co mají teď na práci, když neumí nic jiného a když si můžou vše koupit v obchodě…