Celou cestu je krásně, tak doufáme, že se na pobřeží vykoupeme. Bohužel ani nyní nemáme štěstí a několik mil před pobřežím se opět dostáváme do mlhy. A opět máme problém s hledáním kempu. Zajíždíme do nejbližšího, který již má jen poslední místo, ale jen pro RV za $80. Takhle drahý kemp zase nechceme (navíc když je zase zataženo, takže bychom nevyužili ani bazén ani oceán), jedeme do města Santa Cruz, kde jsou další kempy. Ale ani zde nemáme úspěch, jelikož buď jsou obsazené, nebo to vypadá jak odstavné parkoviště bez ničeho. A navíc jsou drahé. Narážíme na jednu státní pláž, na které se dá přespat. Při přečtení, že cena za noc by nás u rozbouřeného oceánu vyšla na $65 a ještě k tomu zde nic není, otáčíme a jedeme dál. U pobřeží jsme bohužel neuspěli, tak se vracíme kousek do vnitrozemí k městu Felton, kde by měli být další 2 kempy a snad i dost místa. A opravdu, v kempu mají dostatek volných míst, po dlouhé době wifi, sprchy a hlavně i rozumnou cenu (nebo alespoň oproti pobřeží) $42 za stany nebo 50 za RV (s elektřinou), které nakonec bereme, jelikož máme skoro všechny přístroje již vybité.
31. 8. 2009
20. - 21. 8. 2009 Yosemite National Park
Cesta do parku se protáhla, takže přijíždíme až kolem 1 hodiny. Zkoušíme zajet do kanceláře, kde se dají rezervovat kempy, ale všechny, na které je možné udělat rezervaci, jsou plné. Doporučují nám kemp s pitnou vodou zhruba třičtvrtě hodiny jízdy od Yosemite Valley (hlavní část) a za silnicí, na které jsou zrovna uzavírky. Bohužel jedna půlhodinová uzavírka nás na cestě do kempu zastihne. Do kempu se nejspíše kvůli uzavírkám moc lidí nehrne, takže dokonce si můžeme vybírat z plno míst. Co se týče práce na silnicích (nejenom v parku), je vážně zajímavé sledovat, jak se v USA zvyšuje zaměstnanost. Místo toho, aby dali semafor, stojí na každé straně člověk, který drží ceduli STOP/SLOW a ještě z každé strany jezdí pilot car. Takže kde by v Čechách nebyl potřeba ani jeden člověk, zde jsou minimálně 4. A dalších asi 10 postává kolem cesty. To samé při opravovaní cest v parcích. Viděli jsme zde asi 10 lidí, kteří seděli u cesty dlouhé zhruba 2 metry a osekávali šutry, ze kterých budou schody. Přičemž každých 5 minut museli přestat a uhnout, aby pustili turisty.
25. 8. 2009
19. 8. 2009 Sequoia National Park
Vyjíždíme kousek od pobřeží a po několika mílích máme opět modrou oblohu. Do Sequoia NP dorážíme kolem 2 hodiny odpoledne. Opět máme problém se sháněním kempu, jelikož většina jich už je plná. Byl nám doporučen kemp, který je bohužel až na druhém konci parku, ale měl by mít jako jediný ještě volno. Cestou zastavujeme u Sherman Tree, což je největší (co se hmotnosti a šířky týká) sekvoj na světě. Pokračujeme raději co nejdříve do kempu, abychom stihli ještě nějaké volné místo. Přijíždíme včas a už jich je volných pouze 6a naštěstí opět za rozumnou cenou $20. V kempu bohužel není sprcha, ale je možnost zajet do blízkého Lodge, kde jsou placené sprchy ($3 za 10 minut). Po vybalení stanů jedeme kousek zpět do parku, kde hledáme strom s označením Tunnel Log, do kterého se opět dá vjet autem. Jsme malinko zklamáni, jelikož je to převrácený strom a jen udělaná díry, aby se pod něj auto vešlo. To naše první sekvoje ještě s Dodgem byla lepší. Už skoro zapadá slunce, takže se šplháme na Moro Rock, ze které je krásný výhled do okolí. Cestou zdoláváme 400 schodů (tedy alespoň to bylo napsané v průvodci, protože počítat se to nikomu z nás nechtělo:-)). V parku se ještě nachází krápníkové jeskyně, ale $11 dolarů se nám za vstup dávat nechělo, když to máme i doma.
18. 8. 2009 Los Angeles + Topanga State Park
Do Los Angeles přijíždíme odpoledne. Moc nevíme, co ve městě dělat, tak zajíždíme do Downtownu pro informace. Slečna v informacích nám ale moc neporadí, jen dá nějaké prospekty ohledně Downtownu. Z dálky vidíme známou Hollywoodskou značku, tak se k ní snažíme dostat. Myslíme si, že to nebude problém, pojedeme prostě jen k ní, ale mýlíme se. Značka se nám ztrácí z dohledu. Jedeme tedy nahoru na kopec až se dostáváme do nějaké vilové oblasti. Evidentně odsud cesta ke značce nevede. Zkoušíme tedy navigaci dle GPS, ale i ta nás zavede na cestu, která končí plotem a značku vidíme jen z povzdálí, ale k ní se stejně nedostáváme. Tímto naše hledání značky končí. Už je dost pozdě, takže se jen projdeme kousek po Hollywood Blvd kolem hvězd na chodníku a vyrážíme směrem na pobřeží, kde chceme zakempovat.
Dojíždíme do Malibu, ale počasí se mezitím zatáhlo.
 |
| From USA: Joshua tree |
Dojíždíme do Malibu, ale počasí se mezitím zatáhlo.
18. 8. 2009 – Joshua Tree National Park
Podle času a venkovní teploty usuzujeme, že do pouště už se nám moc nechce, takže volíme zpáteční cestu do San Franciska podél pobřeží. Cestou nás ještě čeká zastávka v Joshua Tree NP.
Dorážíme kolem šesté do informačního centra parku. Ještě nejsme ani ve dveřích a už na nás ranger křičí, že jsou 2 minuty do zavírací doby a že tady máme noviny a mapu parku a kempy jsou otevřeny jen dva (z devíti). Jdeme tedy ostatní věci studovat do auta. Podle novin zjišťujeme, že otevřené kempy uprostřed parku a navíc bez vody. Dojíždíme co nejdříve do kempu, aby bylo místo (zbytečně, moc nás tu není) a zjištujeme, že jediné, co v kempu je, jsou suché záchody a piknikové stolky. Kempu je postaven do kruhu a uprosřed se nachází skály, díky nimž nacházíme vytoužený stín. Po spaní v 5 hvězdičkovém hotelu je to docela změna:-).
Vedro je i v noci. Takže slunce nás donutí vstát docela brzy. Zjištujeme, že v parku kromě stromů a kaktusů vlastně nic jiného není. Všude po cestě nás doprovázejí zvláštní stromy – Joshua, jedná se o rostlinu juka, která v tomto místě dorůstá velikosti stromu. Zajíždíme do Hidden Valley, kde zkoušíme na pár stromů vylézt. Bohužel jsou dost ostré, takže si odnášíme pár škrábanců. V parku je dokonce místo zvané Keys View, ze kterého se dá dohlédnout až do Mexika. K tomu ale nezajíždíme a pokračujeme parkem až k Cholla Cactus Garden. Jak název vypovídá, jedná se opravdu o kaktusovou zahradu. Je to zvláštní, ale po cestě moc kaktusů vidět není, až v oné „zahradě“. Poslední zastávka je u Skull Rock a skála vážně vypadá jako lebka.
Dorážíme kolem šesté do informačního centra parku. Ještě nejsme ani ve dveřích a už na nás ranger křičí, že jsou 2 minuty do zavírací doby a že tady máme noviny a mapu parku a kempy jsou otevřeny jen dva (z devíti). Jdeme tedy ostatní věci studovat do auta. Podle novin zjišťujeme, že otevřené kempy uprostřed parku a navíc bez vody. Dojíždíme co nejdříve do kempu, aby bylo místo (zbytečně, moc nás tu není) a zjištujeme, že jediné, co v kempu je, jsou suché záchody a piknikové stolky. Kempu je postaven do kruhu a uprosřed se nachází skály, díky nimž nacházíme vytoužený stín. Po spaní v 5 hvězdičkovém hotelu je to docela změna:-).
Vedro je i v noci. Takže slunce nás donutí vstát docela brzy. Zjištujeme, že v parku kromě stromů a kaktusů vlastně nic jiného není. Všude po cestě nás doprovázejí zvláštní stromy – Joshua, jedná se o rostlinu juka, která v tomto místě dorůstá velikosti stromu. Zajíždíme do Hidden Valley, kde zkoušíme na pár stromů vylézt. Bohužel jsou dost ostré, takže si odnášíme pár škrábanců. V parku je dokonce místo zvané Keys View, ze kterého se dá dohlédnout až do Mexika. K tomu ale nezajíždíme a pokračujeme parkem až k Cholla Cactus Garden. Jak název vypovídá, jedná se opravdu o kaktusovou zahradu. Je to zvláštní, ale po cestě moc kaktusů vidět není, až v oné „zahradě“. Poslední zastávka je u Skull Rock a skála vážně vypadá jako lebka.
24. 8. 2009
16. – 17. 8. 2009 Hoover Dam a Las Vegas
Kolem poledne dorážíme k přehradě Hoover Dam, která je hranicí mezi Arizonou a Nevadou. Stavíme na neplaceném parkovišti dál od přehrady (u ní je parkoviště za $7 za auto). Je šílené vedro, takže i asi 5 minutová cesta přes přehradu je úmorná. Sjíždíme dolů do podzemí, kde by měla začínat prohlídka přehrady. Nevíme kolik stojí a pokladny jsou až za kontrolou podobnou letištní. Všichni v pohodě procházíme, jen Antona zastavují.
Nelíbí se jim obsah jeho ledvinky. Po několika minutovém hledání kovové věci, Anton vytahuje švýcarský nožík. Ostatní už jsou zpět venku ($30 za prohlídku přehrady se nám dávat nechtělo), takže Antona po chvíli také propouští. Cesta do Las Vegas prochází zatím klikatě podél přehrady, ale v nejblížší době by měli dostavit most, který vede nad přehradou (zatím postaveny jen krajní části), takže by z mostu mohla být přehrava vidět mnohem lépe a hlavně silnice podél přehrady nebude neskutečně přecpaná.
Kolem třetí dorážíme do Las Vegas, kde Ivetu s Antonem čeká překvapení. Kluci totiž koupili po internetu hotel, ale nechtejí nám říct jaký. Poté, co zastavujem u Trump Tower (5*), je vše jasné. Hotel je fakt úžasný a kluci jej sehnali po netu za neuvěřitelných $115 dolarů za pokoj. Využíváme výřivky, zabudované televize v zrcadle v koupelně, krásně měkké župany (jen tedy bačkory zapomněli dát). Jediná nevýhoda hotelu je jeho poloha. Pokud večer zavřou obchodní dům N.Marcus, kterým se dá projít na hlavní třídu – Strip, je do docela kus. Takže příště asi už jen 4 hvěždičkový Wynn, který je přeci jen blíž:-).
Las Vegas je zvláštní město. Přes den vás ničím moc nenadchne, všude na silnicích se povalují odpadky a vlastně tu není moc co dělat. Honza s Antonem užívají pokoje a televize a Adam s Ivetou jdou ještě za světla prozkoumávat město. Kupují si na večer předtavení Blue Men Group. Jedná se o nepopsatelné představení plné skečí, světel a hudby, kdy na úplném konci jsou diváci zavaleni toaletním papírem. Aby se ho zbavili, musí ho celý nahrnout před sebe, takže vymotat celou megaroli papíru.
Kluci jsou mezitím na večeři v hotelu Excalibur, kdy za $21 za osobu (mělo to být $25 (bez daně a tipu), ale jelikož jsou dva, měli množstevní slevu) mohou sníst co chtějí od masa přes japonské, čínské a mexické speciality až po různé dezerty, ovoce a nealkoholické nápoje.
Po setmění vyrážíme do víru velkoměsta. Adam s Ivetou nejdříve zkouší štěstí v kasinu Venetian a Treasury Island. Sází dolar na jednorukého banditu (klasika – musíte vytočit 3 stejné obrázky s ovocem). První úspěch. Vyhráváme celých $0,75. Ztrátá tedy pouhých 25 centů a povzbuzeni úspěchem vybíráme náš první výdělek a jdeme sázet dál. Opět sázíme jeden dolar, tentokráté na ruletu. Zprvu vyhráváme, ale nějak nám nedojde, že se vyhraná kola vyměňují za možnost hrát na automatu dál, takže končíme s nulou. Do třetice všeho dobrého i zlého, takže se jde hrát dál. Tentokráté Black Jack. Místo dolaru už máme 2,5 násobek. Říkáme si, že při třech končíme. Toto bylo bohužel osudné a končíme na vloženém dolaru a raději vybíráme šek. Adamovi to nedá a opět šek vkládá do automatu. Ani tentokráté štěstí nemáme a veškeré naše vsazené jmění prohráváme. Naše bilance: vloženo jmění ve výši $3, vybráno $0,75. Po sečtění našeho skóre usuzujeme, že je nejvyšší čas kasino opustit.
Přímo před kasínem právě začalo pirátské představení Sirenio TI (Treasury Island), kdy sirény lákají piráty ke své lodi. O kus dál vybuchuje sopka před kasinem Mirage a fontána před Belagiem. Procházíme kolem lidí nabízející letáky (s obrázky nahých žen) až k části, kde si můžete připadat jako v Paříži nebo v New Yorku.
Ráno si ještě užíváme hotelu a obrovské vany s bublinkama. Naproti v obchoďáku N.Marcus využíme wifi Apple Storu (v hotelu měli bohužel placenou) a dáváme oběd (skvělý Kebab a čínu, ve které nám dali nejdříve ochutnat).
Nelíbí se jim obsah jeho ledvinky. Po několika minutovém hledání kovové věci, Anton vytahuje švýcarský nožík. Ostatní už jsou zpět venku ($30 za prohlídku přehrady se nám dávat nechtělo), takže Antona po chvíli také propouští. Cesta do Las Vegas prochází zatím klikatě podél přehrady, ale v nejblížší době by měli dostavit most, který vede nad přehradou (zatím postaveny jen krajní části), takže by z mostu mohla být přehrava vidět mnohem lépe a hlavně silnice podél přehrady nebude neskutečně přecpaná.
Kolem třetí dorážíme do Las Vegas, kde Ivetu s Antonem čeká překvapení. Kluci totiž koupili po internetu hotel, ale nechtejí nám říct jaký. Poté, co zastavujem u Trump Tower (5*), je vše jasné. Hotel je fakt úžasný a kluci jej sehnali po netu za neuvěřitelných $115 dolarů za pokoj. Využíváme výřivky, zabudované televize v zrcadle v koupelně, krásně měkké župany (jen tedy bačkory zapomněli dát). Jediná nevýhoda hotelu je jeho poloha. Pokud večer zavřou obchodní dům N.Marcus, kterým se dá projít na hlavní třídu – Strip, je do docela kus. Takže příště asi už jen 4 hvěždičkový Wynn, který je přeci jen blíž:-).
Las Vegas je zvláštní město. Přes den vás ničím moc nenadchne, všude na silnicích se povalují odpadky a vlastně tu není moc co dělat. Honza s Antonem užívají pokoje a televize a Adam s Ivetou jdou ještě za světla prozkoumávat město. Kupují si na večer předtavení Blue Men Group. Jedná se o nepopsatelné představení plné skečí, světel a hudby, kdy na úplném konci jsou diváci zavaleni toaletním papírem. Aby se ho zbavili, musí ho celý nahrnout před sebe, takže vymotat celou megaroli papíru.
Kluci jsou mezitím na večeři v hotelu Excalibur, kdy za $21 za osobu (mělo to být $25 (bez daně a tipu), ale jelikož jsou dva, měli množstevní slevu) mohou sníst co chtějí od masa přes japonské, čínské a mexické speciality až po různé dezerty, ovoce a nealkoholické nápoje.
Po setmění vyrážíme do víru velkoměsta. Adam s Ivetou nejdříve zkouší štěstí v kasinu Venetian a Treasury Island. Sází dolar na jednorukého banditu (klasika – musíte vytočit 3 stejné obrázky s ovocem). První úspěch. Vyhráváme celých $0,75. Ztrátá tedy pouhých 25 centů a povzbuzeni úspěchem vybíráme náš první výdělek a jdeme sázet dál. Opět sázíme jeden dolar, tentokráté na ruletu. Zprvu vyhráváme, ale nějak nám nedojde, že se vyhraná kola vyměňují za možnost hrát na automatu dál, takže končíme s nulou. Do třetice všeho dobrého i zlého, takže se jde hrát dál. Tentokráté Black Jack. Místo dolaru už máme 2,5 násobek. Říkáme si, že při třech končíme. Toto bylo bohužel osudné a končíme na vloženém dolaru a raději vybíráme šek. Adamovi to nedá a opět šek vkládá do automatu. Ani tentokráté štěstí nemáme a veškeré naše vsazené jmění prohráváme. Naše bilance: vloženo jmění ve výši $3, vybráno $0,75. Po sečtění našeho skóre usuzujeme, že je nejvyšší čas kasino opustit.
Přímo před kasínem právě začalo pirátské představení Sirenio TI (Treasury Island), kdy sirény lákají piráty ke své lodi. O kus dál vybuchuje sopka před kasinem Mirage a fontána před Belagiem. Procházíme kolem lidí nabízející letáky (s obrázky nahých žen) až k části, kde si můžete připadat jako v Paříži nebo v New Yorku.
Ráno si ještě užíváme hotelu a obrovské vany s bublinkama. Naproti v obchoďáku N.Marcus využíme wifi Apple Storu (v hotelu měli bohužel placenou) a dáváme oběd (skvělý Kebab a čínu, ve které nám dali nejdříve ochutnat).
23. 8. 2009
14. – 16. 8. 2009 Grand Canyon NP (Arizona)
Do jižního okraje (South Rim) Grand Canyonu dorážíme odpoledne. Jelikož máme zarezervovaný kemp přes net, nikam nespěcháme. Přijíždíme z východního vstupu, za nímž se hned nachází první vyhlídka Desert View u které je věž, ze které je krásně vidět kaňon i severní rim. Respektive mohl by být vidět, kdyby nebyla mlha, která se vine celým kaňonem. Projíždíme jen kolem dalších vyhlídek až do centrální části parku, kde se nachází informační centrum. Zjišťujeme si časy východu a západu slunce a zaráží nás předpověď počasí. Nejen to, že i druhý den má být oblačno, ale hlavně, že dnes v noci má být 9 °C, ale další noc už jen 3! Doufáme, že se jen přepsali.
Dojíždíme do kempu a štěstí, že máme rezervaci, jelikož je už plně obsazen. Původně jsme měli v plánu dojet do Grand Canyonu až v sobotu a být zde do pondělí. Bohužel ale rezervovatelná místa (zhruba polovina míst, ostatní jsou pro ty, co přijdou dřív) byla na sobotu již zabraná. Rozhodli jsme se tedy, že přijedeme již v pátek a zkusíme zamluvit, pokud to půjde, nerezervovatelné místo na sobotu nebo ho jít koupit brzy ráno, kdy budeme mít šanci, že uspějeme (místa se zaplňují již ráno nebo nejpozději dopoledne). Pán je v pohodě a rovnou nám dává místo na dvě noci. Kemp je celkem za rozumnou cenu ($18 za místo). Sprchy jsou hned kousek od kempu, ale placené ($2 za 4 minuty) .
Zjistili jsme, že západ slunce tu má být o něco dříve, než jsme zvyklí (myslíme si, že je to tím, že jsme nahoře nad kaňonem), tak vyrážíme na vyhlídky. Stavíme téměr u všech vyhlídek přístupných autem, ale je to vše dost podobné a nakonec přesně na čas dorážíme až zpět na Desert Wiew. Slunce je stále vysoko, i když už by dávno mělo být schované. Jdeme tedy do obchodu a zjišťujeme, že se opět měnil čas a máme ještě hodinu. To se nám již čekat nechce, takže vyrážíme pomalu zpět do kempu, abychom stihli večeři a výpravu za hvězdami.
Ráno vstáváme opět na východ slunce, tentokráté jen na vyhlídku Yavapai Point, kousek od kempu. Jsme docela rádi, že nemusíme balit stan, jelikož je hodně brzy a je strašná zima, takže ihned nasedáme do auta a začínáme topit. Po východu vaříme rychlou snídani, jelikož máme v plánu jít na kratší procházku do kaňonu. Je možnost jít přímo do kaňonu až k řece Colorado nebo jen do určité části a pak se otočit. Nejznámější je Bright Angel Trail, který je dlouhý 9,2 míle (14,8 km), což by nebylo tak strašné, kdyby to nebylo polovina cesty klesání a druhá stoupání a to zhruba s 1000 m převýšení. Navíc není doporučeno jít tuto cestu během jednoho dne a v tomhle vedru a s kempovacími věcmi se nám jít nechce. Zkusíme snad ještě někdy, ale v zimě. Volíme tedy kratší (3 mil dlouhý) South Kaibab Trail, který má převýšení pouze 347 metrů. Trasa je doporučena na dopoledne, jelikož odpoledne není na trase vůbec stín. Cesta dolů jde rychle. Fotíme se, kocháme krajinou, která už naštěstí není zahalena do včerejšího oparu. Po chvíli nás předchází slečna s obrovským bahotem, na kterém ná navázané koště. Dole sice mají být pouze suché záchody, ale tak si říkáme, že čistota asi musí být všude. Docela ji litujeme, jestli takhle musí chodit častěji. Na ceste hrozně fouká vítr. Po zhruba necelé hodině jsme v našem cíli. Výhled je pěkný, jen řeka není vůbec vidět. Dáváme oběd a po chvíli opět potkáváme slečnu s koštětem. Adamovi to nedá a ptá se, jestli jde zametat kameny. Odpoví jen, že jde vyleštit cedule, kdyby náhodou přišel Obama. Co by Obama dělal taky dole, myslíme si, takže předpokládáme, že jí taky tato práce s koštětem přijde zbytečná a žertuje. Cesta nahoru je pomalejší a stále do kopce. Každou chvíli zastavujeme, ale jsme rádi, že je cesta stále ve stínu, jelikož i když je teprve kolem 10 ráno, začíná být vedro. Asi opět po necelé hodině jsme zpět nahoře. Nakonec cesta nebyla tak strašná. Jedeme zpět do kempu, vaříme si hot dog a jdeme polední slunce přečkat do stanu.
Odpoledne vyrážíme do části parku, která je uzavřená pro osobní auta. V této části vede několik mil dlouhý Rim Trail nebo můžete jet autobusem. Jdeme tedy na zastávku, ale zaráží nás množství lidí, kteří na zastávce stojí. Doufáme, že se vejdou do prvních dvou autobusů, ale omyl. Řidič pouští jen tolik lidí, kolik je sedadel. Nasedáme až do pátého autobusu. Vystupujeme na každé z 9 zastávek a vybíráme nejlepší místo, odkud bude vidět západ slunce. Jedeme až na poslední zastávku, ale zjišťujeme, že na doporučené místo (Hopi Point) už to bohužel na západ slunce nestihneme. Takže vystupujeme na první možné (zpět už autobusy staví jen na 3 zastávkách). Po západu se snažíme namáčknout do přecpaného autobusu. Vejdeme se a řidička začne žertovat, jestli západ stál za to, že teď se musíme na sebe v autobuse lepit. Také nám poví, že zítra dopoledne má do parku přijet prezident Obama. Takže teprve teď nám dochází, že slečna s kostětem vážně musela jít dolů „jen“ kvůli prezidentovi.
Ráno máme v plánu vyjet již z parku do Las Vegas. Vyjíždíme tedy co nejdříve, abychom se vyhnuli případným uzavírkám. Již večer jsme viděli, že většina vyhlídek a parkovišt byla zavřena a hlídaná policejními auty. Cestou nás naštěstí žádné zpoždění nechytne, jen na každé možné odbočce cestou z letiště vidíme stát policejní auto a čekající publikum. Obamu bohužel nepotkáváme.
Dojíždíme do kempu a štěstí, že máme rezervaci, jelikož je už plně obsazen. Původně jsme měli v plánu dojet do Grand Canyonu až v sobotu a být zde do pondělí. Bohužel ale rezervovatelná místa (zhruba polovina míst, ostatní jsou pro ty, co přijdou dřív) byla na sobotu již zabraná. Rozhodli jsme se tedy, že přijedeme již v pátek a zkusíme zamluvit, pokud to půjde, nerezervovatelné místo na sobotu nebo ho jít koupit brzy ráno, kdy budeme mít šanci, že uspějeme (místa se zaplňují již ráno nebo nejpozději dopoledne). Pán je v pohodě a rovnou nám dává místo na dvě noci. Kemp je celkem za rozumnou cenu ($18 za místo). Sprchy jsou hned kousek od kempu, ale placené ($2 za 4 minuty) .
Zjistili jsme, že západ slunce tu má být o něco dříve, než jsme zvyklí (myslíme si, že je to tím, že jsme nahoře nad kaňonem), tak vyrážíme na vyhlídky. Stavíme téměr u všech vyhlídek přístupných autem, ale je to vše dost podobné a nakonec přesně na čas dorážíme až zpět na Desert Wiew. Slunce je stále vysoko, i když už by dávno mělo být schované. Jdeme tedy do obchodu a zjišťujeme, že se opět měnil čas a máme ještě hodinu. To se nám již čekat nechce, takže vyrážíme pomalu zpět do kempu, abychom stihli večeři a výpravu za hvězdami.
Ráno vstáváme opět na východ slunce, tentokráté jen na vyhlídku Yavapai Point, kousek od kempu. Jsme docela rádi, že nemusíme balit stan, jelikož je hodně brzy a je strašná zima, takže ihned nasedáme do auta a začínáme topit. Po východu vaříme rychlou snídani, jelikož máme v plánu jít na kratší procházku do kaňonu. Je možnost jít přímo do kaňonu až k řece Colorado nebo jen do určité části a pak se otočit. Nejznámější je Bright Angel Trail, který je dlouhý 9,2 míle (14,8 km), což by nebylo tak strašné, kdyby to nebylo polovina cesty klesání a druhá stoupání a to zhruba s 1000 m převýšení. Navíc není doporučeno jít tuto cestu během jednoho dne a v tomhle vedru a s kempovacími věcmi se nám jít nechce. Zkusíme snad ještě někdy, ale v zimě. Volíme tedy kratší (3 mil dlouhý) South Kaibab Trail, který má převýšení pouze 347 metrů. Trasa je doporučena na dopoledne, jelikož odpoledne není na trase vůbec stín. Cesta dolů jde rychle. Fotíme se, kocháme krajinou, která už naštěstí není zahalena do včerejšího oparu. Po chvíli nás předchází slečna s obrovským bahotem, na kterém ná navázané koště. Dole sice mají být pouze suché záchody, ale tak si říkáme, že čistota asi musí být všude. Docela ji litujeme, jestli takhle musí chodit častěji. Na ceste hrozně fouká vítr. Po zhruba necelé hodině jsme v našem cíli. Výhled je pěkný, jen řeka není vůbec vidět. Dáváme oběd a po chvíli opět potkáváme slečnu s koštětem. Adamovi to nedá a ptá se, jestli jde zametat kameny. Odpoví jen, že jde vyleštit cedule, kdyby náhodou přišel Obama. Co by Obama dělal taky dole, myslíme si, takže předpokládáme, že jí taky tato práce s koštětem přijde zbytečná a žertuje. Cesta nahoru je pomalejší a stále do kopce. Každou chvíli zastavujeme, ale jsme rádi, že je cesta stále ve stínu, jelikož i když je teprve kolem 10 ráno, začíná být vedro. Asi opět po necelé hodině jsme zpět nahoře. Nakonec cesta nebyla tak strašná. Jedeme zpět do kempu, vaříme si hot dog a jdeme polední slunce přečkat do stanu.
Odpoledne vyrážíme do části parku, která je uzavřená pro osobní auta. V této části vede několik mil dlouhý Rim Trail nebo můžete jet autobusem. Jdeme tedy na zastávku, ale zaráží nás množství lidí, kteří na zastávce stojí. Doufáme, že se vejdou do prvních dvou autobusů, ale omyl. Řidič pouští jen tolik lidí, kolik je sedadel. Nasedáme až do pátého autobusu. Vystupujeme na každé z 9 zastávek a vybíráme nejlepší místo, odkud bude vidět západ slunce. Jedeme až na poslední zastávku, ale zjišťujeme, že na doporučené místo (Hopi Point) už to bohužel na západ slunce nestihneme. Takže vystupujeme na první možné (zpět už autobusy staví jen na 3 zastávkách). Po západu se snažíme namáčknout do přecpaného autobusu. Vejdeme se a řidička začne žertovat, jestli západ stál za to, že teď se musíme na sebe v autobuse lepit. Také nám poví, že zítra dopoledne má do parku přijet prezident Obama. Takže teprve teď nám dochází, že slečna s kostětem vážně musela jít dolů „jen“ kvůli prezidentovi.
Ráno máme v plánu vyjet již z parku do Las Vegas. Vyjíždíme tedy co nejdříve, abychom se vyhnuli případným uzavírkám. Již večer jsme viděli, že většina vyhlídek a parkovišt byla zavřena a hlídaná policejními auty. Cestou nás naštěstí žádné zpoždění nechytne, jen na každé možné odbočce cestou z letiště vidíme stát policejní auto a čekající publikum. Obamu bohužel nepotkáváme.
22. 8. 2009
13. – 14. 8 2009 Monument Valley Navajo Tribal Park (Arizona/Utah)
Navečer dojíždíme do Monument Valley. Je to přesně to místo, které hraje důležitou roli v mnoha westernových filmech. Poušt, ze které tyčí zvláštně tvarované skály. Když dorážíme na místo, je zataženo, což nás mrzí, jelikož kromě focení se tam nedá téměr nic jiného dělat. Do parku je vstup $5 za osobu, ale nádherný výhled je i ze silnice 163. Do parku nejedeme, jelikož na fotky opravdu počasí není, takže objíždíme jen zastávky s výhledy u silnice. Téměř všude nalézáme stánky, kde je možné koupit ručně dělanou bižuterii.
Zakempováváme v bohužel docela drahém (a jediném) kempu kousek od parku. Alespoň cenu vynahrajuje internet, neplacené sprchy a bazén. Kemp se brzy úplně zaplňuje, takže jsme rádi, že jsem přijeli včas. Při vaření večere nás zastihne liják, ale během 10 minut (co už jsem zmoklí) je po všem.
Bohužel nám po západu nevychází ani východ slunce nad Monument Valley, jelikož jsou stále mraky. Zůstáváme tedy v kempu a doufáme, že slunce ještě vykoukne. Kolem půl 11 konečně vysvitne slunce, takže jedeme na druhé kolo focení, tentokráté s lepším světlem. Celá krajina za slunce vypadá několikanásobně krásnější. Téměř každá skála po cestě má své jméno, takže zde můžete najít Králíka&medvěda (králík je v tom vážně vidět, jen medvěda jsme teda rozpoznat nedokázali), Velkého indiánského náčelníka, Krále na trůně, Brighamovu hrobku, Tři sestry a například Východní a Západní palčák.
Navečer máme zarezervovaná místo v Grand Canyonu, takže vyrážíme na cestu a doufáme v levnejší benzín. Cestou překračujeme s naší Fordkou přesně 10 000 mil a tachometr se nám přetáčí zase na nulu.
Zakempováváme v bohužel docela drahém (a jediném) kempu kousek od parku. Alespoň cenu vynahrajuje internet, neplacené sprchy a bazén. Kemp se brzy úplně zaplňuje, takže jsme rádi, že jsem přijeli včas. Při vaření večere nás zastihne liják, ale během 10 minut (co už jsem zmoklí) je po všem.
Bohužel nám po západu nevychází ani východ slunce nad Monument Valley, jelikož jsou stále mraky. Zůstáváme tedy v kempu a doufáme, že slunce ještě vykoukne. Kolem půl 11 konečně vysvitne slunce, takže jedeme na druhé kolo focení, tentokráté s lepším světlem. Celá krajina za slunce vypadá několikanásobně krásnější. Téměř každá skála po cestě má své jméno, takže zde můžete najít Králíka&medvěda (králík je v tom vážně vidět, jen medvěda jsme teda rozpoznat nedokázali), Velkého indiánského náčelníka, Krále na trůně, Brighamovu hrobku, Tři sestry a například Východní a Západní palčák.
Navečer máme zarezervovaná místo v Grand Canyonu, takže vyrážíme na cestu a doufáme v levnejší benzín. Cestou překračujeme s naší Fordkou přesně 10 000 mil a tachometr se nám přetáčí zase na nulu.
12. - 13. 8. 2009 Mesa Verde NP (Colorado)
Po příjezdu do kempu přímo v národním parku jsme mile překvapeni. Mají i k večeru volno, dokonce sprchy (a hlavně neplacené) a cena je také dobrá ($21 pro všechny). Ještě večer kupujeme na druhý den jednu ze tří možných prohlídek ($3 na osobu). Vybíráme si prohlídku Cliff Palace. Jedná se o pozůstatky zmizelé civilizace Anasaziů, kteří si stavěli obydlí v kaňonu pod převisem. Bylo to z důvodu, že v oblasti žilo hodně obyvatel a začali mít málo místa k lovu a bydlení. Obyvatelé si toto „město ve skále“ začali stavět kolem roku 1200. Celé město jim trvalo postavit asi 90 let. Zhruba od roku 1300 (tedy 10 let od dostavby) bylo toto město opuštěné. Obyvatelé si město ve skále stavěli z důvodu, že přímo ze skály vytékal pramen vody, a další jiný zdroj byl 6 mil daleko. Měli přístřeší a byli chráněni před nebezpečím. Bohužel po několika letech sucha byli nuceni oblast opustit. Civilizace nebyla na moc vysoké úrovni. Nedělali si zásoby vody na období sucha (měli ji jen v malých nádobách) a jelikož byli stále na stejném místě, nenechali odpočinout zem a když pěstovali celý rok na stejné části země, došlo k tomu, že zem přestala být úrodná a zvěr také vymizela (to už i Aboriginci v Austálii věděli, že se musí každý čtvrt rok stěhovat, aby se země mohla obnovit). Tudíž neměli dost potravy, a tak museli území opustit. Co bylo dále zajímavé, ženy se dožívali zhruba 25-30 let a muži 35-40. Není divu, jelikož ženy měli děti prý už od 13 let a jen málo dětí přezilo 5. rok života. Takže pokud bychom to brali na náš věk, Ivetě už by moc času nezbývalo a z kluků by byli stařešiny. Prohlídka městečka byla zajímavá, jen škoda, že člověk nemohl obydlí sám prolézat. I když je fakt, že kdyby ji denně prolézalo tisíce návštěvníků, moc dlouho by se město nedochovalo.
Z prohlídky jsme zamířili přímo do muzea (vstup zdarma), kde jsme měli možnost seznámit se blíže se životem a uměním „zmizelé“ civilizace (dělání nádob, ošatek, koberců a nástrojů, které používali).
Z Mesa Verde naše cesta vedla přes místo zvané Four Corners, kde se nachází hranice 4 států (Arizony, Nového Mexika, Utahu a Colorada). Dorážíme k místu, ale zjištujeme, že abychom se dostali ke slibovanému monumentu, je nutné zaplatit vstup ($3 za osobu). Přijde nám zvláštní, že bychom měli platit za „hranici“, takže otáčíme auto a pokračujeme dál v cestě.
Z prohlídky jsme zamířili přímo do muzea (vstup zdarma), kde jsme měli možnost seznámit se blíže se životem a uměním „zmizelé“ civilizace (dělání nádob, ošatek, koberců a nástrojů, které používali).
Z Mesa Verde naše cesta vedla přes místo zvané Four Corners, kde se nachází hranice 4 států (Arizony, Nového Mexika, Utahu a Colorada). Dorážíme k místu, ale zjištujeme, že abychom se dostali ke slibovanému monumentu, je nutné zaplatit vstup ($3 za osobu). Přijde nám zvláštní, že bychom měli platit za „hranici“, takže otáčíme auto a pokračujeme dál v cestě.
10. – 12. 8. 2009 Arches a Canyonlands NP , Dead Horse Point (Utah)
Odpoledne přijíždíme do Moabu, který je výchozím místem pro další 2 národní parky. Zakempováváme ve měste v kempu, který má opět bazén (i vyhřívanou část). Je hrozné vedro, stínu moc nenacházíme a na chození po skalách to rozhodně není, tak trávíme odpoledne u bazénu. Po svlažení jedeme do města, jelikož jsme našli pár letáků s možností raftingu a dokonce jednu půjčovnu raftů. Společnost nacházíme okamžitě a zamlouváme na druhý den půjčení raftu pro 4 ($70). Cena se nám zdá být výhodná, ale problém je v tom, že půjčovna nezařizuje i dopravu raftu k řece a zpět. Kontaktuje tedy jinou společnost a říká, že cena za odvoz by měla být v rozmezí $70 – 100. To je pro nás pořád výhodnější, než kdybychom si zaplatili raft s průvodcem.
Je už po páté večer (tedy zase vhodný čas pro fotografování), takže vyrážíme do Arches NP. Dostáváme noviny o různých zajímavostech parku a i místa, které jsou dobře viditělná večer a které ráno. Objíždíme tedy večerní seznam. Máme asi hodinu do západu, když dojíždíme k parkovišti, od kterého se dá jít k nejslavnějšímu a nejvíce fotografovanému oblouku – Delicate Arch. Trasa by měla být asi 3 míle dlouhá (tam i zpět), ale cesta tam je témeř stále do kopce. Je stále strašné vedro, ale nasazujeme rychlé tempo, abychom západ stihli. Cesta se zdá být nekonečná, ale něco po půl hodině jsme na místě. Arch stíháme ještě celý v záři slunce. Za necelou půl hodinu je po západu. Adam tvrdí, že když už jsme šli takovou dálku, počkáme na hvězdy. Nápad by to byl fajn, jenže bohužel nikdo s nočním výletem nepočítal, takže nemáme žádné baterky na cestu zpět. Zhruba za hodinu vychází první hvězdy a lidí u archu už moc není. Jelikož už je jasné, že za světla se na parkoviště stejně nedostaneme, zůstáváme až do úplné tmy. Hvězdy nad Archem svítí jasně a je vidět i mléčná dráha. Bohužel jediné souhvězdí, které poznáváme je Vůz. Vážně krása. U Archu s námi je ještě jeden pár, který si vaří večeři a má obrovskou lampu. Takže spoléháme na to, že se kdyžtak k nim přidáme při cestě zpět. Anton mezitím nachází v batohu malou baterku (s jednou LEDkou), která se dává na klíče. Je pravda, že toho moc neosvětluje, ale kameny a díry v zemi se s ní rozpoznat dají. Vyrážíme tedy na cestu zpět sami. Anton hledá cestu a případné nerovnosti. Cesta je značena panáčky postavenými z kamenů. Po chvíli potkáváme další pár, který je terpve na cestě k Archu a docela závidíme čelovky, co svítí několikanásobně lépe. Ale alespoň víme, že jsme na správné cestě. Pouze na chvíli, jelikož zanedlouho se nám ztrácí nejen paňáčci, ale i cesta a končíme v roští. Podle Adamova úsudku jsme šli moc do leva, takže jdeme skrz roští do prava s tím, že snad brzy na cestu narazíme. A vážně, popojdeme asi dva metry a jsme zpět na cestě. Po chvíli máme to nejhorší (cestu, která vede jen přes uhlazené skály) za sebou a narážíme na krásnou vyšlapanou cestičku, která nás dovede až k parkovišti.
Druhý den ráno vyrážíme na raft. Abychom nemuseli balit stany, kupujeme v kempu ještě jednu noc. Po minulé zkušennosti volíme opět jen půl denní výlet (raft sice máme zaplacen na celý den, ale je nutné předem domluvit čas a místo vyzvednutí). A vyrážíme na řeku Colorado. Normálně je obtížnost vody v místě, kudy máme plout, na stupni 2-3, ale jelikož je málo vody, je nyní obtížnost jen 1-2, tedy nejmenší. Auto nás vyveze asi 14 mil nahoru za město a můžeme vyrazit. Dostáváme mapku s intrukcemi ohledně peřejí a sjízdnosti řeky. Chvíli před námi vyrazili akorát lidé z půl denního výletu s instruktorem, tak je z povzdálí sledujeme. Řeka je dosti klidná, ale i to více si užíváme okolní krajinu, která je opravdu nádherná. Modrá obloha, krásné skály. Koupili jsme si foťák do vody, takže Adam vyskakuje z raftu a fotí ostatní. Po chvíli sjíždíme první peřeje, ale s raftem to pomalu ani nepohne. Opět nastává klidná voda a období focení. Anton fotí Ivetiným fotákem a Honza sedí na kraji. Tato příležitost nedá Adamovi a pádlem šťouchne do Honzi, který končí ve vodě. Když už je ve vodě, dostává do ruky také foťák:-). Voda sice není moc průzračná, ale je osvěžující. Přijíždíme k dalším peřejím a z lodi vidíme, že lidi z raftu s průvodcem skáčou do vody a nechají se provést peřejemi. Adam s Ivetou si takovou příležitost nenechávají ujít a také vyskakují z raftu. Lehnou si na záda směrem proti produ a nechají se unášet peřejemi. Kluci mezitím bojují s peřejemi na raftu, kdy je proud zanáší ke břehu. Asi po 2 a půl hodinách přijíždíme na smluvené místo vyzvednutí. Bohužel je to o hodinu a půl dříve, než pro nás má přijet auto. Sledujeme tedy chvíli jiné rafty, které odtud vyrážejí na odpolední dobrodružství. Po tom, co odjedou jdeme hledat nějaký stín. Stromů tu moc není, takže se musíme smířit s malým stínem dál od řeky. Děláme oběd, chodíme polévat raft, aby nepraskl vedrem. Honza se totiž na celý den stal majitelem raftu a složil depozitum ve výši $1500. Pokud by se s raftem cokoliv stalo, zálohu si nechají, takže se o raft malinko bál a celou cestu ho smáčel. Chvíli po tom, co doobědváme už doráží náš odvoz. Raft se s tím předchozím rozhodně nedá srovnávat, protože to byl spíš jen výlet na loďce, ale i tak se nám moc líbil.
Po raftu vyrážíme do Dead Horsepoint State Park. Je to malý park, kterým protéká řeka Colorado a vytvořil se zde kaňon ve tvaru podkovy. Název oblast získala kvůli tomu, že kaňonem teče voda, ale koně se k ní nemohli nikudy dostat, tak když se chtěli napít, skákali do propasti. Zjišťujeme, že do tohoto parku nejspíš neplatí náš roční pas. V budce zrovna nikdo není, tak projíždíme bez placení ($5 za auto:-)). Park je opravdu malý, takže zkoukneme pár vyhlídek a vyjíždíme z parku. Při cestě zpět zajíždímě opět do Arches NP a doprohlížíme to, co jsme nestihli den předtím. Zastavujeme u známých Windows (nám to spíše tedy připomíná oči s nosem, ale budiž:-)), Courthouse Towers a Skyline Arch, u kterého pozorujeme západ slunce. Dnes už na hvězdy nečekáme, takže razíme do kempu.
Ráno opět vstáváme na východ slunce a jedeme zpět do Arches NP a konečně si můžeme prohlédnout i druhou stranu cesty, která navečer kvůli slunci nebyla vůbec vidět. Východ trávíme, stejně jako západ, u Delicate Arch. Východ slunce ale pozorujeme pouze z vyhlídky (doporučeno), ale jsme malinko zklamáni, jelikož Arch je odtud hrozně malý a nebýt přeminulý večer přímo u něj, skoro bychom jej přehlédli. Jelikož jsme na vyhlídce na Arch ráno sami, nebude to nejspíše nejlepší místo, na kterém se dá v parku pozorovat východ slunce. Dále jedeme k dalšímu známemu oblouku – Landskape Arch, ke kterému vede asi 1,5 mil dlouhá procházka. Arch ale vypadá, že již dlouho obloukem nebude.
Při cestě na raft nám řidič doporučil oblast kousek za městem, kde se nachází tzv. Red Canyon. Je to to místo, kde je focená reklama na Malboro a kde se natáčí filmy s Johnem Wainem.
Archů již bylo dost, a tak vyrážíme do Canyonlands NP. Volíme cestu (Shafer Road), která je nezpevněná a vede přímo kolem Dead Horsepoint. Prý by cesta měla být o něco horší, ale máme náhon na 4 kola a podvozek je také docela vysoko, tak by to mohla Fordka bez újmy zvládnout. Zprvu je cesta bez problémů, celkem po rovině a občas sice písek, ale jede se dobře. Projíždíme kolem obrovských bazénů, které jsme viděli již včera z dálky a nejspíše to jsou nejspíše odsolovací nádrže, ale kde (uprostřed USA) berou slanou vodu, to je nám záhadou. Cesta se pomalu začíná zhoršovat, takže občas jsou uprostřed cesty obrovské kameny nebo díry. Přeci jen Hummer by na to byl asi lepší. Ještě ale nevíme, co nás čeká. Výhled se sice krásný, ale Honza z mapy vyčetl, že poslední část cesty by měla být dost klikatá. Jelikož jsme zhruba v polovině kaňonu, tušíme, že cesta povede nahoru a bojíme se, že asi docela strmě. Bohužel se nemýlíme. Cesta je široká tak na jedno auto a vede klikatě nahoru. Zhruba v polovině stoupání už výhled přestává být pěkný. V každé zatáčce pro jistotu troubíme, ale první auto v protisměru potkáváme až úplně na vrcholu a na naštěstí už na rovince. Konečně, celí vyčerpaní, dorážíme do Canyonlands NP. Zajíždíme k vyhlídce na cestu, kterou jsme jeli a jsme rádi, že už to máme za sebou. Začíná být zamračeno a jelikož jsme všichni vyčerpáni cestou, rozhodneme se, že park není až tak zajímavý, a jedeme se posilnit zpět do Moabu. Po obědo-večeři řešíme co dál. Adam, jelikož celý den řídil, je již unavený a do Mesa Verde (původně náš cíl) už řídit nechce. Ostatní jsou na tom s únavou bohužel dost podobně, takže se nikomu také nechce sedat za volant. Iveta posilněna hamburgerem z Burger Kingu a Coca Colou nakonec za volant usedá, takže ještě před setměním dorážíme do Mesa Verde.
Je už po páté večer (tedy zase vhodný čas pro fotografování), takže vyrážíme do Arches NP. Dostáváme noviny o různých zajímavostech parku a i místa, které jsou dobře viditělná večer a které ráno. Objíždíme tedy večerní seznam. Máme asi hodinu do západu, když dojíždíme k parkovišti, od kterého se dá jít k nejslavnějšímu a nejvíce fotografovanému oblouku – Delicate Arch. Trasa by měla být asi 3 míle dlouhá (tam i zpět), ale cesta tam je témeř stále do kopce. Je stále strašné vedro, ale nasazujeme rychlé tempo, abychom západ stihli. Cesta se zdá být nekonečná, ale něco po půl hodině jsme na místě. Arch stíháme ještě celý v záři slunce. Za necelou půl hodinu je po západu. Adam tvrdí, že když už jsme šli takovou dálku, počkáme na hvězdy. Nápad by to byl fajn, jenže bohužel nikdo s nočním výletem nepočítal, takže nemáme žádné baterky na cestu zpět. Zhruba za hodinu vychází první hvězdy a lidí u archu už moc není. Jelikož už je jasné, že za světla se na parkoviště stejně nedostaneme, zůstáváme až do úplné tmy. Hvězdy nad Archem svítí jasně a je vidět i mléčná dráha. Bohužel jediné souhvězdí, které poznáváme je Vůz. Vážně krása. U Archu s námi je ještě jeden pár, který si vaří večeři a má obrovskou lampu. Takže spoléháme na to, že se kdyžtak k nim přidáme při cestě zpět. Anton mezitím nachází v batohu malou baterku (s jednou LEDkou), která se dává na klíče. Je pravda, že toho moc neosvětluje, ale kameny a díry v zemi se s ní rozpoznat dají. Vyrážíme tedy na cestu zpět sami. Anton hledá cestu a případné nerovnosti. Cesta je značena panáčky postavenými z kamenů. Po chvíli potkáváme další pár, který je terpve na cestě k Archu a docela závidíme čelovky, co svítí několikanásobně lépe. Ale alespoň víme, že jsme na správné cestě. Pouze na chvíli, jelikož zanedlouho se nám ztrácí nejen paňáčci, ale i cesta a končíme v roští. Podle Adamova úsudku jsme šli moc do leva, takže jdeme skrz roští do prava s tím, že snad brzy na cestu narazíme. A vážně, popojdeme asi dva metry a jsme zpět na cestě. Po chvíli máme to nejhorší (cestu, která vede jen přes uhlazené skály) za sebou a narážíme na krásnou vyšlapanou cestičku, která nás dovede až k parkovišti.
Druhý den ráno vyrážíme na raft. Abychom nemuseli balit stany, kupujeme v kempu ještě jednu noc. Po minulé zkušennosti volíme opět jen půl denní výlet (raft sice máme zaplacen na celý den, ale je nutné předem domluvit čas a místo vyzvednutí). A vyrážíme na řeku Colorado. Normálně je obtížnost vody v místě, kudy máme plout, na stupni 2-3, ale jelikož je málo vody, je nyní obtížnost jen 1-2, tedy nejmenší. Auto nás vyveze asi 14 mil nahoru za město a můžeme vyrazit. Dostáváme mapku s intrukcemi ohledně peřejí a sjízdnosti řeky. Chvíli před námi vyrazili akorát lidé z půl denního výletu s instruktorem, tak je z povzdálí sledujeme. Řeka je dosti klidná, ale i to více si užíváme okolní krajinu, která je opravdu nádherná. Modrá obloha, krásné skály. Koupili jsme si foťák do vody, takže Adam vyskakuje z raftu a fotí ostatní. Po chvíli sjíždíme první peřeje, ale s raftem to pomalu ani nepohne. Opět nastává klidná voda a období focení. Anton fotí Ivetiným fotákem a Honza sedí na kraji. Tato příležitost nedá Adamovi a pádlem šťouchne do Honzi, který končí ve vodě. Když už je ve vodě, dostává do ruky také foťák:-). Voda sice není moc průzračná, ale je osvěžující. Přijíždíme k dalším peřejím a z lodi vidíme, že lidi z raftu s průvodcem skáčou do vody a nechají se provést peřejemi. Adam s Ivetou si takovou příležitost nenechávají ujít a také vyskakují z raftu. Lehnou si na záda směrem proti produ a nechají se unášet peřejemi. Kluci mezitím bojují s peřejemi na raftu, kdy je proud zanáší ke břehu. Asi po 2 a půl hodinách přijíždíme na smluvené místo vyzvednutí. Bohužel je to o hodinu a půl dříve, než pro nás má přijet auto. Sledujeme tedy chvíli jiné rafty, které odtud vyrážejí na odpolední dobrodružství. Po tom, co odjedou jdeme hledat nějaký stín. Stromů tu moc není, takže se musíme smířit s malým stínem dál od řeky. Děláme oběd, chodíme polévat raft, aby nepraskl vedrem. Honza se totiž na celý den stal majitelem raftu a složil depozitum ve výši $1500. Pokud by se s raftem cokoliv stalo, zálohu si nechají, takže se o raft malinko bál a celou cestu ho smáčel. Chvíli po tom, co doobědváme už doráží náš odvoz. Raft se s tím předchozím rozhodně nedá srovnávat, protože to byl spíš jen výlet na loďce, ale i tak se nám moc líbil.
Po raftu vyrážíme do Dead Horsepoint State Park. Je to malý park, kterým protéká řeka Colorado a vytvořil se zde kaňon ve tvaru podkovy. Název oblast získala kvůli tomu, že kaňonem teče voda, ale koně se k ní nemohli nikudy dostat, tak když se chtěli napít, skákali do propasti. Zjišťujeme, že do tohoto parku nejspíš neplatí náš roční pas. V budce zrovna nikdo není, tak projíždíme bez placení ($5 za auto:-)). Park je opravdu malý, takže zkoukneme pár vyhlídek a vyjíždíme z parku. Při cestě zpět zajíždímě opět do Arches NP a doprohlížíme to, co jsme nestihli den předtím. Zastavujeme u známých Windows (nám to spíše tedy připomíná oči s nosem, ale budiž:-)), Courthouse Towers a Skyline Arch, u kterého pozorujeme západ slunce. Dnes už na hvězdy nečekáme, takže razíme do kempu.
Ráno opět vstáváme na východ slunce a jedeme zpět do Arches NP a konečně si můžeme prohlédnout i druhou stranu cesty, která navečer kvůli slunci nebyla vůbec vidět. Východ trávíme, stejně jako západ, u Delicate Arch. Východ slunce ale pozorujeme pouze z vyhlídky (doporučeno), ale jsme malinko zklamáni, jelikož Arch je odtud hrozně malý a nebýt přeminulý večer přímo u něj, skoro bychom jej přehlédli. Jelikož jsme na vyhlídce na Arch ráno sami, nebude to nejspíše nejlepší místo, na kterém se dá v parku pozorovat východ slunce. Dále jedeme k dalšímu známemu oblouku – Landskape Arch, ke kterému vede asi 1,5 mil dlouhá procházka. Arch ale vypadá, že již dlouho obloukem nebude.
Při cestě na raft nám řidič doporučil oblast kousek za městem, kde se nachází tzv. Red Canyon. Je to to místo, kde je focená reklama na Malboro a kde se natáčí filmy s Johnem Wainem.
Archů již bylo dost, a tak vyrážíme do Canyonlands NP. Volíme cestu (Shafer Road), která je nezpevněná a vede přímo kolem Dead Horsepoint. Prý by cesta měla být o něco horší, ale máme náhon na 4 kola a podvozek je také docela vysoko, tak by to mohla Fordka bez újmy zvládnout. Zprvu je cesta bez problémů, celkem po rovině a občas sice písek, ale jede se dobře. Projíždíme kolem obrovských bazénů, které jsme viděli již včera z dálky a nejspíše to jsou nejspíše odsolovací nádrže, ale kde (uprostřed USA) berou slanou vodu, to je nám záhadou. Cesta se pomalu začíná zhoršovat, takže občas jsou uprostřed cesty obrovské kameny nebo díry. Přeci jen Hummer by na to byl asi lepší. Ještě ale nevíme, co nás čeká. Výhled se sice krásný, ale Honza z mapy vyčetl, že poslední část cesty by měla být dost klikatá. Jelikož jsme zhruba v polovině kaňonu, tušíme, že cesta povede nahoru a bojíme se, že asi docela strmě. Bohužel se nemýlíme. Cesta je široká tak na jedno auto a vede klikatě nahoru. Zhruba v polovině stoupání už výhled přestává být pěkný. V každé zatáčce pro jistotu troubíme, ale první auto v protisměru potkáváme až úplně na vrcholu a na naštěstí už na rovince. Konečně, celí vyčerpaní, dorážíme do Canyonlands NP. Zajíždíme k vyhlídce na cestu, kterou jsme jeli a jsme rádi, že už to máme za sebou. Začíná být zamračeno a jelikož jsme všichni vyčerpáni cestou, rozhodneme se, že park není až tak zajímavý, a jedeme se posilnit zpět do Moabu. Po obědo-večeři řešíme co dál. Adam, jelikož celý den řídil, je již unavený a do Mesa Verde (původně náš cíl) už řídit nechce. Ostatní jsou na tom s únavou bohužel dost podobně, takže se nikomu také nechce sedat za volant. Iveta posilněna hamburgerem z Burger Kingu a Coca Colou nakonec za volant usedá, takže ještě před setměním dorážíme do Mesa Verde.
17. 8. 2009
9. - 10. 8. 2009 - Grand Staircase–Escalante National Monument, Capitol Reef NP (Utah)
Cestou k dalšímu parku Iveta našla, že by jedna odbočka měla vést k útvarům, které vypadají jako hříbci a nacházejí se v Grand Straicase-Escalante National Monumentu. Jelikož máme čas, zkoušíme toho místo najít. Podle novin by mělo být vzdáleno asi 12 mil po nezpevněné silnici. Bohužel cesta je nejen nezpevněná, ale plná hrbolů a obrovských kamenů. Už bychom měli být skoro na místě, ale vidíme jen planinu. A Fordka začíná být dost vyklepaná (a my také). Narážíme na odbočku k Devils Garden a vážně na útvary podobné hříbkům narážíme (i když na fotce v letáku to vypadá trochu jinak). Zkoušíme na útvary vylézt, ale jsou dosti kluzké a focení jde nesnadno, abychom se udrželi na hříbku a byli nám vidět nohy. Někteří to vyřešili po svém (Honzova póza:-) – fotky v albu Bryce Canyon). Cesta by měla pokračovat až k Hole In The Rock (díra ve skále), ale při představě jízdy 100 mil (tam a zpět) po této cestě, nám díra nepřijde zase tak zajímavá a razíme zpět na asfalt.
Ráno dorážíme do Capital Reef National Park, který doporučují v průvodci Lonely Planet jako další zastávku v okruhu srkz parky. Malinko nás zařází, že celý jeden (ze dvou) ostavec popisu parku v průvodci píše o možnosti sběru ovoce. Kousek od vstupu od parku jsou informace, kde získáváme mapu parku. Podle popisu je jedna (z hruba 2 zajímavých útvarů) přímo naproti informacím a další asi 35 mil po (opět) nezpevněné cestě. Rozhodneme se jet tedy jen kousek cesty parkem (ale opravdu nic zajímavého, kromě skal, které nejsou o nic zajímavější než ty, co už jsme viděli v jiných parcích) k městečku Fruita, kde by měl být slíbený sběr ovoce. Když dorážíme, je zavřeno (I když nevypadá, že bylo v nedávné době otevřeno. Není divu, jelikož stromy už zejí prázdnotou). Cestou ještě narážíme na pár odboček,ale po prvních dvou, kdy vždy cesta končí před obyčejnou skálou, již dál jen projíždíme skrz park po našem směru cesty.
Ráno dorážíme do Capital Reef National Park, který doporučují v průvodci Lonely Planet jako další zastávku v okruhu srkz parky. Malinko nás zařází, že celý jeden (ze dvou) ostavec popisu parku v průvodci píše o možnosti sběru ovoce. Kousek od vstupu od parku jsou informace, kde získáváme mapu parku. Podle popisu je jedna (z hruba 2 zajímavých útvarů) přímo naproti informacím a další asi 35 mil po (opět) nezpevněné cestě. Rozhodneme se jet tedy jen kousek cesty parkem (ale opravdu nic zajímavého, kromě skal, které nejsou o nic zajímavější než ty, co už jsme viděli v jiných parcích) k městečku Fruita, kde by měl být slíbený sběr ovoce. Když dorážíme, je zavřeno (I když nevypadá, že bylo v nedávné době otevřeno. Není divu, jelikož stromy už zejí prázdnotou). Cestou ještě narážíme na pár odboček,ale po prvních dvou, kdy vždy cesta končí před obyčejnou skálou, již dál jen projíždíme skrz park po našem směru cesty.
8. – 9. 8. 2009 Bryce Canyon National Park (Utah)
Odpoledne dorážíme do Bryce Canyon National Park (vstup $25, platí roční pas). Jsme mile překvapeni, že většina kempů má volno. Zakempováváme tedy v kempu asi 3 míle před parkem, který má sprchy, wifi, vyhřívaný i studený bazén a hlavně pračky, které už docela potřebujeme.
Před západem slunce vyrážíme do parku, který je známý díky tzv. Hoodoos. Jedná se o zvětralý kaňon, ve kterém jako tisíce vojáků stojí skoro stejné kusy skalních sloupů. Pohlednice nelhali a pohled do udolí je opravdu nádherný. Po západu ještě objíždíme pár vyhlídek, abychom zjistili, která bude nejlepší na východ slunce a odjíždíme zpět do kempu, kde ještě využíváme vyhřívaného bazénu. Bohužel 40 °C jako Miette Hot Springs nemá, ale i tak je to příjemné. Adam s Ivetou po bazénu vyrážejí fotit hvězdy, které jsou nad kaňonem nádherně vidět.
Ráno se probouzíme ho zimy a rychle balíme stany, abychom stihli východ slunce. Noc byla opravdu chladná, a tak z Honzových plavek, které si nechal sušit na stanu, je kus ledu. Na východ slunce jsme zvolili Bryce Point a přicházíme (snad poprvé) právě včas na akci. Slunce asi po 3 minutách začíná nádherně osvětlovat údolí. Za ranního světla objíždíme znovu všechny vyhlídky. Veverky jsou tu opravdu ochočené, a tak když si Iveta klekne s foťákem, aby je lépe vyfotila, běží k objektivu a myslí si, že dostanou něco dobrého. Ještě než začne pořádně pálit sluníčko, vyrážíme na 3 míle dlouhou procházku, která začíná nahoře na hraně kaňonu (rim), vede dolů do údolí a končí na protějším rimu (klesání a následné stoupání asi 177 metrů). Cesta dolů je nádherná, takže skoro za každou zastávkou fotíme. V údolí máme na výběr dvě cesty, volíme tu delší a doufáme, že stoupání nahoru tedy nebude tak prudké. Procházíme skrz skály už je před námi jen cesta nahoru, která je bohužel dost klikatá a strmá, ale zato člověk alespoň vidí, kam až se musí doškrábat. Cestu jsme zvládli rychleji, než jsme předpokládali, takže ještě jednou zajíždíme na Inspiration Point, který ráno nebyl celý osvětlený a vyrážíme do dalšího parku.
Před západem slunce vyrážíme do parku, který je známý díky tzv. Hoodoos. Jedná se o zvětralý kaňon, ve kterém jako tisíce vojáků stojí skoro stejné kusy skalních sloupů. Pohlednice nelhali a pohled do udolí je opravdu nádherný. Po západu ještě objíždíme pár vyhlídek, abychom zjistili, která bude nejlepší na východ slunce a odjíždíme zpět do kempu, kde ještě využíváme vyhřívaného bazénu. Bohužel 40 °C jako Miette Hot Springs nemá, ale i tak je to příjemné. Adam s Ivetou po bazénu vyrážejí fotit hvězdy, které jsou nad kaňonem nádherně vidět.
Ráno se probouzíme ho zimy a rychle balíme stany, abychom stihli východ slunce. Noc byla opravdu chladná, a tak z Honzových plavek, které si nechal sušit na stanu, je kus ledu. Na východ slunce jsme zvolili Bryce Point a přicházíme (snad poprvé) právě včas na akci. Slunce asi po 3 minutách začíná nádherně osvětlovat údolí. Za ranního světla objíždíme znovu všechny vyhlídky. Veverky jsou tu opravdu ochočené, a tak když si Iveta klekne s foťákem, aby je lépe vyfotila, běží k objektivu a myslí si, že dostanou něco dobrého. Ještě než začne pořádně pálit sluníčko, vyrážíme na 3 míle dlouhou procházku, která začíná nahoře na hraně kaňonu (rim), vede dolů do údolí a končí na protějším rimu (klesání a následné stoupání asi 177 metrů). Cesta dolů je nádherná, takže skoro za každou zastávkou fotíme. V údolí máme na výběr dvě cesty, volíme tu delší a doufáme, že stoupání nahoru tedy nebude tak prudké. Procházíme skrz skály už je před námi jen cesta nahoru, která je bohužel dost klikatá a strmá, ale zato člověk alespoň vidí, kam až se musí doškrábat. Cestu jsme zvládli rychleji, než jsme předpokládali, takže ještě jednou zajíždíme na Inspiration Point, který ráno nebyl celý osvětlený a vyrážíme do dalšího parku.
7. – 8. 2009 Zion NP (Utah)
Ze Salt Lake City si to míříme do národního parku Zion (vstup $25 za auto, platí roční pas), kde začíná naše cesta skrz národní parky USA. Nemáme rezervaci na kemp, tak už zhruba 50 mílí před NP hledáme, kde bychom složili hlavu. Bohužel místa na stany nikde moc nemají a na RV místa nás nechtějí pustit. Zkoušíme tedy kemp přímo před parkem, ale ten i ty přímo v parku mají bohužel již plno. V posledním kempu nám paní doporučila, že je jedno místo přímo u silnice na míli 24, kde se dá postavit stan, ale že tam není vůbec nic jiného než písek, ale nocování je zadarmo. Nic jiného nám nezbývá, tak vyrážíme hledat ono místo bez názvu. Kupodivu místo nacházíme napoprvé (i když jsme pani zprvu moc nevěřili, ale opravdu se to nedá přejet) a za chvíli se to tam auty jen hemží. Zkoušíme dojet na západ slunce do parku, ale bohužel pozdě. Jedeme tedy zpět do infocentra v parku, kde po tmě vaříme, ale je tu oproti kempu alespoň stůl, voda a toalety. Do kempu se dostáváme po půlnoci a za asi 5 hodin opět vstáváme (hádejte kvůli čemu:-)).
Zkoušíme vyjet na jedinou vyhlídku k parku, ke které se dá dojet vlastním autem. K vyhlídce vede asi 1 míli dlouhá cesta. Po chvíli jsme na místě, ale jediní, takže tušíme, že to asi nebude nejlepší místo na sledování východu. A také není. Je strašná zima a i když slunce zhruba po hodině čekání vyjde, nás ani skály před námi neosvětluje, jelikož mu brání skála za námi (také mohlo vyjít někde malinko vedle). Jedeme si uvařit snídani opět k infocentru a poté se vydáváme na výlet po parku. Přímo do hlavní části se nesmí jezdit v létě vlastními auty, proto na trase dlouhé zhruba 90 minut jezdí kyvadlová autobusová doprava. Vystupujeme na každé zastávce, kde je vždy nějaký kratší procházka k výhledu nebo skále, ale moc toho tam k vidění není. Jen skály:-). Vybíráme si jeden střednědlouhý asi 2,5 míle dlouhý trail Emerald Pool, kde by měla být 3 vysokohorská smaragdová jezírka a výhledy do údolí. Docházíme k prvnímu a tedy jezírko je opravdu malinké, a voda k němu stéká přes skálu drobnými vodopády. Druhé jezírko je snad ještě menší a třetí – nejvyšší – by se už dalo nazvat jezírkem, ale smaragdově průznačné opravdu není. Jdeme tedy zpět na autobus, prohlídneme ještě několik zastávek a hurá do auta. Jedeme skrz dlouhý tunel, který je prokopán ve skále a jen občas je okýnko, skrz které je vidět ven a chvíli po té vyjíždíme z parku.
Zkoušíme vyjet na jedinou vyhlídku k parku, ke které se dá dojet vlastním autem. K vyhlídce vede asi 1 míli dlouhá cesta. Po chvíli jsme na místě, ale jediní, takže tušíme, že to asi nebude nejlepší místo na sledování východu. A také není. Je strašná zima a i když slunce zhruba po hodině čekání vyjde, nás ani skály před námi neosvětluje, jelikož mu brání skála za námi (také mohlo vyjít někde malinko vedle). Jedeme si uvařit snídani opět k infocentru a poté se vydáváme na výlet po parku. Přímo do hlavní části se nesmí jezdit v létě vlastními auty, proto na trase dlouhé zhruba 90 minut jezdí kyvadlová autobusová doprava. Vystupujeme na každé zastávce, kde je vždy nějaký kratší procházka k výhledu nebo skále, ale moc toho tam k vidění není. Jen skály:-). Vybíráme si jeden střednědlouhý asi 2,5 míle dlouhý trail Emerald Pool, kde by měla být 3 vysokohorská smaragdová jezírka a výhledy do údolí. Docházíme k prvnímu a tedy jezírko je opravdu malinké, a voda k němu stéká přes skálu drobnými vodopády. Druhé jezírko je snad ještě menší a třetí – nejvyšší – by se už dalo nazvat jezírkem, ale smaragdově průznačné opravdu není. Jdeme tedy zpět na autobus, prohlídneme ještě několik zastávek a hurá do auta. Jedeme skrz dlouhý tunel, který je prokopán ve skále a jen občas je okýnko, skrz které je vidět ven a chvíli po té vyjíždíme z parku.
7. 8. 2009 - Salt Lake City
Ráno vyrážíme z kempu do centra Salt Lake City. Město je ústředím mormonské církve. Navštěvujeme Capitol a Temple Square. Dnes je 7.8.2009 a nejspíše i z tohoto důvodu, je náměstí i v pátek plné svatebčanů. Na náměstí se nachází tzv. Tabernacle (svatostánek), kde každou čtvrt hodinu trhají kus novin a upustí špendlík a tento zvuk je i bez mikrofonu slyšet až do zadních řad (cca 60 metrů).
14. 8. 2009
3. 8. - 6. 8. 2009 Yellowstone + Grand Teton National Park
Vstáváme brzy ráno, abychom stihli co nejdříve zajet do parku a zarezervovat nějaké místo v kempu. Všichni nastoupíme do auta a Adam se rozjíždí. Najednou se ozve strašná rána. Bohužel jsme si vůbec nevšimli nízkého pařezu přímo před autem. Vyskakujeme a zjišťujeme škody. Odnesl to levý bohužel přední blatník a maska světla. Zkoušíme zda světla svítí, blinkr bliká, ale vše je v pořádku. Ve smlouvě od půjčovny máme, že musíme škodu nahlásit do 24 hodin, tak hledáme nějakou telefonní budku (náš americký telefon bohužel nemá signál). Zkoušíme volat z budky v kempu, ale slečna na druhé straně nás prý špatně slyší. Jedeme do města a voláme až z jedné benzínky. Adam popisuje, že právě narazil do „pole“ [:poul:] (sloup). Slečna ale rozumí „bull“ (býk), a tak se, při představě ,že jsme srazili 200kg zvíře, malinko zděsí a ujišťuje se, že to opravdu všichni přežili. Vše se po chvíli vyjasní, a asi se diví, proč jí vůbec voláme. Tak jen zažertuje, jestli si myslíme, že by nás sloup mohl žalovat a nebo my jeho, a pokud si myslíme, že nepotřebujeme nové auto, že je to teda vše. Raději se ujišťujeme, ale díky pojištění nebudeme platit žádnou spoluúčast. Takže naše Fordka s námi ujela 8000 mil bez nehody a málem skončí díky pařezu. Kluci se jen pro jistotu pouštějí do samoopravy a přes prasknuté plexisklo nalepují izolepou fólii do pořadačů.
S „opravenou“ Fordkou vyrážíme k západnímu vchodu Yellowstonského národního parku. Dorážíme kolem druhé a hledáme ubytování na večer. Bohužel zjišťujeme, že kempy přímo v parku jsou již obsazené. Většina kempů je na bázi, kdo dříve přijde, ten spí a dle seznamu se dozvídáme, že ty nejlepší (dle polohy) bývají obsazeny už v 7 ráno. Zkoušíme alespoň bezplatně telefonicky rezervovat nějaké kempy na další dva dny. Máme štěstí a dostáváme téměř poslední dvě místa. Místo v prvním kempu má být prý nějaké menší, ale snad se vejdeme. Jedeme tedy zpět z parku, abychom našli kemp na dnešní noc. Nacházíme státní kemp ve městě, který sice nemá splachovací záchody, ale byl to nejbližší kemp od parku (37 mil do centra parku, kde jsou veškeré zajímavosti). Po postavení stanů vyrážíme opět do parku zjistit, co je tam zajímavého:).
Park je rozdělen do 5 částí, které spojuje cesta ve tvaru osmičky. První oblast je plná gejzírů a vulkanických jezer. Na tu jsme zvědavi nejvíce, protože v Méďovi Béďovi se o tom zapomněli zmínit. Při cestě nás zbrzdí auto, které zastaví na silnici (i přes zákaz) a fotí si orlí hnízdo. Po chvíli nás zaráží, že u silnice na krajnici stojí asi 20 aut. Také zaparkováváme a jdeme zjistit, co všechny tak zaujalo. Byla to šestičlenná bizoní rodinka, která se pásla u řeky jen pár metrů od našeho pozorovacího místa. U rangerů zjišťujeme časy, kdy mají gejzíry stříkat vodu a jejich intervaly. Zajíždíme ke gejzíru Great Fountain, ze kterého by měla každou chvíli prýštit voda celou hodinu až do výšky 22-60 metrů. Jelikož časy jsou pouze informativní, a některé se mohou mýlit o +/- 2 hodiny, doufáme, že se přímo na místě (nebo u rangerů) dozvíme něco přesnějšího. Bohužel, ale nevíme vůbec nic. Čekáme tedy asi hodinu, ale stále žádná voda a hlavně ani bublání či nějaký jiný náznak. Jdeme se projít alespoň ke krásně modro-oranžovému vulkanickému jezírku. Začíná se stmívat, tak vyrážíme na odpočívadlo v lese uvařit večeři, jelikož chcme zkusit štěstí u gejzíru Grand, který je největší v parku a voda z něho pryští do výšky miminálně 50 metrů. Bohužel předpokládaný čas výbuchu je stanoven až na 10 hodin večer. Cestou zastavujeme u nejvíce foceného gejzíru Old Faithfull, který má interval výbuchu každých 90 minut, takže přicházíme právě včas, abychom viděli náš první gejzír v akci. Je už trochu šero a zima, ale i tak je gejzír krásný. Opravdu už začíná být tma, tak doufáme, že gejzíry a cesta budou v noci nasvětlené. Ale mýlíme se. Za chvíli jsme na cestě za gejzírem Grand úplně sami, ve tmě, jen doprovázeni bubláním jezírek. Po půl hodině jsme konečně u cíle (alespoň si myslíme, protože není skoro nic vidět, takže ceduli s názvem jsme sice našli, ale už moc nevíme, odkud přesně máme gejzír očekávat). Po hodině bublání opět čekání vzdáváme (stějně bychom nic neviděli) a načicháni (a načichnuti) síry jedeme do kempu.
Druhý den ráno jsme se rozhodli jet znovu prozkoumávat oblast gejzírů. Nejdříve, ještě plni natěšeni, odbočujeme na menší silnici, která by měla vést nádhernou přírodou. Kousek za odbočkou jsem nuceni zastavit, jelikož přímo uprostřed silnice leží dva kojiti a nevypadají, že by se chtěli zvednout. Vystupujeme tedy z auta, ale než se stihneme i s foťákem přibližit, zvednou se a odcházejí pryč. Zastávky zakreslené na mapě při cestě tentokráté všechny řádně prozkoumáváme. Vetšina cest je zhruba 10-30 minutových a vede po dřevéné cestě kolem vulkanických průznačných nebo bahenních jezírek, potůčku a gejzírů. Po několikáté zastávce už pomalu přestáváme vnímat vůni síry a jen se kocháme. Dostáváme od rangerů novou předpověď ohledně gejzírů na dnešní den. Mají být hned chvíli po sobě. Nejdříve má jít gejzír se jménem Daisy, který má být asi míli daleko.
Adam zastavuje u bližšího gejzíru – Castle (a vážně vypadá jako zámek), že už dál nepůjde. Ostatní jdou zkusit štěstí, i když mají už jen pár minut, než by měl gejzír vypuknout. Bohužel docházíme pozdě. Evidentně nám štěstí nepřeje. Jdou tedy zpět a u Castle narazí na Adama, čekajícího na vodotrysk. Ten naštěstí po chvíli přichází a zhruba hodinu z něj prýští voda!:-) Vyrážíme, povzbuzeni úspěchem, k gejzíru Grand (ten, na který jsme čekali v noci a nedostavil se). Přícházíme asi hodinu před plánovaným výbuchem. Čekajících lidí je tu hodně, takže je nám jasné, že jsme nic nepropásli. Schovali jsme se pod stín (tedy náznak stínu) u jediného zakrslého stromku, který tam byl a doufali, že akce přijde co nejdříve. Anton vyčetl, že každých 20 minut má začít bublat a cákat malý gejzír a po něm až přijde Grand (ale nemusí). Po hodině čekání jsme si říkali, že už to snad každouch chvíli bude, po dvouch hodinách, že už musí přijít a po třech, že přeci těsně před koncem neodejdeme. Vedro bylo úmorné, ale pokaždé nás navnadil malý gejzírek. Až asi po třech a půl hodině čekání jsme byli odměněni. Gejzír pryštil opravdu vysoko a dlouho a byl nádherný. I když, mohl přijít dřív:-).
Gejzírů bylo pro dnešek dost, tak jsme se vydali do kempu, který jsme měli těsně před vzejdem do druhé části parku. Cesta k němu vedla podél jezera Yellowtone lake. Jezero bylo pěkné, ale ve srovnání s těmi kanadskými (kterými jsme byli nabaženi) nic moc:-). Kemp byl pěkný, jen bohužel bez sprch. Bylo možné zajet do kempu vzdáleného asi 4 míle, kde byla placená za $3,5 pro jednoho. Částka nám přišla dost, ale co se dalo dělat, když už jsme byli druhý den bez sprchy a celý den bylo vedro. Kemp u jezera měl velkou výhodu, že jsme to měli blízko na východ slunce. Byla hrozná zima a slunce bohužel vyšlo jinde, než jsme si mysleli, takže jsme ho měli schované za mrakem. Ale alespoň na chvíli se ukázalo a Adamovo umění můžete vidět na fotkách:-). Dalším ranním plánem byl lov zvěře, respektive lov fotek zvěře:-). Nejvíce zvěře se nachází ve třetí části parku. Měli jsme doporučená místa, kde by se měla zvěr zdržovat. Cesta byla malebná (jak všude píše průvodce Lonely Planet:-)), ale zvěře bylo pomálu a nebo hrozně daleko nebo zrovna proti slunci. Projeli jsme tedy do další části parku, kde se nacházejí Mammoth Hot Spring. Jedná se o kaskádovité bazénky, které byly bohužel většinou bez vody a na pohledech rozhodně vypadaly mnohem větší než ve skutečnosti jsou (Pamukkale v Turecku jsou rozhodně lepší!). Obešli jsme ještě pár vulkanických jezírek a dál na cestu. Projíždíme již poslední část parku, kde je kaňon. Zajíždíme k vodopádům, ale vysíleni sluníčkem se rozhodneme kaňon více neprozkoumávat a jedeme odpočívat do kempu.
Začíná se zatahovat a Adam s Ivetou mají stále rozbité karimatky (i po 2 opravách), rozhodnou se vydat k potoku, aby našli veškeré díry. Nacházíme malý potůček kousek u silnice, ale cesta k němu je dost trnitá. Adam vleze do ledového potůčku a začne s hledáním. Začíná poprchávat, ale boj s přírodními živly nevzdáváme. Nacházíme jednu díru a po dlouhém hledání i na Adamově karimatce. Honem označujeme místa propiskou a běžíme do auta. Při cestě nás zastihne slejvák a protivítr, který se nám snaží odfouknout karimatky. Přijíždíme po chvíli zpět do kempu a po dešti (krom louží) není ani památky.
Brzy vaříme večeři, protože chceme před západem slunce dojet opět za zvěří. Jíme a najednou je v kempu malý rozruch. Kousek od nás si to kráčí obrovský grizly. Schováváme raději jídlo do auta, abychom ho nelákali vůní, ale evidentně mu fazole nevoní a odkráčí si to pryč. Znovu vyrážíme zkusit štěstí u zvěře. Cestou auta staví u jelenů a srnek, ale těch už jsme viděli až až, takže razíme dál a zkoušíme doporučovanou odbočku k východnímu vchodu do parku (a tzv. Lamar Valley). A opravdu! Narážíme na obrovská stáda kousek větší či menší kousek od silnice. Můžeme je v klidu pozorovat, jelikož nás od nich rozděluje řeka, ale i tak se nevzdalujeme od auta. Zkoušíme jet ještě kousek dál a narázíme na shluk lidí, kteří mají všichni obrovské objektivy. Nic v okolí nevidíme, takže si myslíme, že je to skupinka, která má lekce fotografování (a parku je tato možnost, kdy vás odborník učí, jak správně fotit zvěř a krajinu a jak použít světlo), takže projíždíme dál. Cesta se začíná zalesňovat, takže otáčíme a razíme zpět do kempu. Opět narážíme na početnou skupinku, ale nyní vidíme, na co všichni čekají. V tráve jí bobule černý medvěd. Situaci sleduje i ranger, jelikož medvět je opravdu velice blízko.
Máme štěstí a zrovna, když dorazíme, rozhodne se přejít přes cestu kolem lidí. Vidíme, že má zraněnou tlapu. Ranger nám vypráví, že jsou mu tak tři roky a že už ho pár týdnů vídají na stejném místě. Nejspíše se bojí velkých grizly medvědů a do úkrytu ve stromě nemůže, takže se schovává v trávě. Ještě chvíli jej sledujeme a pak s porádnými zvýřecími úlovky jdeme spát.
Další den ráno vyrážíme z Yellowstonu do blízkého národního parku Grand Teton. Cestou zastavujeme u pár vyhlídek na jezera a hory, ale víc se nezdržujeme, abychom co nejdříve dorazili do Salt Lake City, odkud začne naše kolečko přes pouštní a kaňonové národní parky USA.
 |
| From USA: Yellowstone |
S „opravenou“ Fordkou vyrážíme k západnímu vchodu Yellowstonského národního parku. Dorážíme kolem druhé a hledáme ubytování na večer. Bohužel zjišťujeme, že kempy přímo v parku jsou již obsazené. Většina kempů je na bázi, kdo dříve přijde, ten spí a dle seznamu se dozvídáme, že ty nejlepší (dle polohy) bývají obsazeny už v 7 ráno. Zkoušíme alespoň bezplatně telefonicky rezervovat nějaké kempy na další dva dny. Máme štěstí a dostáváme téměř poslední dvě místa. Místo v prvním kempu má být prý nějaké menší, ale snad se vejdeme. Jedeme tedy zpět z parku, abychom našli kemp na dnešní noc. Nacházíme státní kemp ve městě, který sice nemá splachovací záchody, ale byl to nejbližší kemp od parku (37 mil do centra parku, kde jsou veškeré zajímavosti). Po postavení stanů vyrážíme opět do parku zjistit, co je tam zajímavého:).
Park je rozdělen do 5 částí, které spojuje cesta ve tvaru osmičky. První oblast je plná gejzírů a vulkanických jezer. Na tu jsme zvědavi nejvíce, protože v Méďovi Béďovi se o tom zapomněli zmínit. Při cestě nás zbrzdí auto, které zastaví na silnici (i přes zákaz) a fotí si orlí hnízdo. Po chvíli nás zaráží, že u silnice na krajnici stojí asi 20 aut. Také zaparkováváme a jdeme zjistit, co všechny tak zaujalo. Byla to šestičlenná bizoní rodinka, která se pásla u řeky jen pár metrů od našeho pozorovacího místa. U rangerů zjišťujeme časy, kdy mají gejzíry stříkat vodu a jejich intervaly. Zajíždíme ke gejzíru Great Fountain, ze kterého by měla každou chvíli prýštit voda celou hodinu až do výšky 22-60 metrů. Jelikož časy jsou pouze informativní, a některé se mohou mýlit o +/- 2 hodiny, doufáme, že se přímo na místě (nebo u rangerů) dozvíme něco přesnějšího. Bohužel, ale nevíme vůbec nic. Čekáme tedy asi hodinu, ale stále žádná voda a hlavně ani bublání či nějaký jiný náznak. Jdeme se projít alespoň ke krásně modro-oranžovému vulkanickému jezírku. Začíná se stmívat, tak vyrážíme na odpočívadlo v lese uvařit večeři, jelikož chcme zkusit štěstí u gejzíru Grand, který je největší v parku a voda z něho pryští do výšky miminálně 50 metrů. Bohužel předpokládaný čas výbuchu je stanoven až na 10 hodin večer. Cestou zastavujeme u nejvíce foceného gejzíru Old Faithfull, který má interval výbuchu každých 90 minut, takže přicházíme právě včas, abychom viděli náš první gejzír v akci. Je už trochu šero a zima, ale i tak je gejzír krásný. Opravdu už začíná být tma, tak doufáme, že gejzíry a cesta budou v noci nasvětlené. Ale mýlíme se. Za chvíli jsme na cestě za gejzírem Grand úplně sami, ve tmě, jen doprovázeni bubláním jezírek. Po půl hodině jsme konečně u cíle (alespoň si myslíme, protože není skoro nic vidět, takže ceduli s názvem jsme sice našli, ale už moc nevíme, odkud přesně máme gejzír očekávat). Po hodině bublání opět čekání vzdáváme (stějně bychom nic neviděli) a načicháni (a načichnuti) síry jedeme do kempu.
Druhý den ráno jsme se rozhodli jet znovu prozkoumávat oblast gejzírů. Nejdříve, ještě plni natěšeni, odbočujeme na menší silnici, která by měla vést nádhernou přírodou. Kousek za odbočkou jsem nuceni zastavit, jelikož přímo uprostřed silnice leží dva kojiti a nevypadají, že by se chtěli zvednout. Vystupujeme tedy z auta, ale než se stihneme i s foťákem přibližit, zvednou se a odcházejí pryč. Zastávky zakreslené na mapě při cestě tentokráté všechny řádně prozkoumáváme. Vetšina cest je zhruba 10-30 minutových a vede po dřevéné cestě kolem vulkanických průznačných nebo bahenních jezírek, potůčku a gejzírů. Po několikáté zastávce už pomalu přestáváme vnímat vůni síry a jen se kocháme. Dostáváme od rangerů novou předpověď ohledně gejzírů na dnešní den. Mají být hned chvíli po sobě. Nejdříve má jít gejzír se jménem Daisy, který má být asi míli daleko.
Adam zastavuje u bližšího gejzíru – Castle (a vážně vypadá jako zámek), že už dál nepůjde. Ostatní jdou zkusit štěstí, i když mají už jen pár minut, než by měl gejzír vypuknout. Bohužel docházíme pozdě. Evidentně nám štěstí nepřeje. Jdou tedy zpět a u Castle narazí na Adama, čekajícího na vodotrysk. Ten naštěstí po chvíli přichází a zhruba hodinu z něj prýští voda!:-) Vyrážíme, povzbuzeni úspěchem, k gejzíru Grand (ten, na který jsme čekali v noci a nedostavil se). Přícházíme asi hodinu před plánovaným výbuchem. Čekajících lidí je tu hodně, takže je nám jasné, že jsme nic nepropásli. Schovali jsme se pod stín (tedy náznak stínu) u jediného zakrslého stromku, který tam byl a doufali, že akce přijde co nejdříve. Anton vyčetl, že každých 20 minut má začít bublat a cákat malý gejzír a po něm až přijde Grand (ale nemusí). Po hodině čekání jsme si říkali, že už to snad každouch chvíli bude, po dvouch hodinách, že už musí přijít a po třech, že přeci těsně před koncem neodejdeme. Vedro bylo úmorné, ale pokaždé nás navnadil malý gejzírek. Až asi po třech a půl hodině čekání jsme byli odměněni. Gejzír pryštil opravdu vysoko a dlouho a byl nádherný. I když, mohl přijít dřív:-).
Gejzírů bylo pro dnešek dost, tak jsme se vydali do kempu, který jsme měli těsně před vzejdem do druhé části parku. Cesta k němu vedla podél jezera Yellowtone lake. Jezero bylo pěkné, ale ve srovnání s těmi kanadskými (kterými jsme byli nabaženi) nic moc:-). Kemp byl pěkný, jen bohužel bez sprch. Bylo možné zajet do kempu vzdáleného asi 4 míle, kde byla placená za $3,5 pro jednoho. Částka nám přišla dost, ale co se dalo dělat, když už jsme byli druhý den bez sprchy a celý den bylo vedro. Kemp u jezera měl velkou výhodu, že jsme to měli blízko na východ slunce. Byla hrozná zima a slunce bohužel vyšlo jinde, než jsme si mysleli, takže jsme ho měli schované za mrakem. Ale alespoň na chvíli se ukázalo a Adamovo umění můžete vidět na fotkách:-). Dalším ranním plánem byl lov zvěře, respektive lov fotek zvěře:-). Nejvíce zvěře se nachází ve třetí části parku. Měli jsme doporučená místa, kde by se měla zvěr zdržovat. Cesta byla malebná (jak všude píše průvodce Lonely Planet:-)), ale zvěře bylo pomálu a nebo hrozně daleko nebo zrovna proti slunci. Projeli jsme tedy do další části parku, kde se nacházejí Mammoth Hot Spring. Jedná se o kaskádovité bazénky, které byly bohužel většinou bez vody a na pohledech rozhodně vypadaly mnohem větší než ve skutečnosti jsou (Pamukkale v Turecku jsou rozhodně lepší!). Obešli jsme ještě pár vulkanických jezírek a dál na cestu. Projíždíme již poslední část parku, kde je kaňon. Zajíždíme k vodopádům, ale vysíleni sluníčkem se rozhodneme kaňon více neprozkoumávat a jedeme odpočívat do kempu.
Začíná se zatahovat a Adam s Ivetou mají stále rozbité karimatky (i po 2 opravách), rozhodnou se vydat k potoku, aby našli veškeré díry. Nacházíme malý potůček kousek u silnice, ale cesta k němu je dost trnitá. Adam vleze do ledového potůčku a začne s hledáním. Začíná poprchávat, ale boj s přírodními živly nevzdáváme. Nacházíme jednu díru a po dlouhém hledání i na Adamově karimatce. Honem označujeme místa propiskou a běžíme do auta. Při cestě nás zastihne slejvák a protivítr, který se nám snaží odfouknout karimatky. Přijíždíme po chvíli zpět do kempu a po dešti (krom louží) není ani památky.
Brzy vaříme večeři, protože chceme před západem slunce dojet opět za zvěří. Jíme a najednou je v kempu malý rozruch. Kousek od nás si to kráčí obrovský grizly. Schováváme raději jídlo do auta, abychom ho nelákali vůní, ale evidentně mu fazole nevoní a odkráčí si to pryč. Znovu vyrážíme zkusit štěstí u zvěře. Cestou auta staví u jelenů a srnek, ale těch už jsme viděli až až, takže razíme dál a zkoušíme doporučovanou odbočku k východnímu vchodu do parku (a tzv. Lamar Valley). A opravdu! Narážíme na obrovská stáda kousek větší či menší kousek od silnice. Můžeme je v klidu pozorovat, jelikož nás od nich rozděluje řeka, ale i tak se nevzdalujeme od auta. Zkoušíme jet ještě kousek dál a narázíme na shluk lidí, kteří mají všichni obrovské objektivy. Nic v okolí nevidíme, takže si myslíme, že je to skupinka, která má lekce fotografování (a parku je tato možnost, kdy vás odborník učí, jak správně fotit zvěř a krajinu a jak použít světlo), takže projíždíme dál. Cesta se začíná zalesňovat, takže otáčíme a razíme zpět do kempu. Opět narážíme na početnou skupinku, ale nyní vidíme, na co všichni čekají. V tráve jí bobule černý medvěd. Situaci sleduje i ranger, jelikož medvět je opravdu velice blízko.
Máme štěstí a zrovna, když dorazíme, rozhodne se přejít přes cestu kolem lidí. Vidíme, že má zraněnou tlapu. Ranger nám vypráví, že jsou mu tak tři roky a že už ho pár týdnů vídají na stejném místě. Nejspíše se bojí velkých grizly medvědů a do úkrytu ve stromě nemůže, takže se schovává v trávě. Ještě chvíli jej sledujeme a pak s porádnými zvýřecími úlovky jdeme spát.
Další den ráno vyrážíme z Yellowstonu do blízkého národního parku Grand Teton. Cestou zastavujeme u pár vyhlídek na jezera a hory, ale víc se nezdržujeme, abychom co nejdříve dorazili do Salt Lake City, odkud začne naše kolečko přes pouštní a kaňonové národní parky USA.
7. 8. 2009
1.8. – 2. 8. 2009 Clearwater a cesta do USA
Ráno jdeme najít podle letáku společnost Liquid Lifestyles, která by měla dělat rafty. Na žádné bilboardy jsme večer nenarazili, tak zadáváme do GPS adresu, kterou měli na webu. Na zmíněné adrese je ale pouze nějaká chatka. Vysíláme Antona, aby zjistil nějaké informace, ale bez úspěchu. Jedeme tedy do informací, abychom tam zkusili alespoň zavolat. Ve městě se zrovna koná slavnost kajakářů a bazar (vypadá to jak v Gilmorkách – lidi asi vážně vezmou věci z půdy a před dome to prodávají). Při prohlídce města narážíme na společnost z letáků a doufáme, že na dnešek budou mít ješte volná místa. Slečna nám sděluje, že bohužel celodenní raft kvůli slavnosti není možný, ale zkouší zavolat guidovi, jestli má volno a vezme nás na tří hodinový raft od desíti a nakonec vážně vyrážíme. Jede s námi ještě rodinka z Holandska, kteří jedou na velkém raftu.
Ty naše vypadají spíš jako nafukovací kanoe. Nasedáme do autobusu a vezou nás na místo. Navlékáme neopreny a helmy a táhneme rafty asi 5 minut dolů k řece. Už se nedivíme, že jsme si měli vzít pevné boty. Cesta vede strmě dolů, přeš šutry a kořeny stromů a dost to klouže. Máme s sebou 2 guidy – každý jede v takové mini kanoi, do které se nedají ani natažené nohy. Než nasedneme do raftu, musíme nejdříve skočit do vody, moc se nikomu nechce, protože voda je ledová a zase takové vedro po ránu není. Nasedáme do raftu a už si myslíme, že vyrážíme. Ale omyl. Čekáme na velký raft, který vysadili kousek nad námi a tak ještě trénujeme v zátoce. Nejdříve vyskočit z raftu a zase nalézt. Iveta si chvíli myslí, že je to jen vtip, ale vážně do vody musí. Další úkol je, že si musíme převrátit raft, nepustit pádla otočit si raft a v hloubce znovu nasednout. Po první obavě, že v raftu zůstaneme zaklíněni hlavou dolů (kolena máme v raftu zapásané), vše dopadá dobře a i s pádly jsme znovu v raftu. Jen kluci se chvíli nemohou vynořit a voda je odnese do proudu, ale také nakonec vše v pohodě zvládají. Cvaknutí zkoušíme ještě asi 2x, takže už z nás jsou skoro profíci:-).
Velký raft přijíždí a tak můžeme vyrazit. Hned za zátokou jsou peřeje. Úkol zní: najet na ně předem raftu. Vše je v pohodě. Kluci se najednou začnou natáčet na peřej bokem. Adam s Ivetou se je snaží objet, ale vlna kluky hodí přímo na ně, takže Adam s Ivetou končí hlavou dolů přímo v peřejích. Naštěstí situaci mají nacvičenou, a tak bez ztráty pádla a raftu znovu převrací raft a nasedají na něj. Po nějaké době raftování máme malou zastávku k vodopádu. Rafty necháváme na kamenech a škrábeme se do kopce. Docházíme k malému vodopádu, pod kterým je né moc hluboké jezírko, do kterého všichni skákají. Voda je ledová, ale nakonec tam všichni (někteří po delším přemlouvání) skočí. Výlet pěkný, ale zpět do raftu. Voda je chvílemi klidnější, a tak se Adam rozhodne, že je čas jít do vody.. samozřejmě i s celým raftem, takže i s Ivetou... Kluci vypadají, že jim suché vesty vyhovují. Následuje tedy porada Adama a našich dvou průvodců – Dan a Robocop (přezdívka opravdu výstižná:-)) a jde se cvaknout kluky. Jelikož jsou na ně dvě lodě a Robocop, nemají šanci a hned končí ve vodě. Následuje opět pár peřejí a zase klidnější voda. Tentokráté jdou do boje jen naše dva rafty. Adam vyskakuje na raft kluků a snaží se je cvaknout. Kluci se ale drží raftu, kde už sedí jen Iveta a pak ho podle převrátí. Iveta sama chytá dvě pádla a raft a nakonec jdou do vody i kluci. Škoda jen, že na řece nebyl i nějaký menší sjízdný vodopád, ale i tak jsme si raft užili.. rozhodně víc, než kdybychom seděli na velkém raftu pro 6 a více osob a celou cestu za nás pádloval a řídil průvodce. Po 3 hodinovém celkem vyčerpávajícím raftu jsme zašli na pořádnou pizzu a hurá do USA.
Trochu jsme si zajeli, takže k hranicím to máme ještě kus cesty. K večeru dojíždíme pár mil před hraniční přechod. Zdá se nám divné, že na hranice nejsou zádné ukazatele. Zjišťujeme, že jsme dojeli k hraničnímu přechodu, který má otevřeno jen do pěti večer, což jsme bohužel propásli. Zjištujeme, že nejbližší neomezeně otevřený přechod je od nás 70 km (a bohužel opačným směrem než bychom potřebovali). Až skoro za tmy opravdu dorážíme na otevřené hranice u Oroville (už na USA straně). Paní na hranicích je zvídavá a my nakonec přiznáváme, že vezeme jablka. Bere si je s sebou dovnitř, ale po chvíli se vrací, že si ty jablka pocházející z Nového Zélandu můžeme tedy nechat:-). Zakempováváme v Oroville, kde nám správce dává dokonce osobní heslo na jeho internet. Je hrozné vedro, že se pomalu ani spát nedá.
Časně ráno vyrážíme zase na cestu až do Yellowstone NP. Užíváme si levného benzínu. V Montaně dokonce jeden z nejlevnějších ($2,59 za galon) a úplně jiné přírody – nízké keře a sucho. Jen zavlažovaná pole se zelenají. Navečer přijíždíme asi 100 mil před park. Hledáme místo ke kempování. Už je tma a GPS nás nejdříve zaveze doprostřed pole a pak do lesa, ale ani v jednom místě slibovaný kemp nenacházíme. Jedeme tedy zpět do kempu KOA (řetězec kempů po celém USA a pár i v Kanadě a uplatňujeme 10% slevový kupón, který jsme nabrali hned na začátku naší cesty v Oregonu a od té doby už nebyl nikde k sehnání), který jsme viděli po cestě a který se nám (původně) zdál dost drahý. Přijíždíme někdy po deváté večer, takže ani nemůžeme využít bazén. Tak si alespoň užíváme neplacenou a časově neomezenou sprchu.
Ty naše vypadají spíš jako nafukovací kanoe. Nasedáme do autobusu a vezou nás na místo. Navlékáme neopreny a helmy a táhneme rafty asi 5 minut dolů k řece. Už se nedivíme, že jsme si měli vzít pevné boty. Cesta vede strmě dolů, přeš šutry a kořeny stromů a dost to klouže. Máme s sebou 2 guidy – každý jede v takové mini kanoi, do které se nedají ani natažené nohy. Než nasedneme do raftu, musíme nejdříve skočit do vody, moc se nikomu nechce, protože voda je ledová a zase takové vedro po ránu není. Nasedáme do raftu a už si myslíme, že vyrážíme. Ale omyl. Čekáme na velký raft, který vysadili kousek nad námi a tak ještě trénujeme v zátoce. Nejdříve vyskočit z raftu a zase nalézt. Iveta si chvíli myslí, že je to jen vtip, ale vážně do vody musí. Další úkol je, že si musíme převrátit raft, nepustit pádla otočit si raft a v hloubce znovu nasednout. Po první obavě, že v raftu zůstaneme zaklíněni hlavou dolů (kolena máme v raftu zapásané), vše dopadá dobře a i s pádly jsme znovu v raftu. Jen kluci se chvíli nemohou vynořit a voda je odnese do proudu, ale také nakonec vše v pohodě zvládají. Cvaknutí zkoušíme ještě asi 2x, takže už z nás jsou skoro profíci:-).
Velký raft přijíždí a tak můžeme vyrazit. Hned za zátokou jsou peřeje. Úkol zní: najet na ně předem raftu. Vše je v pohodě. Kluci se najednou začnou natáčet na peřej bokem. Adam s Ivetou se je snaží objet, ale vlna kluky hodí přímo na ně, takže Adam s Ivetou končí hlavou dolů přímo v peřejích. Naštěstí situaci mají nacvičenou, a tak bez ztráty pádla a raftu znovu převrací raft a nasedají na něj. Po nějaké době raftování máme malou zastávku k vodopádu. Rafty necháváme na kamenech a škrábeme se do kopce. Docházíme k malému vodopádu, pod kterým je né moc hluboké jezírko, do kterého všichni skákají. Voda je ledová, ale nakonec tam všichni (někteří po delším přemlouvání) skočí. Výlet pěkný, ale zpět do raftu. Voda je chvílemi klidnější, a tak se Adam rozhodne, že je čas jít do vody.. samozřejmě i s celým raftem, takže i s Ivetou... Kluci vypadají, že jim suché vesty vyhovují. Následuje tedy porada Adama a našich dvou průvodců – Dan a Robocop (přezdívka opravdu výstižná:-)) a jde se cvaknout kluky. Jelikož jsou na ně dvě lodě a Robocop, nemají šanci a hned končí ve vodě. Následuje opět pár peřejí a zase klidnější voda. Tentokráté jdou do boje jen naše dva rafty. Adam vyskakuje na raft kluků a snaží se je cvaknout. Kluci se ale drží raftu, kde už sedí jen Iveta a pak ho podle převrátí. Iveta sama chytá dvě pádla a raft a nakonec jdou do vody i kluci. Škoda jen, že na řece nebyl i nějaký menší sjízdný vodopád, ale i tak jsme si raft užili.. rozhodně víc, než kdybychom seděli na velkém raftu pro 6 a více osob a celou cestu za nás pádloval a řídil průvodce. Po 3 hodinovém celkem vyčerpávajícím raftu jsme zašli na pořádnou pizzu a hurá do USA.
Trochu jsme si zajeli, takže k hranicím to máme ještě kus cesty. K večeru dojíždíme pár mil před hraniční přechod. Zdá se nám divné, že na hranice nejsou zádné ukazatele. Zjišťujeme, že jsme dojeli k hraničnímu přechodu, který má otevřeno jen do pěti večer, což jsme bohužel propásli. Zjištujeme, že nejbližší neomezeně otevřený přechod je od nás 70 km (a bohužel opačným směrem než bychom potřebovali). Až skoro za tmy opravdu dorážíme na otevřené hranice u Oroville (už na USA straně). Paní na hranicích je zvídavá a my nakonec přiznáváme, že vezeme jablka. Bere si je s sebou dovnitř, ale po chvíli se vrací, že si ty jablka pocházející z Nového Zélandu můžeme tedy nechat:-). Zakempováváme v Oroville, kde nám správce dává dokonce osobní heslo na jeho internet. Je hrozné vedro, že se pomalu ani spát nedá.
Časně ráno vyrážíme zase na cestu až do Yellowstone NP. Užíváme si levného benzínu. V Montaně dokonce jeden z nejlevnějších ($2,59 za galon) a úplně jiné přírody – nízké keře a sucho. Jen zavlažovaná pole se zelenají. Navečer přijíždíme asi 100 mil před park. Hledáme místo ke kempování. Už je tma a GPS nás nejdříve zaveze doprostřed pole a pak do lesa, ale ani v jednom místě slibovaný kemp nenacházíme. Jedeme tedy zpět do kempu KOA (řetězec kempů po celém USA a pár i v Kanadě a uplatňujeme 10% slevový kupón, který jsme nabrali hned na začátku naší cesty v Oregonu a od té doby už nebyl nikde k sehnání), který jsme viděli po cestě a který se nám (původně) zdál dost drahý. Přijíždíme někdy po deváté večer, takže ani nemůžeme využít bazén. Tak si alespoň užíváme neplacenou a časově neomezenou sprchu.
30 – 31. 7. 2009 Národní parky Yoho, Glacier a Mount Revelstoke
Po obědo-snídani vyrážíme na východ do národního parku Yoho, který navazuje na Banff NP (Do všech těchto parků platí stejná povolenka.). Naše první zastávka je u vyhlídky na Spiral Tunnels – železniční tunel, co má být ve tvaru spirály. Brzy po příjezdu nám dochází, že když to má název tunel, moc toho z venku asi vidět nebude. Také že ne, vidíme jen vykutanou díru ve skále a maketu toho, jak vlaky skutečně spirálovitě jezdí.
Naše další cesta vede k nejvyššímu kanadkému vodopádu - Takakkaw Falls. Vodopád působí masivně, ale je to jen z důvodu, že voda naráží na skálu a pak se roztříští po okolí, takže když chcete k němu blíž, musíte počítat s tím, že budete malinko mokří. Což by bylo fajn, kdyby zrovna nefoukal docela studený vítr. Chceme zkusit se dostat k nejznámějšímu jezeru O’Hara. Ale zjištujeme, že se tam dá dojet jen autobusem, který má omezený počet míst a stojí na osobu $15. To se nám zdá na jezero (po tom co jich člověk už pár viděl:-)) dost, takže míříme k jinému jezeru v parku – Emerald Lake. Jezero je opět krásně modré a u hor. U jezera možné si levně půjčit loďku (za hodinu pro dva $30, za dvě hodiny jen $47, v Lake Louise chtěli za hodinu asi $45). Půjčujeme tedy jednu loďku s tím, že první hodinu pojedou kluci a další Adam s Ivetou. Svítí nám celou dobu slunce, což je asi poprvé, jelikož vždy předtím se nám schovalo za nějaký mrak. Jezero je mnohonásobně menší než Maligne lake a víc kryté, takže loď jede téměř sama i bez namáhavého pádlování. Prostě idylka a opalování na lodi, jen voda by mohla být méně ledová. Navečer vyjíždíme z parku a kempujeme v Goldenu, ze kterého cesta pokračuje do dalších dvou parků. Chvíli po tom, co zakempíme, začne strašná bouřka a vítr nám odnáší stany pryč. Rychle házíme do každého rohu batoh a když dojdou, tak člověka:-). Do půl hodiny je po všem a my zase můžeme vylézt ven:-).
Další den vyrážíme směr Glacier NP. Parkem vede pouze jedna cesta, po které se dá jet autem. První možnost pěšího výletu k ledovcům je asi 15 mil dlouhá (jen cesta tam), tak doufáme, že další tůry budou o něco kratší a taky povedou k ledovci (na mapě se to nedá poznat). Zastavujeme tedy u další odbočky a vyrážíme na cestu. Už cedule napovídá, že něco nebude v pořádku, protože cesta má být jen půl míle dlouhá. Jdeme po dřeveném mostě lesem a za chvíli vycházíme zase zpět na parkovišti. Vypadá to, že další cesty budou hodně obdobné, takže jedeme rovnou do dalšího parku – Moutn Revelstoke NP, který objevil Adam v časopise o focení, kde se dá autem vyjet až skoro na vrchol nejvyšší hory v parku.
Silnice vede celou cestu spíš po okraji parku a až na jeho konci je odbočka, kterou se dá vyjet dovnitř parku blízko k hoře. Odtud můžete jít na vrchol buď 2 míle pěšky nebo vyjet autobusem, který je zdarma. Už při výstupu z auta na nás začnou dělat nálety horse fly (ovádi, kteří jsou asi 2krát větší než u nás). Doufáme, že v autobuse se před nimi schováme. Výhled z autobusu je krásný a vše nádherně kvete a hýři barvami. Ihned po výstupu zjišťujeme, že ovádů jsme se nezbavili a že je jich tu několikanásobně více. Utíkáme na vrchol, protože jakmile se člověk zastaví, má jistotu, že ho nějaký ovád ihned zastihne. Výhled sice malinko kazí mlha, ale je krásný... Bohužel nefotíme, protože zastavení znamená bodnutí. Rozhodneme se více neriskovat a jdeme rychle na autobus zpět. Bohužel mají 15 minutové intervali a veřte, že odrážet 15 minut nálety minimálně 10 ovádů na osobu vám přijde vážne nekonečné, hlavně když se člověk nesmí zastavit. Autobus je konečně na zastávce, paní se diví, že už jedeme zase zpět:-). By se nedivila, kdyby nebyla nasprejovaná muskem (nebo tak nějak podobně ten název říkala), ale jen opalovacím krémem, jako my... Říká nám, že prý je to kvůli květinám, které tu mají možnost kvést asi jen necelé 2 měsíce v roce (jinak je vrchol pokryt sněhem), a proto je květena intenzivnější.
Z parku pokračujeme až do města Clearwater (British Columbie), kde by měl být rafting jen pro dva.
Tyto tři parky byly příjemným zpestřením při cestě za raftem, ale jinak podle našeho názoru vše uvidíte i v Jasper a Banff NP, takže pokud není dost času, s klidem můžete vynechat.
Naše další cesta vede k nejvyššímu kanadkému vodopádu - Takakkaw Falls. Vodopád působí masivně, ale je to jen z důvodu, že voda naráží na skálu a pak se roztříští po okolí, takže když chcete k němu blíž, musíte počítat s tím, že budete malinko mokří. Což by bylo fajn, kdyby zrovna nefoukal docela studený vítr. Chceme zkusit se dostat k nejznámějšímu jezeru O’Hara. Ale zjištujeme, že se tam dá dojet jen autobusem, který má omezený počet míst a stojí na osobu $15. To se nám zdá na jezero (po tom co jich člověk už pár viděl:-)) dost, takže míříme k jinému jezeru v parku – Emerald Lake. Jezero je opět krásně modré a u hor. U jezera možné si levně půjčit loďku (za hodinu pro dva $30, za dvě hodiny jen $47, v Lake Louise chtěli za hodinu asi $45). Půjčujeme tedy jednu loďku s tím, že první hodinu pojedou kluci a další Adam s Ivetou. Svítí nám celou dobu slunce, což je asi poprvé, jelikož vždy předtím se nám schovalo za nějaký mrak. Jezero je mnohonásobně menší než Maligne lake a víc kryté, takže loď jede téměř sama i bez namáhavého pádlování. Prostě idylka a opalování na lodi, jen voda by mohla být méně ledová. Navečer vyjíždíme z parku a kempujeme v Goldenu, ze kterého cesta pokračuje do dalších dvou parků. Chvíli po tom, co zakempíme, začne strašná bouřka a vítr nám odnáší stany pryč. Rychle házíme do každého rohu batoh a když dojdou, tak člověka:-). Do půl hodiny je po všem a my zase můžeme vylézt ven:-).
Další den vyrážíme směr Glacier NP. Parkem vede pouze jedna cesta, po které se dá jet autem. První možnost pěšího výletu k ledovcům je asi 15 mil dlouhá (jen cesta tam), tak doufáme, že další tůry budou o něco kratší a taky povedou k ledovci (na mapě se to nedá poznat). Zastavujeme tedy u další odbočky a vyrážíme na cestu. Už cedule napovídá, že něco nebude v pořádku, protože cesta má být jen půl míle dlouhá. Jdeme po dřeveném mostě lesem a za chvíli vycházíme zase zpět na parkovišti. Vypadá to, že další cesty budou hodně obdobné, takže jedeme rovnou do dalšího parku – Moutn Revelstoke NP, který objevil Adam v časopise o focení, kde se dá autem vyjet až skoro na vrchol nejvyšší hory v parku.
Silnice vede celou cestu spíš po okraji parku a až na jeho konci je odbočka, kterou se dá vyjet dovnitř parku blízko k hoře. Odtud můžete jít na vrchol buď 2 míle pěšky nebo vyjet autobusem, který je zdarma. Už při výstupu z auta na nás začnou dělat nálety horse fly (ovádi, kteří jsou asi 2krát větší než u nás). Doufáme, že v autobuse se před nimi schováme. Výhled z autobusu je krásný a vše nádherně kvete a hýři barvami. Ihned po výstupu zjišťujeme, že ovádů jsme se nezbavili a že je jich tu několikanásobně více. Utíkáme na vrchol, protože jakmile se člověk zastaví, má jistotu, že ho nějaký ovád ihned zastihne. Výhled sice malinko kazí mlha, ale je krásný... Bohužel nefotíme, protože zastavení znamená bodnutí. Rozhodneme se více neriskovat a jdeme rychle na autobus zpět. Bohužel mají 15 minutové intervali a veřte, že odrážet 15 minut nálety minimálně 10 ovádů na osobu vám přijde vážne nekonečné, hlavně když se člověk nesmí zastavit. Autobus je konečně na zastávce, paní se diví, že už jedeme zase zpět:-). By se nedivila, kdyby nebyla nasprejovaná muskem (nebo tak nějak podobně ten název říkala), ale jen opalovacím krémem, jako my... Říká nám, že prý je to kvůli květinám, které tu mají možnost kvést asi jen necelé 2 měsíce v roce (jinak je vrchol pokryt sněhem), a proto je květena intenzivnější.
Z parku pokračujeme až do města Clearwater (British Columbie), kde by měl být rafting jen pro dva.
Tyto tři parky byly příjemným zpestřením při cestě za raftem, ale jinak podle našeho názoru vše uvidíte i v Jasper a Banff NP, takže pokud není dost času, s klidem můžete vynechat.
24. – 29. 7. 2009 Cesta po Alaska Hwy až do Jasper a Banff NP
Z Aljašky jedeme dál po Alaska Hwy, cestou potkáváme hodně zvěře
a malebné krajiny
až se dostáváme na její konec v Dawson Creeku, respektive začátek a fotíme se u nulté míle Alaska Hwy.
Po cestě nic zajímavého není, takže jedeme jeden den 1200 km na východ a přejiždíme 2 časová pásma. Jen cestou zastavujeme u silnice a pozorujeme medvěda. Adamovi s Antonem to nedá a vydávají se k němu blíž. Iveta mezitím couvá autem ke klukům, kdyby se náhodou medvěd rozhodl blížit se naším směrem rychleji, než kluci:-). Medvěd chvíli porozuje situaci na zadních, ale kluci krčící se v trávě se mu asi nezdají nebezpeční, a tak dál sbírá bobule. Po necelých třech dnech jízdy jsme konečně v prý nejhezčích národních parcích Kanady – Banff a Jasper National Park. Vstup do parků je $20 na den za auto (nebo roční za $136, který platí do všech NP v Kanadě), což nám přijde docela dost, ale co se dá dělat. Pokud chcete strávit v parcích více než týden, rozhodně se vyplatí roční permit.
Konečně po dlouhé době máme zase teplo. Kempujeme kousek od vstupu do Jasper NP, jelikož ráno chceme zajet do Miette Hot Springs a pořádně nahřát v minerálních pramenech, které mají po zchlazení krásných 40°C (vstup $6, celodenní $8). Po ránu je voda příjemná, ale asi po hodině odcházíme, protože začíná být opravdu vedro.
Cestou do města Jasper narážíme na zvěř přímo u cesty. Nejdříve kozy, které zastavují provoz na hlavní silnici, pak pasoucí se sob, kterému vůbec nevadí, že lidi jsou od něj asi na 2 metry. Ve městě zjištujeme informace o raftingu. Chtěli jsme si půjčit raft bez instruktora, ale to tu bohužel nikde nedělají. Všude nabízejí jen velký raft pro 6 a více osob, což nám přišlo málo akční.
V jednom z mnoha letáků nalézáme možnost raftingu pro dva, ale je to úplně mimo parky a mimo naši trasu. Rozhodmeme se si při cestě do USA udělat malou zajížďku a tento raft zkusit. Jelikož se nám uvolnilo odpoledne neuskutečněným raftem, jedeme se podívat k jezerům. Na fotkách vypadají nadherně – krásně modrá voda, hory, které se zrcadlí ve vodě – tak jsme zvědaví, jestli to není retuš:-). Cesta k jezerům najednou přestane být průjezdná. U cesty totiž sbírá bobule mládě grizliho. Konečně vidímě nějakého přímo u cesty a hlavně bez maminky! Dojíždíme k prvnímu ze dvou jezer – Medicine Lake. Když se uklidní vítr, je vážně vidět odraz hor. Po chvíli se vydáváme k dalšímu jezeru, když v tom Fordka přímo v zatáčce přestane spolupracovat, rozsvítí všechny kontrolky a nedovolí ani zatáčet. Adam zastavuje a s usílím se snaží zaparkovat auto u krajnice. Možná to bylo přehřátím, častým zastavováním nebo i špatným olejem, co nám v autoservisu prodali. Nicméně, raději se obracíme a jedeme zpět do města raději zakoupit nový olej. Přímo v centru je u kolejí shluk snad všech lidí z města, tak se samozřejmě také přidáváme. Lidi ukazují nějak do dáli, že je tam snad medvěd a vedle něj sob. Po chvíli si to už medvěd řítí po kolejích směrem k silnici. No, pro dnešek bylo zvěřiny až až, tak ještě vyrážíme na západ slunce do horkých pramenů. Bohužel západ slunce díky mrakům neví vidět, ale i tak je večerní koupání úžasné. Obzvlášt, když v kempu nejsou sprchy...
Ke druhému jezeru – Maligne lake - vyrážíme tedy druhý den a doufáme, že se Fordka umoudřila. Na jezeře si půjčujeme kajak pro dva a kanoi ($ 30 za hodinu za loď) a prostřídáváme se. Jízda na loďkách je sranda, najíždíme na vlnky od motorových člunů a Anton s Honzou se snaží domluvit, který z nich má vlastně loď řídit. Cesta zpět k přístavišti je horší, jelikož začne foukat silný vítr a vlnky si s lodí dělají co se jim zachce. Nakonec i Adam s Ivetou po úporném boji s vlnami a větrem, celí vyčerpaní, dorážejí do půjčovny.
Z jezer se vydáváme skrz park po Icefields Parkway, po prý nejkrásnější cestě Kanady, až do parku Banff. Cestou zastavujeme u vodopádů (ale Niagárské rozhodně nepředčí) a vyhlídek na hory a ledovce. Když dorazíme k největšímu ledovcovému poli, začne strašný slejvák. Nevypadá, že by se udělalo znovu hezky, jelikož obloha je úplně černá, tak se Anton, Honza a Iveta vydávájí i v nepříznivém počásí přímo k ledovci. Adam čeká v autě. Asi během 20 minut, co jsme totálně promočeni a už se pomalu vracíme, přestane pršet a začne svítit slunce a Adama potkáváme úplně suchého na cestě k nám a ledovci. Převlékáme se a jdeme ledovec prozkoumávat ještě jednou a tentokráté za slunečného počasí. Bohužel se přímo k ledovci jít pěšky nedá, jen pokud si zaplatíte výlet sněžným autobusem, který vás tam za poplatek zaveze (Ani jsme nezjišťovali za kolik, ale když už i lanovka na horu s vyhlídkou na město ve Vancouveru stála $50, tak tohle asi nebude levnější.).
Navečer dojíždíme do města Lake Louise (zhruba v polovině Banff NP), které je, jak jinak, známé díky jezeru Louise a vlastně nic jiného v okolí není:-). Lake Luise chceme zakempovat,ale když přijíždíme k jedinému kempu v okolí, na ceduli vidíme nápis, že je obsazen. Jedeme tedy k budce u vstupu do kempu, jestli by nám nedoporučili nějaký kemp v okolí, který by mohl mít volno. Paní v okýnku nám oznamuje, že se jedno místo právě uvolnilo, ale že je malé, ale snad bychom se tam měli vejít. Místo samozřejmě ihned bereme. Kemp je pěkný, dokonce má neplacené sprchy a elektrické ploty proti medvědům a vlkům, takže můžeme v klidu spát. Druhý den ráno zarezervováváme kemp i na další noc a vydáváme se na procházku kolem jezera. Volíme asi 13 km okružní cestu kolem třech jezer a s vyhlídkou na ledovce. Cesta je polovinu cesty do kopce (cca 500 metrů převýšení) až na vrchol hory, kde je krásná vyhlídka na jezero Lake Louise i s hotelem, který vypadá jako zámeček. Zdolali jsme převýšení a druhou stranou jdeme kolem vysokohorských jezer dolů. Docela litujeme lidi, co jdou proti nám, jelikož tahle cesta vede strmě nahoru několik km. Odpoledne jedeme ještě k dalšímu jezeru Moraine a města Banff, který leží asi 50 km od Lake Louise. Kupujeme na veceř maso, které si chceme udělat na ohni. Anton má za úkol rozdělat oheň. V kempu jsou jen veliká polena, ale my bohužel nemáme sekyrku. Takže první pokus o rozdělání ohně asi po hodině ztroskotává. Druhý pokus je o něco lepší, takže asi po třech hodinách rozdělávání ohně můžeme konečně jíst. Je pravda, že na vařiči by to bylo asi 10x rychleji, ale když už jsme si zaplatili povolenku na zapálení ohně, tak se musela řádně využít. Kluci mezitím vypijí každý 2 kanadská piva a jelikož je Iveta jediná, která by v případě policejní kontroly nic nenadýchala, je donucena jet ještě pro jednu krabici, aby rozdělávání šlo prý lépe. A jdeme asi kolem půl jedné spát. Po asi 4 a půl hodinách spánku Adam, Iveta a Honza vstávají, aby viděli východ slunce na jezeře. Antona sice v tu dobu vzbudí telefonát z banky, ale prý nemusí vidět vše a znovu zalézá do vyhrátého spacáku. Iveta bohužel přichází k autu jako poslední (tuhle chybu už víckrát neudělá) a zbývá na ní místo u volantu. Takže žádné dospávání asi nebude a jede se na východ. Přijíždíme na místo,ale slunce zatím není vidět. Po asi půl hodině čekání (v autě, venku je strašná zima) se konečně dočkáváme. Ještě před tím, než slunce úplně vyleze z poza hory, je vidět nezčeřený odraz hory v jezeře. Jakmile začne svítit slunce i na jezero, hladina se náhle rozjistřila. Na jezeře už nějaká ranní ptáčata vítají slunce v kánoích. Ranní výlet by stačil, a tak ještě jdeme do kempu dospávat.
a malebné krajiny
až se dostáváme na její konec v Dawson Creeku, respektive začátek a fotíme se u nulté míle Alaska Hwy.
Po cestě nic zajímavého není, takže jedeme jeden den 1200 km na východ a přejiždíme 2 časová pásma. Jen cestou zastavujeme u silnice a pozorujeme medvěda. Adamovi s Antonem to nedá a vydávají se k němu blíž. Iveta mezitím couvá autem ke klukům, kdyby se náhodou medvěd rozhodl blížit se naším směrem rychleji, než kluci:-). Medvěd chvíli porozuje situaci na zadních, ale kluci krčící se v trávě se mu asi nezdají nebezpeční, a tak dál sbírá bobule. Po necelých třech dnech jízdy jsme konečně v prý nejhezčích národních parcích Kanady – Banff a Jasper National Park. Vstup do parků je $20 na den za auto (nebo roční za $136, který platí do všech NP v Kanadě), což nám přijde docela dost, ale co se dá dělat. Pokud chcete strávit v parcích více než týden, rozhodně se vyplatí roční permit.
Konečně po dlouhé době máme zase teplo. Kempujeme kousek od vstupu do Jasper NP, jelikož ráno chceme zajet do Miette Hot Springs a pořádně nahřát v minerálních pramenech, které mají po zchlazení krásných 40°C (vstup $6, celodenní $8). Po ránu je voda příjemná, ale asi po hodině odcházíme, protože začíná být opravdu vedro.
Cestou do města Jasper narážíme na zvěř přímo u cesty. Nejdříve kozy, které zastavují provoz na hlavní silnici, pak pasoucí se sob, kterému vůbec nevadí, že lidi jsou od něj asi na 2 metry. Ve městě zjištujeme informace o raftingu. Chtěli jsme si půjčit raft bez instruktora, ale to tu bohužel nikde nedělají. Všude nabízejí jen velký raft pro 6 a více osob, což nám přišlo málo akční.
V jednom z mnoha letáků nalézáme možnost raftingu pro dva, ale je to úplně mimo parky a mimo naši trasu. Rozhodmeme se si při cestě do USA udělat malou zajížďku a tento raft zkusit. Jelikož se nám uvolnilo odpoledne neuskutečněným raftem, jedeme se podívat k jezerům. Na fotkách vypadají nadherně – krásně modrá voda, hory, které se zrcadlí ve vodě – tak jsme zvědaví, jestli to není retuš:-). Cesta k jezerům najednou přestane být průjezdná. U cesty totiž sbírá bobule mládě grizliho. Konečně vidímě nějakého přímo u cesty a hlavně bez maminky! Dojíždíme k prvnímu ze dvou jezer – Medicine Lake. Když se uklidní vítr, je vážně vidět odraz hor. Po chvíli se vydáváme k dalšímu jezeru, když v tom Fordka přímo v zatáčce přestane spolupracovat, rozsvítí všechny kontrolky a nedovolí ani zatáčet. Adam zastavuje a s usílím se snaží zaparkovat auto u krajnice. Možná to bylo přehřátím, častým zastavováním nebo i špatným olejem, co nám v autoservisu prodali. Nicméně, raději se obracíme a jedeme zpět do města raději zakoupit nový olej. Přímo v centru je u kolejí shluk snad všech lidí z města, tak se samozřejmě také přidáváme. Lidi ukazují nějak do dáli, že je tam snad medvěd a vedle něj sob. Po chvíli si to už medvěd řítí po kolejích směrem k silnici. No, pro dnešek bylo zvěřiny až až, tak ještě vyrážíme na západ slunce do horkých pramenů. Bohužel západ slunce díky mrakům neví vidět, ale i tak je večerní koupání úžasné. Obzvlášt, když v kempu nejsou sprchy...
Ke druhému jezeru – Maligne lake - vyrážíme tedy druhý den a doufáme, že se Fordka umoudřila. Na jezeře si půjčujeme kajak pro dva a kanoi ($ 30 za hodinu za loď) a prostřídáváme se. Jízda na loďkách je sranda, najíždíme na vlnky od motorových člunů a Anton s Honzou se snaží domluvit, který z nich má vlastně loď řídit. Cesta zpět k přístavišti je horší, jelikož začne foukat silný vítr a vlnky si s lodí dělají co se jim zachce. Nakonec i Adam s Ivetou po úporném boji s vlnami a větrem, celí vyčerpaní, dorážejí do půjčovny.
Z jezer se vydáváme skrz park po Icefields Parkway, po prý nejkrásnější cestě Kanady, až do parku Banff. Cestou zastavujeme u vodopádů (ale Niagárské rozhodně nepředčí) a vyhlídek na hory a ledovce. Když dorazíme k největšímu ledovcovému poli, začne strašný slejvák. Nevypadá, že by se udělalo znovu hezky, jelikož obloha je úplně černá, tak se Anton, Honza a Iveta vydávájí i v nepříznivém počásí přímo k ledovci. Adam čeká v autě. Asi během 20 minut, co jsme totálně promočeni a už se pomalu vracíme, přestane pršet a začne svítit slunce a Adama potkáváme úplně suchého na cestě k nám a ledovci. Převlékáme se a jdeme ledovec prozkoumávat ještě jednou a tentokráté za slunečného počasí. Bohužel se přímo k ledovci jít pěšky nedá, jen pokud si zaplatíte výlet sněžným autobusem, který vás tam za poplatek zaveze (Ani jsme nezjišťovali za kolik, ale když už i lanovka na horu s vyhlídkou na město ve Vancouveru stála $50, tak tohle asi nebude levnější.).
Navečer dojíždíme do města Lake Louise (zhruba v polovině Banff NP), které je, jak jinak, známé díky jezeru Louise a vlastně nic jiného v okolí není:-). Lake Luise chceme zakempovat,ale když přijíždíme k jedinému kempu v okolí, na ceduli vidíme nápis, že je obsazen. Jedeme tedy k budce u vstupu do kempu, jestli by nám nedoporučili nějaký kemp v okolí, který by mohl mít volno. Paní v okýnku nám oznamuje, že se jedno místo právě uvolnilo, ale že je malé, ale snad bychom se tam měli vejít. Místo samozřejmě ihned bereme. Kemp je pěkný, dokonce má neplacené sprchy a elektrické ploty proti medvědům a vlkům, takže můžeme v klidu spát. Druhý den ráno zarezervováváme kemp i na další noc a vydáváme se na procházku kolem jezera. Volíme asi 13 km okružní cestu kolem třech jezer a s vyhlídkou na ledovce. Cesta je polovinu cesty do kopce (cca 500 metrů převýšení) až na vrchol hory, kde je krásná vyhlídka na jezero Lake Louise i s hotelem, který vypadá jako zámeček. Zdolali jsme převýšení a druhou stranou jdeme kolem vysokohorských jezer dolů. Docela litujeme lidi, co jdou proti nám, jelikož tahle cesta vede strmě nahoru několik km. Odpoledne jedeme ještě k dalšímu jezeru Moraine a města Banff, který leží asi 50 km od Lake Louise. Kupujeme na veceř maso, které si chceme udělat na ohni. Anton má za úkol rozdělat oheň. V kempu jsou jen veliká polena, ale my bohužel nemáme sekyrku. Takže první pokus o rozdělání ohně asi po hodině ztroskotává. Druhý pokus je o něco lepší, takže asi po třech hodinách rozdělávání ohně můžeme konečně jíst. Je pravda, že na vařiči by to bylo asi 10x rychleji, ale když už jsme si zaplatili povolenku na zapálení ohně, tak se musela řádně využít. Kluci mezitím vypijí každý 2 kanadská piva a jelikož je Iveta jediná, která by v případě policejní kontroly nic nenadýchala, je donucena jet ještě pro jednu krabici, aby rozdělávání šlo prý lépe. A jdeme asi kolem půl jedné spát. Po asi 4 a půl hodinách spánku Adam, Iveta a Honza vstávají, aby viděli východ slunce na jezeře. Antona sice v tu dobu vzbudí telefonát z banky, ale prý nemusí vidět vše a znovu zalézá do vyhrátého spacáku. Iveta bohužel přichází k autu jako poslední (tuhle chybu už víckrát neudělá) a zbývá na ní místo u volantu. Takže žádné dospávání asi nebude a jede se na východ. Přijíždíme na místo,ale slunce zatím není vidět. Po asi půl hodině čekání (v autě, venku je strašná zima) se konečně dočkáváme. Ještě před tím, než slunce úplně vyleze z poza hory, je vidět nezčeřený odraz hory v jezeře. Jakmile začne svítit slunce i na jezero, hladina se náhle rozjistřila. Na jezeře už nějaká ranní ptáčata vítají slunce v kánoích. Ranní výlet by stačil, a tak ještě jdeme do kempu dospávat.
1. 8. 2009
18. – 23. 7. 2009 Aljaška
Ráno konečně dorážíme na území Aljašky (další časová zóna, takže rozdíl od domova už je -10 hodin). S paní na hranicích máme domluveno, že bude mít v pátek službu, a že nás pustí zpět na území Kanady. Tak snad si nás bude i po týdnu pamatovat. Tachometr zase přepínáme na míle a cesta najednou ubíhá o něco pomaleji. Podle plánu chceme kempovat v národním parku Denali. Volíme delší cestu přes Fairnbenks - nejsevernější bod naší cesty. V prosperktu nás zaujala fotka ropovodu a v pozadí hory. Vyrážíme tedy na místo, odkud se domníváme, že je to focené. Malinko nás to ale zaráží, protože žádné hory po cestě nevidíme. A opravdu nejsme na správném místě. Vidíme jen rouru mezi stromy u silnice. Jelikož ropovod má být dlouhý zhruba 800 mil, rozhodneme se ho celý neprozkoumávat. Cestou potkáváme městečko North Pole (Severní Pól), které evidentně těží ze svého jména a podél silnice vidíte dům Santa Clause a vánoční soby:-).
Navečer dorážíme do Denali NP (vstup do parku $20 za auto, ale my kupujeme roční pas za $80, který platí do všech státních parků po celé USA). Po cestě si raději rezervujeme místo v kempu. Ještě že tak, jelikož když dorážíme do kempu, už je tam plno. V parku se nesmí jezdit autem, ale pouze kyvadlovou autobusovou dopravou, která má navíc omezený počet míst. Zjištujeme nejlepší možnosti kempování a pobybování se po parku. Volíme nakonec nejvzdálenejší kemp u jezera (Wonder Lake), odkud má být nejlépe vidět nejvyšší hora Severní Ameriky a skoro i světa - Mt. McKinley, pokud by se počítala výška od úpatí k vrcholu a kdyby Mt. Everest nestál na Nepálské náhorní plošině:-).
V parku si buď můžete koupit jednodenní lístek na autobus do různých částí parku (od $25-50) nebo camper bus ($30), který platí po celou dobu pobytu v parku a je určen pro lidi, co chtějí spát v kempech nebo ve volné přírodě a ve kterém je místo na batoh:-). Cesta camper busem trvá do našeho kempu 6 hodin. Cestou stavíme u pár vyhlídek a při sledování zvěře (losů, koz, kojota, spousty veverek, jelena a medvědí rodinky). V parku vede několik pěších cest nebo si můžete jít kudy se vám zalíbí, ale je spíše vhodný pro několikadenní tůry, protože za pár hodin nikam moc nedojdete. V kempu nejdříve stavíme stan a vyrážíme na kratší výlet k výhledu na horu (cca 3 míle jedna cesta). Všude začínají být komáři, tak okamžitě sprejujeme, ale bohužel je to odráží jen tak prvních dvacet minut a pak se na nás nelítostně vrhají. Cesta vede močálem, lesem až k vyschlému korytu, kde stavíme jen na chvíli, protože komáři se shlukují čím dál víc. Hora bohužel skoro vidět není (výhled překrývají stromky), tak rychle pospícháme zase zpět.
Obloha se vyjasnila a nakonec nacházíme krásný výhled kousek od kempu. Druhý den vyrážíme prvním autobusem (6:30) do informačního centra, kde si chceme dát menší výlet. Je ale docela zima, tak uděláme jen pár fotek, nasnídáme se a jedeme dál. Odpoledne vyrážíme jen na kratší procházku k jezeru (už zpět u vchodu do parku), kde pozorujeme bobra, jak si nejspíše staví doupě. Vždy vypluje z pod vody u březu, nasbírá pár rákosí či větví a zase zaplouvá pod vodu. Ani mu nevadí, že ho zblízka pozorujeme.
Navečer dojíždíme do Anchorage, procházíme město (nezapomínáme na suvenýry a nabíráme letáky v infocentru). Dalším naším cílem je poloostrov Kenai, který je přístupný i autem. Začíná dost pršet a je silný vítr. Když dorážíme k městečku Portage, kde se dá jet na lodi přímo k ledovci, zjištujeme, že kvůli počaší byly všechny plavby zrušené. Jedeme tedy podél východní části poloostrova až do nejjižnějšího městečka Seward. Nejdříve se jdeme podívat do Sealive centra ($15,60 a je to poprvé, co uznali jinou než americkou studentskou kartu), kde pozorujeme vydru, která si hraje s přilbou, tuleně, pavilón mořských ptáků, včetně poblázněného Puffina a mnoho dalších ryb a mořských živočichů. Bohužel, jak jsme rychle vylítli z auta kvůli dešti, jsme nevzali foťák..:( Odpoledne jdeme zjištovat, zda v tomto počasí pojede nějaká společnost na celodenní výlet zátokou a až k ledovcům v Kenai Fjords NP. Většina společností v tomto počasí ale jezdí jen na kratší plavby zátokou. Kupujeme tedy v Major Marine Tours celodenní výlet, přičemž až ráno nám sdělí, zda se pojede opravdu až k ledovcům nebo jen do zátoky a zbytek peněz by nám vrátili. Je hrozné počasí, takže hledáme nějaký levný motel, kabinku nebo cokoliv, kde na nás nebude pršet. Vše je tu předražené nebo obsazené. Nakonec nacházíme Kate’s B&B kousek před městem. Kluci jdou zjistit situaci. Přichází asi po čtvrt hodině s tím, že teda pokoj máme (dokonce 2) za $20 na osobu. Při vstupu nás čeká malé překvapení. Vypadá to, jak když vstupujeme ze dvěří někomu přímo do kuchyně, kde je dost rušno. Zjištujeme, že všichni to jsou zaměstanci nebo majitelé. Pokojíky máme nahoře v podkroví a normálně se dá postavit jen v úzké chodbičce, kde jsou police. Jinak je to tu utulné a jelikož jsme tu jen my, tak máme kuchyň i sprchu jen pro sebe. Potkáváme tam i jednoho slováka, který je tu na brigádě. Každoročně prý pracuje v rybárně, ale letos je málo ryb.
Ráno máme připravenou snídani – ovoce, müsli, muffiny, pomerančový džus – konečně něco jiného než toast s džemem nebo čínská polévka:-). Plavba nám začíná až po jedenácté, tak vyrážíme k řece, kde by měli být vidět lososi. Doporučené místo se nám nějak nedaří najít, tak se snažíme prodrat k řece skrz křoví. Na břehu řeky nacházíme akorát jednoho okousaného lososa, který vypadá ještě docela čerstvě. Ale evidentně medvědovi už moc nechutnal, protože ho skoro celý nechal. Ale ani jednoho z tisíce lososů, co by měli plavat proti proudu, tu nenalézáme.
V přístavu se dozvídáme, že náš celodenní výlet k ledovcům byl kvůli stále špatnému počasí zrušen, takže pojedeme jen do zátoky. Chvíli po vyplutí vidíme na útesech orla, který nás donutí vylézt z krásně vyhřáté a suché kabiny. Kapitán hlásí, že z přídi je vidět vydra. Dlouhou dobu sledujeme hladinu, ale vidíme jen kusy dřeva. Po chvíli se jeden kus začne otáčet. Je to vydra! Ale moc nepózuje. Zakrývá si oči a točí se dokola. Zalézáme dovnitř a dáváme si oběd – lososa, hovězí maso, rizoto a zeleninový salát. Losos je výborný a Adam si ho dokonce i přidává! Po chvíli připlouváme k útesům, kde je plno malých vodopádů. Po cestě vidíme ostrůvek obsazený kolonií tuleňů a dokonce i ploutev velryby, kterou nám ukáže dvakrát, asi aby nás navnadila, ale pak už se neobjeví. A to ji asi půl hodiny s vypnutým motorem vyhlížíme. Jedeme tedy dál a po chvíli nám společnost dělá Orka (delfín, který je zbarven jako velryba). Kousek cesty se sveze před přídí s námi a hurá zase jinam. Následuje cesta kolem vzdáleného ledovce a svačinka. Evedentně plno spolupasažérů má mořskou nemoc, takže na nás zbývá i duhé kolo ovocného salátu a zákusků. Už kvůli úžasné pirátské kravatě si zaslouží náš potlesk a my řešíme co s načatým odpolednem.
Stále prší, tak zkoušíme, zda naše včerejší ubytování je stále volné. Znovu se ubytováváme a jdeme se znovu podívat na lososy, protože jsme prý byli na úplně špatné straně. Tentokráté správné místo nalézáme, ale lososů je tam jen pár. Po večeři jdou Adam s Antomen znovu k řece. Prý medvědi musí taky večeřet. Připravují si zbraně, fotící a únikový plán (Anton je návnada a Adam dokumentarista) a vyrážejí na průzkum. Vrací se asi po hodině, ale bez fotografického úlovku.
Druhý den ráno zase vyrážíme na cestu zpět. Přestalo pršet, tak doufáme, že plavba k ledovci dnes už proběhne. Pár mil před jezerem ale začně neskutečný slejvák. Dobíháme do přístavu, kdyby náhodou loď v tomto počasí opravdu chtěla vyplout a za hodinu s ní opravdu vyplouváme. Stále leje ale moc nefouká. Chvíli jsme schovaní v kajutě, ale za chvíli nám to nedá a jdeme se kochat na horu. Má to jednu výhodu – jsme tam jediní. Kapitán zaparkuje přímo před ledovcem a nechává nás se vyfotit se záchranným kruhem. Chvíli se ještě kocháme a pak se jdeme vysušit dolů do kajuty. Co je zajímavé, tak v Portage lake (do kterého zasahuje ledovec) nejsou žádné ryby. Voda z ledovce titiž způsobuje, že v jezeře neroste žádný plankton ani nic jiného.
Po ledovci vyrážíme zase zpět ke kanadským hranicím, jelikož je to ještě pěkný kus cesty a chceme tam být v pátek, kdy by tam měla být paní, co jsou s ní kluci domluveni (resp. se kterou mluvili po telefonu). Přespáváme ve městě Tok a ráno vyrážíme s obavou, jak to na hranicích proběhne. Dorážíme tam asi kolem půl 12 aljaškého času. Paní si bere pasy a o vízech nic neříká. Jen se diví, že Antonovi chybí razítko, že projel hranice Kanady (ostatní ho mají ještě z přechodu u Niagárských vodopádů a při druhém přejezdu hranic už jsme žádné do pasu nedostali). Po asi desetiminutovém vyptávání, kdy jedeme z domů, jestli máme letenky a proč máme různé letenky (Anton kupoval později, proto s námi neletí ani zpět stejným letadlem). No, mít stále ruský pas, tak asi neukecáme, že ho nechceme propašovat z Aljašky – zvláště, když je to co by kamenem dohodil od Ruska. Vytvoří se velká fronta,takže nás posílá na odstavný pruh a nese někam pasy. Čekáme 10, 15 minut, půl hodiny a stále se nic neděje. Po nekonečné době čekání se objevuje, vrací nám naše pasy a Antonovi sděluje, že mu chybějící razítko do pasu dala a pouští nás dál. O vízech stále ani slovo. Takže už počítáme, za co těch ušetřených $200, kdyby nás bez víz nechtěli pustit, utratíme. Jak říká jedna naše kamarádka (viď Danielo:-)), mít 200 a nemít 200 to je 400 a s tím už se dá lecos dělat:-).
Pár doplňujících informací – Benzín není na Aljašce nejlevnější, ale pořád vyjde levněji než v předraženém Yukonu a vlastně i zatím skoro celé Kanadě (Aljaška $2,9 – $3,5 za galon).
Komárů je tu stejně jako v Kanadě. V létě je tu skoro celý den vidět (my chodili spát po 12 a vstávali v 6 a tmu jsme teda rozhodně neviděli), na což si člověk rychle zvykne:-)
Navečer dorážíme do Denali NP (vstup do parku $20 za auto, ale my kupujeme roční pas za $80, který platí do všech státních parků po celé USA). Po cestě si raději rezervujeme místo v kempu. Ještě že tak, jelikož když dorážíme do kempu, už je tam plno. V parku se nesmí jezdit autem, ale pouze kyvadlovou autobusovou dopravou, která má navíc omezený počet míst. Zjištujeme nejlepší možnosti kempování a pobybování se po parku. Volíme nakonec nejvzdálenejší kemp u jezera (Wonder Lake), odkud má být nejlépe vidět nejvyšší hora Severní Ameriky a skoro i světa - Mt. McKinley, pokud by se počítala výška od úpatí k vrcholu a kdyby Mt. Everest nestál na Nepálské náhorní plošině:-).
V parku si buď můžete koupit jednodenní lístek na autobus do různých částí parku (od $25-50) nebo camper bus ($30), který platí po celou dobu pobytu v parku a je určen pro lidi, co chtějí spát v kempech nebo ve volné přírodě a ve kterém je místo na batoh:-). Cesta camper busem trvá do našeho kempu 6 hodin. Cestou stavíme u pár vyhlídek a při sledování zvěře (losů, koz, kojota, spousty veverek, jelena a medvědí rodinky). V parku vede několik pěších cest nebo si můžete jít kudy se vám zalíbí, ale je spíše vhodný pro několikadenní tůry, protože za pár hodin nikam moc nedojdete. V kempu nejdříve stavíme stan a vyrážíme na kratší výlet k výhledu na horu (cca 3 míle jedna cesta). Všude začínají být komáři, tak okamžitě sprejujeme, ale bohužel je to odráží jen tak prvních dvacet minut a pak se na nás nelítostně vrhají. Cesta vede močálem, lesem až k vyschlému korytu, kde stavíme jen na chvíli, protože komáři se shlukují čím dál víc. Hora bohužel skoro vidět není (výhled překrývají stromky), tak rychle pospícháme zase zpět.
Obloha se vyjasnila a nakonec nacházíme krásný výhled kousek od kempu. Druhý den vyrážíme prvním autobusem (6:30) do informačního centra, kde si chceme dát menší výlet. Je ale docela zima, tak uděláme jen pár fotek, nasnídáme se a jedeme dál. Odpoledne vyrážíme jen na kratší procházku k jezeru (už zpět u vchodu do parku), kde pozorujeme bobra, jak si nejspíše staví doupě. Vždy vypluje z pod vody u březu, nasbírá pár rákosí či větví a zase zaplouvá pod vodu. Ani mu nevadí, že ho zblízka pozorujeme.
Navečer dojíždíme do Anchorage, procházíme město (nezapomínáme na suvenýry a nabíráme letáky v infocentru). Dalším naším cílem je poloostrov Kenai, který je přístupný i autem. Začíná dost pršet a je silný vítr. Když dorážíme k městečku Portage, kde se dá jet na lodi přímo k ledovci, zjištujeme, že kvůli počaší byly všechny plavby zrušené. Jedeme tedy podél východní části poloostrova až do nejjižnějšího městečka Seward. Nejdříve se jdeme podívat do Sealive centra ($15,60 a je to poprvé, co uznali jinou než americkou studentskou kartu), kde pozorujeme vydru, která si hraje s přilbou, tuleně, pavilón mořských ptáků, včetně poblázněného Puffina a mnoho dalších ryb a mořských živočichů. Bohužel, jak jsme rychle vylítli z auta kvůli dešti, jsme nevzali foťák..:( Odpoledne jdeme zjištovat, zda v tomto počasí pojede nějaká společnost na celodenní výlet zátokou a až k ledovcům v Kenai Fjords NP. Většina společností v tomto počasí ale jezdí jen na kratší plavby zátokou. Kupujeme tedy v Major Marine Tours celodenní výlet, přičemž až ráno nám sdělí, zda se pojede opravdu až k ledovcům nebo jen do zátoky a zbytek peněz by nám vrátili. Je hrozné počasí, takže hledáme nějaký levný motel, kabinku nebo cokoliv, kde na nás nebude pršet. Vše je tu předražené nebo obsazené. Nakonec nacházíme Kate’s B&B kousek před městem. Kluci jdou zjistit situaci. Přichází asi po čtvrt hodině s tím, že teda pokoj máme (dokonce 2) za $20 na osobu. Při vstupu nás čeká malé překvapení. Vypadá to, jak když vstupujeme ze dvěří někomu přímo do kuchyně, kde je dost rušno. Zjištujeme, že všichni to jsou zaměstanci nebo majitelé. Pokojíky máme nahoře v podkroví a normálně se dá postavit jen v úzké chodbičce, kde jsou police. Jinak je to tu utulné a jelikož jsme tu jen my, tak máme kuchyň i sprchu jen pro sebe. Potkáváme tam i jednoho slováka, který je tu na brigádě. Každoročně prý pracuje v rybárně, ale letos je málo ryb.
Ráno máme připravenou snídani – ovoce, müsli, muffiny, pomerančový džus – konečně něco jiného než toast s džemem nebo čínská polévka:-). Plavba nám začíná až po jedenácté, tak vyrážíme k řece, kde by měli být vidět lososi. Doporučené místo se nám nějak nedaří najít, tak se snažíme prodrat k řece skrz křoví. Na břehu řeky nacházíme akorát jednoho okousaného lososa, který vypadá ještě docela čerstvě. Ale evidentně medvědovi už moc nechutnal, protože ho skoro celý nechal. Ale ani jednoho z tisíce lososů, co by měli plavat proti proudu, tu nenalézáme.
V přístavu se dozvídáme, že náš celodenní výlet k ledovcům byl kvůli stále špatnému počasí zrušen, takže pojedeme jen do zátoky. Chvíli po vyplutí vidíme na útesech orla, který nás donutí vylézt z krásně vyhřáté a suché kabiny. Kapitán hlásí, že z přídi je vidět vydra. Dlouhou dobu sledujeme hladinu, ale vidíme jen kusy dřeva. Po chvíli se jeden kus začne otáčet. Je to vydra! Ale moc nepózuje. Zakrývá si oči a točí se dokola. Zalézáme dovnitř a dáváme si oběd – lososa, hovězí maso, rizoto a zeleninový salát. Losos je výborný a Adam si ho dokonce i přidává! Po chvíli připlouváme k útesům, kde je plno malých vodopádů. Po cestě vidíme ostrůvek obsazený kolonií tuleňů a dokonce i ploutev velryby, kterou nám ukáže dvakrát, asi aby nás navnadila, ale pak už se neobjeví. A to ji asi půl hodiny s vypnutým motorem vyhlížíme. Jedeme tedy dál a po chvíli nám společnost dělá Orka (delfín, který je zbarven jako velryba). Kousek cesty se sveze před přídí s námi a hurá zase jinam. Následuje cesta kolem vzdáleného ledovce a svačinka. Evedentně plno spolupasažérů má mořskou nemoc, takže na nás zbývá i duhé kolo ovocného salátu a zákusků. Už kvůli úžasné pirátské kravatě si zaslouží náš potlesk a my řešíme co s načatým odpolednem.
Stále prší, tak zkoušíme, zda naše včerejší ubytování je stále volné. Znovu se ubytováváme a jdeme se znovu podívat na lososy, protože jsme prý byli na úplně špatné straně. Tentokráté správné místo nalézáme, ale lososů je tam jen pár. Po večeři jdou Adam s Antomen znovu k řece. Prý medvědi musí taky večeřet. Připravují si zbraně, fotící a únikový plán (Anton je návnada a Adam dokumentarista) a vyrážejí na průzkum. Vrací se asi po hodině, ale bez fotografického úlovku.
Druhý den ráno zase vyrážíme na cestu zpět. Přestalo pršet, tak doufáme, že plavba k ledovci dnes už proběhne. Pár mil před jezerem ale začně neskutečný slejvák. Dobíháme do přístavu, kdyby náhodou loď v tomto počasí opravdu chtěla vyplout a za hodinu s ní opravdu vyplouváme. Stále leje ale moc nefouká. Chvíli jsme schovaní v kajutě, ale za chvíli nám to nedá a jdeme se kochat na horu. Má to jednu výhodu – jsme tam jediní. Kapitán zaparkuje přímo před ledovcem a nechává nás se vyfotit se záchranným kruhem. Chvíli se ještě kocháme a pak se jdeme vysušit dolů do kajuty. Co je zajímavé, tak v Portage lake (do kterého zasahuje ledovec) nejsou žádné ryby. Voda z ledovce titiž způsobuje, že v jezeře neroste žádný plankton ani nic jiného.
Po ledovci vyrážíme zase zpět ke kanadským hranicím, jelikož je to ještě pěkný kus cesty a chceme tam být v pátek, kdy by tam měla být paní, co jsou s ní kluci domluveni (resp. se kterou mluvili po telefonu). Přespáváme ve městě Tok a ráno vyrážíme s obavou, jak to na hranicích proběhne. Dorážíme tam asi kolem půl 12 aljaškého času. Paní si bere pasy a o vízech nic neříká. Jen se diví, že Antonovi chybí razítko, že projel hranice Kanady (ostatní ho mají ještě z přechodu u Niagárských vodopádů a při druhém přejezdu hranic už jsme žádné do pasu nedostali). Po asi desetiminutovém vyptávání, kdy jedeme z domů, jestli máme letenky a proč máme různé letenky (Anton kupoval později, proto s námi neletí ani zpět stejným letadlem). No, mít stále ruský pas, tak asi neukecáme, že ho nechceme propašovat z Aljašky – zvláště, když je to co by kamenem dohodil od Ruska. Vytvoří se velká fronta,takže nás posílá na odstavný pruh a nese někam pasy. Čekáme 10, 15 minut, půl hodiny a stále se nic neděje. Po nekonečné době čekání se objevuje, vrací nám naše pasy a Antonovi sděluje, že mu chybějící razítko do pasu dala a pouští nás dál. O vízech stále ani slovo. Takže už počítáme, za co těch ušetřených $200, kdyby nás bez víz nechtěli pustit, utratíme. Jak říká jedna naše kamarádka (viď Danielo:-)), mít 200 a nemít 200 to je 400 a s tím už se dá lecos dělat:-).
Pár doplňujících informací – Benzín není na Aljašce nejlevnější, ale pořád vyjde levněji než v předraženém Yukonu a vlastně i zatím skoro celé Kanadě (Aljaška $2,9 – $3,5 za galon).
Komárů je tu stejně jako v Kanadě. V létě je tu skoro celý den vidět (my chodili spát po 12 a vstávali v 6 a tmu jsme teda rozhodně neviděli), na což si člověk rychle zvykne:-)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
Mohlo by se vám líbit...
