22. 7. 2009

Kanada - Naigárské vodopády

Ne, opravdu jsme nepřeli zpět na jih a východ během pár dnů, jenom se nám díky našemu spolucestovali podařila obnovit omylem zformátovaná paměťová karta z foťáku (Honzo děkujeme!), takže fotky jsou trošku se zpožděním, ale stojí za to!

18. 7. 2009

15. – 17. 7. 2009 Jedeme stále na sever...

Jelikož nás čeká dlouhá cesta a chceme být na Aljašce co nejdříve, plánujeme každý den ujet kolem 900 km denně. V 7 ráno usedá za volant poprvé Iveta (a ujede svých prvních 300 km). Malebná krajina se mění v lesy či pole a na nich pasoucí se koně. Po medvědovi ani vidu ani slechu. Silnice je většinu času asvaltová (až na několika kilometrové výjimky), takže cesta utíká celkem rychle. Po cestě potkáváme pár menších cest jinak tu celkem nic není. Kempujeme v městečku Smithers.
Druhý den ráno se situace opakuje. Po cestě je toho ještě némě. Města na mapě ani nejsou města, ale jen stojany s benzínem (občas tu jsou cedule, abychom zkontrolovali benzín, jelikož další benzínka je až za dalších 150 km). Přejíždíme na území Yukonu a konečně na Alaska Hwy (dá se na ni najet už dříve, ale jelikož přes ni pojedeme celou cestu zpět na pojujeme se na ni až později). Kempujeme ve Watson Lake. V průvodci jsme se dočetli, že je tu možné si udělat svůj vlastní ukazatel (je jich tu už 65 tisíc). Domníváme se, že řekneme, co chceme na ceduli udělat a my si ji jen natlučeme na sloup. V informacích ale dostáváme jen kus prkna a barvy (i když jsou evidentně asi sto let staré, takže se dá kreslit jen žlutou, bílou a modrou a to stětcemi, u ktechých není poznat, kde má ten štětinový konec). Přitloukáme vlastní směrovku a zakempováváme v kempu ve městě.



Další den opět vyrážíme na cesty. Cílem je Beaver Creek (město u hranice Aljašky). Krajina Yukonu je mnohem hezčí. Přes nízké stromy jsou vidět nádherné hory se zaseněženými vrcholky či krásně modrá jezera. Zastavujeme v jediném větším městě (kolem 22 tisíc obyvatel) – Whitehorse- kde doplnujeme zásoby jídla a tankujeme relativně levný benzín (1,03 CAD, po cestě zhruba za 1,19 - 1,30 – nejdražší zatím před Aljaškou, jakoby tu ropy měli málo:-)).

Co se týká kempování. Kempů je tu dost, ale jsou přizpůsobena spíše pro RV (spaní v karavanu), takže najít místo s trávou není moc snadné, občas i nereálné. Ivětě se navíc nedaří najít díra v nafukovací karimatce, takže se každé ráno probouzí defacto na zemi. Jinak kempy jsou vybaveny sprchami (kromě státních v národních parcích) – většinou placené a omezené časem, bezplatným internetem a pračkami.

Menší nepříjemost. Našimi společníky se stali komáři a další létající havět:-). Repelent jsem si koupili až včera, takže moc nevíme jak hodně učinkuje, ale evidentně dlouho nepili ničí krev. Bohužel na Aljašce jich má být několikrát více.. Zítra nás čeká přejezd hranice. Další zprávy tedy asi opět z amerického území.

15. 7. 2009

13.7.2009 – 14.7.2009 Vstup do Kanady a cesta na sever

Vyjíždíme ze Seattlu (město nic moc, zdržujeme se v něm jenom na pár hodin na oběd a na internet) směrem na Kanadaské hranice. Na přechodu probíhá vše bez problémů, rychlá kontrola a pokračujeme dál do Kanady. Zvykáme si opět na metrický systém a na trochu pomalejší jízdu.

První Kanadský šok nás čeká ve Vancouveru, Kanada je oproti USA extrémně drahá. Na jídle a denní potřebě je to zhruba 2x-3x více (nechápem proč sem ti nepřízpůsobiví vůbec chtějí:). Ve Vancouveru navštěvujeme pár hlavních atrakcí (visutý most v Lynn kaňonu, maják a několik vyhlídek na místo), ostatní atrakce Capilano bridge (most jenom o něco málo větší než ten, který jsme navštívili) a lanovka na horu jsou extrémně drahé - $ 35 a $ 50 za osobu.



Noc trávíme v kempu nad Vancouverem, tu nám naruší až SMS z domova s tím, že Kanada od rána zavádí z ČR opět víza. Tento vstup jsme stihli o den dříve, ale vízová povinnost nám způsobuje problémy na další cestě – pří plánovaném návratu z Aljašky zpět. Snažíme se zjistit maximum informací, ale na dálku a bez telefonů a kvalitního internetu to moc nejde. Ráno se dozvídáme, že telefonovat na ambasády nemá moc cenu – nikdo nebere telefony.
Tak se vydáváme zpět ke Kanadské hranici s tím, že snad zjistíme nějaké bližší info. Pří příjezdu si dáváme veliký pozor, abychom se nedostali někam odkud už nebude cesty zpět a parkujeme u jednoho lesíka. Nakonec se nám podaří najít přechod i pro pěší a domlouváme se s celníky. Poslední informace, které ke dnešku (14.7.) máme je, že by nás mohli celníci na Aljašce pustit zpět pouze na základě razítka v pasu o povolení k pobytu do konce prosince (dostali jsme ještě na Niagárských vodopádech) při nejhorším, že bychom zažádali o temporary residence a pokud bychom se jim líbili, tak by nás pustili zpět do Kanady. Tato sranda by měla vyjít na dalších $ 200, ale nic přesného nikdo neví, je to docela chaos. Ještě před vstupem na Aljašku se chceme s celníky domluvit jak to chodí a jak to berou, jelikož je to evidentně jiné přechod od přechodu a pomalu celník od celníka.

Zítra plánoujeme cestu do Squamishe (ani to snad nehledejte na mapě), abychom se na Aljašku dostali co nejdříve.
Z počátečního rozhořčení Kanadou (víza, záchody suché jak cesta a ceny) si nás Kanada svou krásnou přírodou po cestě pomalu získává. Scenérie a panorámata vypadají jako na fotkách a je to tu moc pěkné. A to zatím jedeme jenom po obyčejné silnici a nejsme v těch nejvyhlášenějších parcích! Takže se těšíme co nás ještě čeká.

13. 7. 2009

8.7. – 12.7. Cesta po pobřeží do Seattlu

V poledne vyrážíme na cestu na sever (jak říká Leonidas v „300“ `I suppose we head north`). Naše první kroky vedou do hyper a supermarketů pro vybavení pro kluky. Nakonec kupujeme stan (pro pět za $55), karimatky (á $20), spacáky ($45), vařič ($40) a nějaké nádobí, hrnce a pánve – prostě klasické vybavení do přírody.
První testovací noc spíme kousek za Franciskem v kampu, kde nám nejdřív nutili výpravu na kánoích, abychom tam mohli přespat, ale jelikož měli prázdný kamp nechali nás tam i bez toho ($40).
Další dny postupně dokupujeme další vybavení a zvykáme si na kamperský život, za kempy platíme již méně (ve státních parcích do $20 a v soukromých do $30).

Kousek za San Franciscem přijíždíme do Redwood NP, který je proslulý svými vzrostlými stromy – sekvojemi – které rostou až několik tisíc let. Nejvyšší má mít kolem 100 metrů a nejširší několik desítek metrů obvod, u té údajně největší se fotíme, ale máme obavy jestli je to ona :). Cestou míjíme značky s nápisy „Elk“. Zastavujeme tedy na odbočce „Elk Meadow (Louka Elků)“, abychom zjistili, před čím nás vůbec značky varují. Na malé mýtince přímo u silnice se pasou sobi a vůbec jim nevadí, že je tam každý turista fotí a klidně lenoší dál.



Po cestě zajíždíme do oblasti plné písečných dun (Oregon Dunes Nat. Rec. Area), jedna z hlavních atrakcí je možnost půjčit si písečná vozítka (dunovku jako v Jestli se rozlobíme, budeme zlí:) a pustit se do písku. My si půjčujeme každý 4kolku (ale mají i autíčka pro dva a více lidí) za $45 na hodinu a vyrážíme do písku. Až na menší problémy se zapadnutím je to velká sranda a všichni drandíme po dunách až nás všechno bolí.



Největší změna nastává, když nám drobek začně hlásit, že chce výměnu oleje. Po menší rozpravě s Alamem (půjčovna) máme na výběr si auto v Portlandu vyměnit nebo nechat vyměnit olej (prý to má stát kolem $30). Na tomto místě krátká odbočka. Když jsem vyzvedával auto v San Franciscu bylo nám doporučeno větší (buď za $11 navíc jeep (konkrétně přímo Jeep Cherokee) nebo minivan za $12), které jsem nakonec vzal – cena měla být kolem $500 navíc, což se zdálo snesitelné. Bohužel z $500 se nakonec vyklubalo $800 (to jsem se bál spolucestovatelům říct:) a navíc se drobek zdál pro nás zbytečně velký. Zpět k původnímu příběhu; dnes přijíždíme do půjčovny v Portlandu s tím, že zkusíme vyměnit drobka (pokud by měli lepšího, ten náš, sic je docela nový, je takovej jetej a moc se o něj nestaraj) nebo zjistit adresy servisů, kde by nám vyměnili olej. Po příjezdu do půjčovny paní říká, že okej, a že když si chci vybrat auto, že se na ně nejdřív dojdem podívat. Akorát když přicházíme tak odjedou oba dva minivany, které tady mají. Pani mi nabízí SUV, ptám se jaká je to velikost, že my jsme třídu minisuv (taková klasická větší městská vozítka) měli zaplacenou, a že jsme si dokoupili upgrade na minivan (oněch $800). Pani říká, že tohle je ta, kterou jsmě měli již koupenu. Ptám se, jestli nám tedy odečte onen upgrade (a $800:) – prý, že ne, že cena zůstává. Říkám, že to jako né, tak se nám snaží vnutit nějaký skoro tank Ford, do kterého je nástup po schůdkách (ani se neptám kolik ta věc žere, ale je to obrovské). Říkám, že to nechci, a jestli jediné co má je to „malé“ SUV ať nám zruší onen poplatek za upgrade a dá nám ono vozítko. Po troše přemlouvání je vše v pohodě a vyměňujeme jedno auto za druhé a máme svou původní velikost a Ford Edge. Již při přendavání věcí nám dochází jaká výhoda je minivan a jeho podlažní úložné prostory:) Ale po troše snahy se i sem vejdem. Nová „Fordka“ je nové a pěkné autíčko (parkovací asistent, střešní okno atp.) a snad vydrží. Teď jsme v jednom kempu před Seattlem a plánujeme cestu dále, zatím to vypadá na ostrý přejezd do Kanady a na Aljašku. Držte nám palce:)
Trocha faktů z řízení. Jezdí se dobře, všichni jsou relativně slušní a vychovaní řidiči, za galon platíme od 2,59 do 3,3. Zajímavost z Oregonu (asi jediná zajímovast Oregonu:), nesmíte sami tankovat a na benzínce to vypadá tak, že dáte obsluze kreditku a ona vám ji vrátí i s natankovaným autem, divný to stát :).

12. 7. 2009

2. – 7. 7. 2009 San Francisko

Po půldenní jízdě autem se rozhodneme zakempit v autě na odstavném parkovišti. Vybíráme si zapadlé místo, které vede k vyhlídce a nesvítí tam lampy, a usínáme. Asi kolem půl druhé ráno nás vzbudí světlo, které míří přímo na naše obličeje a snaží se na nás mluvit. Je to policejní kontrola. Téměr v polospánku jim vylíčíme (resp. Adam vylíčí, ostatní stále neví, co se děje), co a proč tam děláme. Posílájí nás na dolní parkoviště, kde už nám dělají společnost i další auta. Máme to asi ještě něco přes hodinu na letiště, tak vstáváme asi v pul 4 a vyřážíme. Je hrozný slejvák a téměr není vidět na cestu. Chvíli bloudíme po New Yorských mostech, ale nakonec podle plánu dorážíme na letiště. Palubní lístky už máme vytištěné z hotelu, takže jen odbavujeme zavazadla a stoupáme do fronty na bezpečnostní kontrolu. Bohužel si stoupáme do nějaké zpomalené a to co vedle trvá minutu tady trvá pět. Navíc Ivetin batoh se nějak nelíbí místní Juanitě (evidentně připlula na voru z Kuby o týden dříve než my :) a jde znova na kontrolu, díky tomu skoro nestíháme letadlo (dobíháme skoro zavřenými dveřmi). Ale nakonec vše v pohodě a odlétáme do San Francisca, kde v pořádku za 5 a půl hodiny přistáváme (letíme nějakým novým letadlem, které krom toho, že má na palubě přístup na net pomocí WiFi, má také možnost chatu s ostatními spolucestujícími a několik her (Doom) v televizkách na sedadlech před sebou – perlička, chtěl jsem na Applu – Mac Book Air – zpracovávat fotky, ale bohužel touchpad odmítal pracovat (kurzor různě skákal a nechtěl poslouchat), takže to tak vypadá, že MacBook Air není v „air“ moc použitelný:) a po třech hodinách i náš poslední člen výpravy Anton.
Taxíkem se vydáváme na hotel (Holiday Inn), platíme $45 což je levnější než městská doprava. Na věčír jdeme jenom na večeři a projít se po přístavu.

Druhý den kupujeme City Pass ($59), který obsahuje vstupy na několik atrakcí v SF (pro nás hlavně zadarmo městská hromadná doprava a Cable Cary (tramvajky co jezdí nahoru a dolu jako ve filmech) a projížďka lodí zálivem). Dopoledne se jdeme podívat do místního Apple storu a koupit lístky do kina na Transformers 2 (v Imaxu za $17).

Odpoledne vyrážíme na plavbu, která nás zaveze pod most a kolem Alcatrazu. K večeři si dáváme polévku a chilly v chlebu, což je na wharfu hitem, a jdeme spát.



Další den (sobota) vyrážíme na prohlídku muzea moderního umění (MOMA), což je jeden z lístků, které máme ze City Passu. Odpoledne si půjčeme kola (Adam s Ivetou dvoukolo a kluci samostatné) a vyrážíme směrem na most. Po první výškové prémii (vystoupání na místní kopec až horu:) se v přístavu chce Adam s Ivetou vyměnit v řízení, Adam svou býčí silou urve sedlový sřoub a na dost pochroumaném kole (jak Iveta točí řídítky hýbe Adamem :) se vracíme zpět do půjčovny, kde nám půjčují kolo nové. Po hodině jsme zpět na místě, kde se nám stala nehoda a pokračujeme dále k mostu. Míjíme odbočku přímo na most a sjíždíme jenom k němu. Na něj se nám už nechce, jsme dost unaveni a tak se vracíme. Po menší disputaci s půjčovníkem kol (Adam chce, aby nám neúčtoval za tu půlhodinu co jsme strávili cestou zpět do půjčovny – úspěšně) se vracíme na hotel a připravujeme se na oslavy 4. července – Dne nezávislosti.



Ten se odehrává na přilehlých plážích a molech, všichni jsou venku, jedí, pijí a hrají. Docela zajímavá atmosféra. V 8 hodin se nacpem úplně dopředu na molo k vodě, kde je strašná zima, ale v půl desáté vše začíná. Ohromný ohňostroj, který se odehrává synchronně nad zátokou i nad Mostem. Po půl hodinové show jdeme spát.



Na neděli ráno máme koupené lístky na Alkatraz (známý z filmu Skála :). Vyšplháváme až nahoru na kopec, kde stálo vězení. Prohlídka je formou audiotour, takže dostanete sluchátka a jdete podle hlasu jednotlivými částmi vězení, do cel, díry (ta je za trest, bez světla, někdy i bez jídla), knihovny. Můžete se jít podívat i na dokument o Alkatrazu.



V pondělí jsme využili další muzeum ze City Passu – California Academy of Science. Vstáváme brzy ráno, protože nám paní, co nám pasy prodávála doporučila, abychom tam šli co nejdříve a ještě zdarma dostali omezený počet lísků na různé expozice (Planetáriu a 3D kino o životě hmyzu). Na oběd jdeme do China townu. Objednáváme si všichni nudle, ale hned jak to donesou, Antonovi se při pohledu na ně udělá špatně. Chytáme tedy nejližší Cable caru a jedeme se do hotelu sbalit a uploadnout fotky.



Druhý den ráno Adam vyráží na letiště do půjčovny pro auto. V době, kdy už má být dávno zpět na hotelu, zvoní telefon, že je stále ještě v půjčovně, a že nám sehnal o něco větší auto – pro 7 lidí. No, takže odedneška máme drobka (Dodge Grand Caravan SE). Sice se jen tak tak vejde na silnici, ale je mooc pohodlný. A můžeme vyrazit na cestu.

30.6. - 1.7.2009 Niagárské vodopády

Po celé noci, kdy Adam s přestávkami řídí, dorážíme k Niagárským vopádům. Je zataženo a místy prší. Je to zvláštní, ale jako by nad vodopády byl deštník, protože když přijedeme blíž, svítí nad nimi slunce. U vodopádů je možné si na americké straně koupit Discovery pas ($33), který zahrnuje plavbu na lodi přímo pod vodopády, tzv. Cave of the Winds, kdy dostanete pláštěnky a chodíte přímo pod nejmenším vodopádem, celodenní volné jízdy mašinkou, která jezdí mezi jednotlivými vodopády a vstup do divadla a akvária nebo si můžete zaplatit 4 hodinový výlet s průvodcem ($65). My jsme nejdříve šli na loď. Dostali jsme modré pláštěnky a jeli přímo pod všemi třemi vodopády. Je fakt, že jak voda trýská dolů, u největšího z nich není skoro nic vidět, ale zážitek je to skvělý, jelikož můžete spatřit vždy i několik duh najednou. Další atrakcí je, že vás svezou výtahem přímo pod vodopád a tam si můžete pobíhat jak dlouho chcete, v pláštěnce je to ale rozhodně lepší, ale to můžete vidět na fotkách :).



Druhý den se vydáváme na kanadskou stranu – zatím ještě dokud můžeme bez víz, i když doufáme, že je ani za týden nezavedou. Následuje klasická celní procedura – proč a jak dlouho tam budeme (i když máme v ruce pouze foťák a nic víc), ale do Kanady se všichni dostáváme. Ne tak asi rodina Norů, kteří se snaží pěšky přejít a evidentně mají s sebou všechno co se dá. Každý ze 4 členů má velkou krosnu a další batohy. Důvod cesty je turistika (přesně na 6 měsíců) a způsob cestování je pěšky a autobusy... No nevíme jak dopadli, ale imigrační je poslala na další pohovory.
Návštěva kanadaské strany umožňuje spatřit vodopády najednou pěkně vedle sebe, ale jinak tam nic moc není a po dvou hodinách se vydáváme zpět do Ameriky :).

29.6.2009 Washington D.C.

Ráno balíme kufry z hotelu v New Yorku a jedeme na letiště JFK, kde si půjčujeme auto a vyrážíme do hlavního města USA – Washingtonu D.C. Volíme trasu bez mýtného, takže se cesta malinko protahuje a do Washingtonu dorázíme až kolem šesté večer. Což je škoda, jelikož všechna muzea už jsou zavřená. Tak alespoň fotíme Capitol a vyrážíme k Bílému domu. Najednou nám cestu zatarasí policie, která uzavírá silnice a nechce nás nechat vůbec nikam přejít. Za chvíli chápeme proč. Barack se vrací domů a s ním jede celý konvoj. Zamáváme a pokračujeme v naší cestě. Když se dostáváme k Bílému domu, v Oválné pracovně se již svítí. Bohužel ale víc vidět není, jen odstřelovači, kteří nás sledují ze střechy domu.

7. 7. 2009

25.-28.6. 2009 Let do New Yorku, New York

Po roce opět vyrážíme na cesty. Tentokráté Adam, Iveta a Honza. Anton se k nám přídá až v San Francisku. Letíme nejdříve do Londýna. Vše probíhá téměř na čas, takže v půl sedmé večer nasedáme do letadla, které nás doveze až do New Yorku. Po večeři (na výběr byl beef pie a nebo kuře, takže oproti korejcům výrazné polepšení) kluci vybírají, který z filmů si následujích 7 hodin letu pustí na televizi před sedadlem. Iveta bere klapky na oči a hurá na kutě.
Konečně jsme v New Yorku, bereme na letišti taxika a honem spát na hotel. Taxikář evidentně má v plánu ještě hodně kšeftů, takže se s naší jízdou vůbec nemazlí. Bere to skrz odstavné pruhy, červenou taky moc neřeší. Po hodině jizdy, kdy už je Iveta skoro zelená, jsme u hotelu. Bohužel v našem pokoji je nějaká závada, takže bereme kufry a pán z recepce se nám snaží asi 10 minut stopnou taxika. V půl 12 se konečně dostáváme do postele.
Posun působí, takže jsme vzhůru asi už někdy v 6 hodin ráno. Budíme Honzu, balíme a jedeme opět do prvního hotelu, abychom si tam alespoň nechali zavazadla. Máme totiž od 10 dopoledne zaplacenou plavbu na Ellis Island (tam přistávaly lodě s emigranty) a na Sochu Svobody ($12 za osobu + zadarmo dostáváme lístek přímo na podstavec, který byl po netu už vyprodaný). Na Sochu je neskutečně dlouhá fronta, a když už si po asi 40 minutách stání myslíme, že ji máme za sebou a dostaneme se k pánovi, co štípá lístky, zjišťujeme, že nás čeká ještě jedna. Po další půl hodině se dostáváme ke kontrole, kdy si musíme stoupnout do bezpečnostních rámů, a cosi na nás stříkají. Ale teď už hurá na sochu. Máme trochu zataženo a chvílemi prší, ale je teplo. Odpoledne vyrážíme do Groud Zero – místo, kde stálo WTC (Dvojčata) a Trinity Church. Večer kluci chtějí vyrazit do kina na Tranformers 2, ale nějak to nevyjde (vlastně ani další dny, takže si na to musí ještě chvíli počkat). Tak jdeme alespon fotit večerní New York.



Druhý den kupujeme celodenní lístek na metro ($7,5; druhý den už ho zdražili na $8,25) a jedeme na Wall Street, Brooklin Bridge, námořní loď Interpid, ve které se nachází muzeum ($19,5). Na večer máme koupené listky na okružní plavbu kolem Manhattonu. Kvůli počasí je ale zrušena, i když byl jen takovy menší vítr. Tak jedeme do Katedrály Svatého Patrika – největší katolické katedrály v USA. V pul osmé večer jdeme na Empire State Building ($22), odkud je výhled na celé město. Západ samozřejmě nestíháme, jelikož opět uvízneme něco přes hodinu ve frotně, nejdříve na jeden výtah pak na druhý výtah, který nás vyveze až do 86. patra. Dostáváme se nahoru až po setmění, ale o to kouzelnější je pozorovat osvětlené budovy a jejich kopule a neonové silnice.



Třetí den se jdeme podívat na Time Square, Pátou a Sedmou Avenue. Všude jsou uzavírky a kolem chodníků zátarasy, tak čekáme co se bude dít. Máme štěstí, za chvíli tu prochází průvod gayů a lesbiček. Průvod by nebyl tak dlouhý, kdyby nenásledovaly průvody s reklamními transparenty na cokoliv. Dokonce i kandidát na senátora se připojil se svou kampaní. Prostě snadná reklama v centru New Yorku :). Vypadá, že průvod je nekonečný, tak po pár fotečkách a ukořistění nálepek a placek razíme dál na oběd v central parku. Kupujeme k obědu pizzu, na ulici dostáváme zadarmo nějaké energy drinky a jdeme jíst. Po obědě jedeme ještě do hotelu nabít baterii do fotáku a opět narážíme na další část průvodu. Už se nedivím, že měli s sebou i občerstvení a vodu, když jsou přes půlku New Yorku.





Navečer se opět vydáváme zkusit, zda opět plavba nebyla zrušena. Tentokráté máme štěstí a na loď se dostáváme a vyplouváme na 70 minutovou okružní plavbu ($12). Je vidět krásně celé pobřeží, znovu Socha Svobody, Finanční centrum, Brooklinský most.

Mohlo by se vám líbit...

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...