Adam a Ivetka: cestování a cestopisy po světe

Ushuaia - Antarktida – South Georgia – Tristan da Cunha – Cape Town

Začátek této výpravy je pozvolný. Nejedná se o impulsivní nákup levných letenek, až po kterém zjišťujete kolik, že stojí ubytování a co je v dané lokalitě k vidění. V tomto případě to bylo jinak.

Jak to začalo

Jako hodně posledních cestovatelských aktivit i tato začíná na serveru akcniletenky.com. V rámci jednoho diskuzního vlákna probleskne malá zmínka o Karlu Wolfovi a jeho cestě na plachetnici z Jižní Ameriky do Jižní Afriky s návštěvou Antarktidy. Což zní úžasně. 52 dní na moři, navštívit sedmý kontient a přeplout oceán k tomu. Píše se rok 2011, klikám na stránky provozovatele www.barkeuropa.com a prohlížím loď a i možné výpravy. Cena za palubenku okolo sedmi tisíc eur je pekelná, ale fotky i tak lákají. Bílé pláně, rozlehlá masa vody a nespočet druhů zvířat všude kolem. Dva roky mám tento nápad zasunut kdesi daleko vzadu v hlavě, v kategorii „to by bylo super cool někdy, možná, snad udělat“. Občas kouknu na stránky a na facebook Europy. Fotky jsou hezčí a hezčí. Pak přichází ultimátní facebook post.

Přiznávám, že jsem ujetej na testosteronový hlášky, westernový průpovídky a take-it-or-leave-it scénáře.

Tato jedna fotka po pro mě zpečetí.

I am on board.

Píše se rok 2013, Antarktickou sezónu (tedy prosinec – duben) má už Europa za sebou a bohužel pro rok 2014 nejede cestu od Mysu po Mys (Hornův mys až mys Dobré naděje) a namísto Afriky jede až k Azorům. Což je cesta o dalších 20 dní delší. Sedmdesát dní na moři mi už nezní tak lákavě a jelikož marketingové oddělení Europy nevymyslí podobně úderný obrázek odkládám cestu a čekám na tu svojí. Někdy v polovině roku 2014 je pak otevřena další sezóna a je tam i ta moje cesta. Ještě jednou vše probírám s ženou (dostávám svolení jet) a bookuji. 30% ceny jde někam do Holandska a já se začínám připravovat na svou cestu.

Přípravy...

Jak se připravit na takovouto cestu? Hned na začátku musím říct, že to vypadá hůř než to ve skutečnosti je. I když obecné představy o Antarktidě směřují k velmi nehostinnému místu, kde mínus 40stupňové teploty doprovází vichřice, tak to nakonec není pravda. Ale i tak je se potřeba připravit na rozdílné teploty (v rámci mé výpravy +30 stupňů až –15 pocitových stupňů) a podnebí. Od Europy dostávám doporučený seznam věcí a tak se postupně připravuji. Naštěstí mě ještě před cestou na loď čeká návštěva Peru a tamní Inca Trail, takže se část nákupů ospravedlňuje jako „Peru“ a ne jako loď. Což vám může připadat jako banalita, ale domácí klid je nutný :)

V rámci příprav (odhlédnu od standardních letenek, hotelů) je nutné zajistit jenom očkování (povinná je žlutá zimnice) a uvědomit si, že ve chvíli, kdy nastoupíte v Ushuaie na loď máte sebou jenom to co máte a nic nového už neseženete. Je proto třeba počítat s tím, že je fajn mít sebou více než jedny brýle (za naší plavbu asi sedmi lidem ulétly do moře) a z vlastní zkušenosti se vyplatí mít víc než jeden fotoaparát. Ostatní věci jako je oblečení jsou celkem v pohodě. Na palubě byli lidi, kteří měli čtyři trika nebo naopak já, který jsem ani některá trika nepoužil a ve stejném stavu jako jsem je v Praze balil, jsem je zase po dvou měsících vybalil.

Jak už jsem zmínil podnebí v Antarktidě v rámci našeho způsobu cestování (tedy spíme na vytápěné lodi) není tak nehostinné. Pocitově je to podobné jako na horách. Pokud svítí sluníčko je opravdu teplo a člověk je úplně v pohodě ve fleesce, jakmile začne foukat a sněžit a člověk je v noci na hlídce je to trochu horší. Nejnižší teplota byla asi -10 stupňů s větrem okolo těch -15. Jako nejlepší investice do vybavení se mi pak vyplatily goretexové kalhoty a bunda. Jakmile totiž plujeme, tak v podstatě neustále fouká a jakmile se do toho přidá déšť / vlny tak je fajn, když je člověk v suchu, což goretex zařídí relativně spolehlivě. Na samotnou zimu jsem byl vybaven několika bundami (péřovka a lyžařská bunda) a musím říct, že mi moc velká zima nikdy nebyla. Část lidí měla profesionální jachtařské bundy (+-dvacettisíc korun), ale já jsem pro ní potřebu neměl – respektive ne takovou, abych jí koupil jenom kvůli této cestě.

Během ledna se pak snažím dát všechno vybavení na hromadu. Oblečení, elektronika (2xDSLR, objektivy, iPad, notebook,...) a boty (holinky – v rámci výletů na pevninu se hodně často vystupuje částečně do vody – pohorky a klasické trekovky) a další nezbytné vybavení (rukavice, čepice, sušenky:) jsem celkem mile překvapen, že se mi vše podaří vměstnat do povolených 23kg zavazadla (limit aerolinky, nikoli Europy – zde platí, že čím méně tím lépe bude v kajutě) a jednoho nedělního odpoledne se vydávám na cestu.

Bark Europa

Europa je zařazena ve tříde Bark, což znamená, že má tři stěžně a na dvou z nich čtvercové plachty. Loď jako taková byla vyrobena v roce 1911 (původně jezdila jenom po kanálech jako přepravní loď) a druhé polovině 20tého století byla přestavěna do nynější podoby. Mimo jiné byla připravena na větší posádku a na možnost otevřeného moře.

Pokud rozdělíme Europu podélně na půl tak od paluby dolů se dá říct, že se jedná o relativně moderní loď (pořád neplést s plovoucími hotely, Europa nemá bazén ani kasino – pokud tedy zrovna není voda na palubě a nehrajete se barmanem oko bere), která je vytápěná, má splachovací záchod, světla a elektřinu. Jakmile se však dostaneme na palubu jsme rázem o 300-400 let na zpět. Žádná umělá lana, žádné převody (vinšny), jenom klasické kladky, kolíky a režná pletená lana. Chceš vytáhnout plachtu, natočit stěžen – fajn vyber si jedno z asi tisíce lan na palubě a zatáhni za něj. Je potřeba sbalit plachtu k stěžni, tak to na ten stežeň musíš nejdřív holenku vylézt.

Když jste pak ve dvě ráno na hlídce nebo u kormidla uprostřed oceánu, nad vámi se rozprostírá mléčná dráha ve směru vaší cesty a k jihu vám svítí Jižní kříž jste rázem o století na zpět a najednou si docela dobře dovedete představit jaké to asi bylo. Naštěstí pořád máte na sobě goretex a windstopper bundu a ne několik vrstev věčně mokrých vlněných svetrů či kožek.

Samotný život na palubě je pak podobný takovému velkému táboru. Posádka se skládá z dvou celků tzv. Voyage crew (což jsme my – turisti) a permanent crew. To proč nejsme vedeni jako turisti je proto, že Europa je registrovaná jako tréninková loď, na které se učí posádky jak pracovat na takovéto lodi. Předpokládám, že to druhotně znamené nějaké daňové / legislativní úlevy. Pro nás to pak znamená, že jsme rozděleni do tří hlídek podle Holandské trikolory (Europa pluje pod Holandskými barvami) a musíme se v pravidelných intervalech (4hodiny na směně, 8 hodin volno a tak stále dokola) o loď starat. Pokud jsme tedy na hlídce, tak se střídáme v řízení lodi u kormidla a v hlídce na přídi (sledují se další lodě, led a ostatní věci, do kterých bychom mohli narazit) případně jdeme pomáhat s vytahováním / stahováním plachet či ostatními aktivitami potřebnými k naší plavbě. Naštěstí se nemusíme starat o kuchyň a úklid lodi, to je na stále posádce.

Cestou necestou

V rámci naší plavby zdoláváme skoro 6000nm. Nejdříve jedeme k břehům Antarktidy, pak pokračujeme k Jižní Georgii, abychom si následně trochu zajeli k ostrůvku Tristan da Cunha a pak to už naposledy stočili k Jižní Africe. Detailní popis našich přistání a pozorování je po jednotlivých dnech – blocích dnů v dalších kapitolách.

Níže jsou odkazy na jednotlivé části deníku. Záživnost, není vždy zaručena :)

Ohlédnutí...

Dnes je to více jak dva měsíce co jsem z Prahy vyrazil na cestu. Prádlo je již vypráno, fotky staženy a iPhone se raduje, že už nemusí každý den připomínat, že nebyl už 30 dní zálohován do cloudu, také Facebook si oddychl, že už nemusí 3x denně psát co je nového s poznámkou, že se určitě musím zase připojit a co, že se to děje, a kde jsem. Je zvláštní, že když je člověk na lodi, uprostřed oceánu a v denní rutině hlídek, kdy si ani není úplně jist jestli je ráno, odpoledne nebo půlnoc a jestli jídlo, na které aktuálně jde je snídaně, večeře nebo oběd, tak se těší domu. Když už je zase doma, tak si říká jak to bylo vše super a jak to mohlo tak rychle utéct.

Když se mě někdo ptá „jaké to bylo“, shrnuji dva měsíce na lodi do věty „stálo to za to, za ty peníze i čas“. To ostatní, ať už jsou to statisíce tučňáků, tuleňů, panenská příroda Antarktidy, zelené pláně Jižní Georgie nebo nekončící Atlantický oceán, světélkující ve svitu hvězd, každý si najde to svoje. Na tuto plavbu už bych asi nejel, nejsem takový námořník, abych musel strávit další měsíc téměř nonstop plavby, ale podívat se na jedné z kratších cest do Antarktidy – to už jsme si se ženou slíbili.

Děkuji všem za podporu, mrkněte na fotky a mějte se pěkně. My za 3 týdny vyrážíme opět na cesty...